Z veškeré té norské zeleně se člověku dříve či později začne motat hlava. Naléhavá potřeba vyrazit do civilizace se tak stává neodbytnou. Za smogem, troubením klaksonů, cinkotem tramvají, za zelenými panáčky, kteří jsou věčně diskriminováni těmi červenými. A když už se tak člověk potlouká po tom severu, prostě musí aspoň jednou nasát vůni Osla, nechat se unášet povětrností Stockholmu a natlouct si nos na bicyklu v Kodani.
Z veškeré té norské zeleně se člověku dříve či později začne motat hlava. Naléhavá potřeba vyrazit do civilizace se tak stává neodbytnou. Za smogem, troubením klaksonů, cinkotem tramvají, za zelenými panáčky, kteří jsou věčně diskriminováni těmi červenými. A když už se tak člověk potlouká po tom severu, prostě musí aspoň jednou nasát vůni Osla, nechat se unášet povětrností Stockholmu a natlouct si nos na bicyklu v Kodani.
To se ale do té Kodaně musí nejprve dopravit. Pouze z čiré naivity může frekventant norské univerzity využít nabídku místní studentské asociace na kulturní víkend v hlavním městě Království dánského. Těm prozíravějším muselo být od začátku jasné, o co norským studentům na takovém kulturním výletě půjde především.
Na trajektu, který se i přes svou velikost dal nakonec do pohybu, jsme se okamžitě ztratili. Desítky pravoúhlých uliček byly vybudované přesně tak, aby se v nich člověk co nejvíce zamotal. Kamery všudypřítomné v tomto zapeklitém labyrintu musely mít jediný zvrhlý úmysl, a to natáčet ovíněné turisty potácející se kdesi v podpalubí a dobývající se do cizích pokojů. Jakmile se ale cestující alespoň trochu zorientovali, vrhli se do dospěláckého koutku populárního bezcelního obchodu a působili na mě dojmem, že se chtějí předzásobit na další světovou vojnu. Ta ovšem přišla již týž večer a veškeré zásoby alkoholu byly poctivě zlikvidovány. Bez ohledu na věk, pohlaví, průpravu a zdravotní stav, alkohol se pouštěl plnou parou pokud možno rovnou do žil.
Na dánskou půdu jsme vstoupili brzy ráno. Kodaň byla nedočkavá a její atmosféra přívětivá. Snad jen všichni ti cyklisti působili dojmem, že jste spíš uprostřed Amsterdamu. Centrum Kodaně není velké, stačí na něj pár hodin. A pokud si půjčíte kolo, tak ještě míň. Funguje to velmi jednoduše, na principu mince vložené do nákupního košíku. Tlakem mince vložené do bicyklu uvolníte řetěz, který pak volně visí na opuštěném stojanu, zatímco vy volně vlajete zabydlenou Kodaní. Jakmile kolo nepotřebujete, zaparkujete ho kdekoliv jinde u dalšího stojanu a svou dvacetikorunu si zase vezmete zpět. Zdá se tedy, že je to v konečném efektu úplně zdarma.
Touto informací nedotčeni potáceli jsme se pulzujícími uličkami nejprve do přístavu, který připomíná bergenský Bryggen a z celé Kodaně pulzuje úplně nejvíc. Na jeho březích je spousta malých hospůdek, ve kterých točí české pivo za nečeský peníz. A prosklené parníky čepují zážitky, které není nutno sdílet s dalšími dvěma sty turisty, kteří by vás cestou stejně utloukli kamerami. Malou mořskou vílu u citadely musí vidět každý, ne každý ji ale najde – je opravdu velmi malá. Nejmladší dcera krále moře či snad Andersena má poetickou duši a určitě by zase ráda do moře. Zatím se ale musí denně potýkat s návštěvníky, kteří potřebují být zvěčněni dotýkajíce se jejích bradavek. Ona jim to nedaruje a cestou ze svého kamene je obvykle nechá uklouznout do vody. Pohled k nezaplacení!
K nezaplacení byl i pohled na večeři v asijské restauraci. Zprvu se zdála být požehnáním po dvou měsících těstovin a rajčatové omáčky, ale nakonec si každý odnesl spíše žaludeční potíže. Norové totiž vyhandlovali ól inkluzif oupn bar. Každý si tedy mohl nabrat a nalít, co hrdlo ráčilo. Zkrátka hotové neštěstí. Někteří z nás se probrali k životu i další den a užívali krás tentokrát deštivé Kodaně. Deštník je nebezpečná zbraň, zvláště v uličkách ouzkých a křivolakých. Statistika vypíchaných očí musí být v Kodani děsivá. Vojáci strážící královské paláce mají místo deštníku velké chlupaté čepice, klobouky či snad dokonce helmy, a pokud na ně i přesto kape až příliš, schovají se do své boudičky, ze které na vás mohou mrkat malinkatým okýnkem ve tvaru srdíčka.
Od zamilovaných vojáků jsme ještě nakoukli do Christianie, zvláštního to projektu zcela nezávislé čtvrti uprostřed města. Policie do ní dlouhá léta vůbec nezasahovala, její obyvatelé žili dle svého, budovali vlastní komunitu. Většina turistů tam obvykle nakráčela proto, aby nakoupila hašiš na večerní radovánky. Kvůli tomu tam zřejmě chodí i dnes, ačkoliv Christiania funguje už o poznání decentněji. Snad loni v létě tam policie provedla jakousi razii a od té doby je zde vše jinak. Konopné produkty se už nenabízejí pokřikováním a ve stáncích, „dealeři“ volí poněkud osobnější přístup. Domorodci působí dojmem, že jim někdo vzal jejich dítě, a stát ve státě pomalu splývá s okolní EU.
Christiania byl dříve i oficiální název pro Oslo. Po další probdělé noci jsme se do něj vrátili v nedělní ráno. Jinak se hlavnímu městu Norska říká také Tiger City. Domorodci se ale nenechají zmást a nazývají své město tak, jak se má. Totiž Ušlu. Ušlu omývá Ušlufjord posetý stovkami ostrůvků, na kterých můžete také jednou mít svůj dům, ve kterém se budete rozhodně cítit kuschli. Kuschli pocit přichází tehdy, pokud ležíte právě v takovém domě u krbu, popíjíte brčkem whisky a po náročném saunování konzumujete zaslouženou masáž. V Ušlu je to s kuschli pocitem horší, ačkoliv se rozhodně nedá říct, že by Ušlu patřilo k uspěchaným metropolím, jako je třeba Praha. Norové mají času dost a pozná se to třeba podle toho, že zácpy na dálnicích bývají už kolem třetí odpoledne. V Ušlu se, stejně jako v Kodani, hojně jezdí na kole. Bicykly jsou zároveň zřejmě jediná komodita, která se v Norsku z neznámého důvodu krade. Pokud si kolo nezamknete, už ho nenajdete. Pokud si ke stojanu přivážete pouze přední kolo bicyklu, později se shledáte právě jen s tímto jedním kolem. A pokud to uděláte obráceně, najdete zase jen kostru s kolem zadním. Před návratem domů ještě vypátrám manufakturu, kde se tyto díly montují zpět dohromady v původní produkt.
Dokud máte kolo celé, ušetříte s ním v Ušlu spoustu času i peněz. Můžete na něm dojet třeba na poloostrov Bigdoy, který vás kulturně vykrmí. Jeho muzea jsou více než jen přitažlivá. Například ve skanzenu jsme shlédli norskou populárně vědeckou propagandu oslavující návrat Gagarina na zemskou půdu. Zatímco se vesnické ženy děsí příletu mimozemšťana, kosmonaut sundává helmu a vysvětluje, že není žádná obluda, ale Jurij. Jaj Jurij Gagarin. Čas opustit kino a vrhnout se dál do skanzenu. Vstupujeme do Vinmonopoletu a zdravíme obsluhu. Až když nereaguje ani na dotaz ohledně ceny vína, zjišťujeme, že je vosková. V dalším skanzenovém obchůdku už radši nezdravím vůbec a figurínu si chci tentokrát prohlédnout zblízka. Když se ale pohne, málem mi vyskočí srdce z hrudi. To se přece nedělá, takhle děsit turistu.
Pryč odsud. V Ušlu toho musíte za denního světla, kterého v zimě moc není, stihnout přece jen trochu víc. Přinejmenším Vigelands park plný nahatých soch, podmanivý přístav Akkerbryge a slavný lyžařskoskokanský můstek Holmenkollen. Z něj je rozhled k nezaplacení. Ale ani za velmi dobré viditelnosti z něj do Stockholmu nedohlédnete.
A tak nezbývá, než do Stockholmu dojet. Cestou přijdete zaručeně o nervy. Ač se totiž snažíte sebevíc, auto průměrného motoru na dálnici nepřesvědčíte, aby dodržovalo nejvyšší povolenou šedesátku, v rozverných úsecích až osmdesátku. A pak už jen můžete mávat do fotoaparátů vysázených podél silnic, které si vás z nějakého důvodu pořád fotí. Snad chtějí mít norské úřady na své turisty pěknou památku.
Že už jste ve Švédsku, poznáte velmi snadno. Značky „pozor los“ s bílou výplní vystřídají značky „pozor los“ se žlutou výplní. Losi jsou ale v obou zemích stejní, stejně jako lososi. Důkazem může být třeba to, že když si během cesty odskočíte ve Švédsku z auta do lesíka protáhnout tělo, funí vám los za zády a je velmi podobný jinému losu, kterého jste před chvílí viděli na norské straně na střeše osobního automobilu. Pravda, ten v lesíku byl trochu živější. A velmi podobný kousek se pásl i v ohradě obrovského stockholmského skanzenu na obrovském ostrově Djurg°arden. Ten ale nabízí mnohem širší spektrum aktivit, než jen další skanzen, kterými jsou zřejmě Skandinávci posedlí. Čirou náhodou se uprostřed tohoto ostrova můžete ocitnout na vernisáži podzimní sbírky děl Andyho Warhola. Průvodní řeč ve švédštině vítáme. Tento jazyk je totiž velmi podobný dánštině, která je velmi podobná norštině. A norština není podobná ani češtině, ani angličtině. Z Warhola by člověk nejradši přeskočil na stejně adrenalinovou horskou dráhu v dohlednu, bohužel si ji ale právě někdo pronajal na soukromou party. Naše party se tedy přesouvá do muzea vikingské lodi Vasa, která se potopila dříve, než poprvé vyplula, a díky této nepříjemné okolnosti byla po dlouhá léta dokonale zakonzervována pod mořskou hladinou. V padesátých letech minulého století ji vytáhli na břeh a postavili kolem ní muzeum, které vás nadchne. Je téměř tak interaktivní jako další loď, na které se chystáme prozkoumat ostrovy v okolí Stockholmu známé jako Archipelagos. Obohaceni děsivým příběhem Vasy pátráme po záchranných vestách. A po návratu zpět z větrného výletu plného roztomilých ostrůvků pátráme po historickém centru Stockholmu. Gamla Stan se prostě vynechat nedá, už jen proto, že na vás tu a tam dýchne pražskou staroměstskou atmosférou.
Když už má člověk té atmosféry, hektična a červených panáčků zase na chvíli dost, zkrátka osedlá svůj létající koberec, zařadí zpátečku, jelikož výstražná značka na břehu přístavu upozorňuje na možnost pádu vozu do vody, a vystartuje vzhůru ke hvězdám. Souhvězdí Kodaň – Oslo – Stockholm z jejich perspektivy vidí po těch několika dnech na cestách zase trochu poetičtěji.
