Plavání s ploutvemi ani orientační potápění nepatří ke sportům,
kde by se točily miliony. Přesto mají obě disciplíny na VŠE velkého
příznivce – trojnásobného mistra světa Jana Skružného z Fakulty
informatiky a statistiky.
romě orientačního potápění se věnuješ i plavání
s ploutvemi. Co je to za disciplínu?
Je to podobné klasickému plavání, taky se měří rychlost, akorát se plave
s velkou ploutví – monoploutví. Plave se v bazénu, takže jsou tratě od
padesátky do patnáctistovky na hladině se šnorchlem a od padesátky do
osmistovky pod vodou, přičemž padesátka pod vodou se plave na jeden nádech.
Delší vzdálenosti, na 100, 400 a 800 metrů se plavou s lahví
(přiměřené velikosti).
Jak velká je konkurence?
Protože startovné, které platíme na vrcholných závodech, se stále
zvyšuje (dnes kolem 1000 euro), stává se, že státy posílají na
šampionáty pouze špičku, tedy závodníky, kteří mají šanci na úspěch.
Závodníků je potom zákonitě méně. Před deseti lety bylo například
běžných deset rozplaveb. Dnes jsou jen tři.
Zvládáš obě disciplíny zároveň nebo jednu z nich
upřednostňuješ?
Z reprezentace v ploutvovém plavání jsem odešel. Chci se soustředit na
orientační potápění, ve kterém jsem lepší. Obojí se ani nedá na
vrcholné úrovni zvládnout. A když si člověk čichne k medailím, nechce
se mu potom plavat o desáté místo. V Česku ale závodím v obou
disciplínách. Nejvíce mi sedí 400 a 800 metrů pod vodou.
Co se ti na ploutvovém plavání tak líbí?
Nejlepší je ta rychlost ve vodě (ve sprintech více jak 3 m/s, pozn. red.).
Klasické plavání mi připadá pomalé a nudné – jen tak se plácat
v bazénu. My si klasikáře dobíráme, proč jsou ve vodě tak dlouho.
Na co jsi zatím nejvíc pyšný?
Asi na svůj nejčerstvější zážitek z loňska, kdy jsme s týmem vyhráli
mistra Evropy právě na domácí půdě (Mistrovství Evropy v orientačním
potápění 2010 v Liberci, pozn. red). Připravovali jsme se na přehradě
celé léto. Byl to zatím nejlepší pocit, ta sdílená radost v domácím
prostředí je silná.
Co pro tebe plavání znamená?
Vždycky to hrálo hodně velkou roli. Pořád se tomu věnuji, možná více,
než bych měl, hlavně vůči škole. Budoucnost si v tom ale nedovedu
představit, protože se tím člověk neuživí. V našem sportu se netočí
velké peníze, takže ani trenéři nejsou placení profesionálové. Je to
stále jenom koníček. Samozřejmě při těch úspěších se nějaké peníze
sejdou, ale dům si za to nepostavím, nekoupím auto, ani nezabezpečím
rodinu. Na pohodový studentský život mi to ale zatím stačilo.
Takže člověk musí být mistrem světa, aby
neživořil.
V posledních letech jsem se díky zisku medailí pohyboval v plusu. Dříve
jsem měl podporu rodiny. A pak mám samozřejmě taky nějaké
příležitostné brigády.
Netoužíš pokořit světový rekord?
Ne, to ne. V našich podmínkách se nedá připravit na takovou špičkovou
úroveň. Je potřeba být pořád ve vodě, hodně toho naplavat a to
s naším počtem tréninků v bazénu není možné. V některých zemích
se tomu studenti věnují na plný úvazek místo školy, nebo jsou to vojáci
z povolání. Pak se světové rekordy překonávají snáz.
Co potřebuješ mít nejsilnější a jak na to
trénuješ?
Nejsilnější potřebuji nohy, břišní a zádové svaly. Ruce jsou spojené
za hlavou, popřípadě drží lahev. Přes zimu se trénuje i pro orientaci
v bazénu. Tento rok mám čtyřikrát týdně ráno od šesti do sedmi
plavání v bazénu, odpoledne další dvě hodiny plus suchá příprava jako
běhání, posilovna. Na jaře se pak suchá příprava omezuje a jde se více
ven do vody. Ta však má ze začátku třeba jen osm stupňů.
Když se tví známí dozvědí, že závodíš v orientačním
potápění a ploutvovém plavání, tuší, o co jde?
Vždycky se ptají, co to je, takže to vysvětluji docela často. Nejlepší
je, když s sebou občas nesu monoploutev. Lidé divně koukají a občas
slyším takové připomínky jako „hele, rogalo“.
