Karin byla šťastná, seděla u stolu v restauraci a měla pocit, že svět jí leží u nohou. Pocit štěstí projížděl jejím tělem jako blesk a Karin věděla, že místo, po kterém vždycky toužila, je jenom její. Měla touhu tančit, zpívat a vykřičet své štěstí do celého světa. Chtěla se o svou radost s někým podělit, ale nebylo s kým. Manžel od ní před lety odešel, rodiče už dávno zemřeli a ona si najednou uvědomila, že štěstí, které tak intenzivně prožívala, nemá komu předat.
Karin byla šťastná, seděla u stolu v restauraci a měla pocit, že svět jí leží u nohou. Pocit štěstí projížděl jejím tělem jako blesk a Karin věděla, že místo, po kterém vždycky toužila, je jenom její. Měla touhu tančit, zpívat a vykřičet své štěstí do celého světa. Chtěla se o svou radost s někým podělit, ale nebylo s kým. Manžel od ní před lety odešel, rodiče už dávno zemřeli a ona si najednou uvědomila, že štěstí, které tak intenzivně prožívala, nemá komu předat. V momentě, kdy se jí do duše začal vkrádat stín, si všimla, že do restaurace vstoupil muž. Ačkoliv byla místnost téměř prázdná, zamířil bez okolků k jejímu stolu a beze slova si sedl na prázdnou židli. Na okamžik se jejich oči setkaly a Karin měla velmi znepokojivý pocit. Jako by jeho oči měly v sobě něco zlověstného, nebezpečného, podivného.
„Jste šťastná,“ pronesl klidným melodickým hlasem. Ne, nebyl to dotaz, bylo to konstatování, řekla si Karin a cítila mrazení po celém těle. „A bojíte se mne, Karin, cítím to z Vaší duše.“ Karin se pokusila o reakci na tento troufalý projev, ale nebyla schopna říct jediné slovo. Zůstala jen s otevřenými ústy a marně se snažila alespoň o zoufalý výkřik. Usmál se. „Nesnažte se, Vaše ústa budou němá tak dlouho, dokud já budu chtít.“ Pocit štěstí vystřídal pocit nekonečného strachu. Temné myšlenky se jí honily hlavou, ale nebyla vůbec schopna se soustředit.
Intenzivně cítila, jak tajemný muž vstoupil do její duše, jak prochází těmi nejtemnějšími stránkami její mysli. Cítila se úplně bezbranná a letmo se podívala do jeho tváře. Srdce se jí sevřelo nevýslovným strachem, výraz mužovy tváře se změnil. Tvář mu pobledla a jeho oči plály nevýslovnou touhou, touhou po veškerém zlu, které v sobě ukrývala. Měla pocit, že umírá. Její život byl v okamžiku na prahu bytí. Chtěla zemřít, nebýt, zbavit se palčivé bolesti a strachu. Měla chuť zabíjet, ničit a řvát na svět oplzlé myšlenky, které zaplavily její obnaženou duši.
V momentě, kdy cítila, že se zalkne vlastní žlučí, muž promluvil „Tvé oko je do duše okno, příště buď opatrnější, Karin.“ Pak vstal ze židle a odešel. Karin seděla několik minut bez hnutí, měla zavřené oči a plakala. Slzy jí tekly po tvářích a zlo její duše odešlo s nimi.
