Kosti a sláva Rusi
Cestování
Z běloruského Minsku směr Moskva jsme vyrazili autem kolem poledne. Byl konec července, což znamenalo, že se počasí nevypočitatelně pohybovalo mezi vysokými teplotami a deštivým chladem. Zvlášť ta první varianta nebyla v autě příjemná.
Z běloruského Minsku směr Moskva jsme vyrazili autem kolem poledne. Byl konec července, což znamenalo, že se počasí nevypočitatelně pohybovalo mezi vysokými teplotami a deštivým chladem. Zvlášť ta první varianta nebyla v autě příjemná.
Vasil, Lenin a ti druzí
Podél nás se míhaly vesnice dřevěných, občas zděných domků těch bohatších, žijících u hlavní silnice. Sem tam někdo prodával lesní plody a všelico ze dřeva. Minuli jsme Smolensk. Čím blíže Moskvě, tím více se okolí i sortiment prodejců měnily. Maliny vystřídaly sportovní soupravy, silnice se rozšiřovala a provoz houstl.
Hned další den jsme vyrazili do města za „památkami“. První cesta vedla na Rudé náměstí se známými cibulemi chrámu Vasila Blaženého a do Mauzolea. Nic, co bychom neznali z reklamy na JVC, chyběl jen nápis „No camera“.
Málo známá je řada památníků podél kremelské zdi za Mauzoleem. Vskutku, kdo v SSSR něco znamenal, ten tam má svůj mramorový čtvereček. Pěkných pár metrů je ještě volných. Vedle kanónu a zvonu je nutné navštívit i Oružejnuju palatu (muzeum), kam jsme pronikli spolu s doprovodem a komentářem, který znásobil dojem z množství kočárů, šatů careven a dalších starožitností uvnitř. I k hloupému knoflíku se vázala pětiminutová historka.
Nejlepší je splynout s davem
GUM a ostatní obchody se změnily k nepoznání. Moskva je město, kde je všechno. Je toho hodně a je to drahé. Moskvané dávají přednost tomu drahému. Na ulicích je na jedné straně spousta těch, co skutečně nic nemají – tedy kromě vodky. Na druhé straně je vidět ty, kteří mají hodně, jsou na to pyšní a dávají to všem okolo okázale najevo. Nelze opomenout ruskou otevřenost a pohostinnost. Když se jim někdo líbí, je to již od první chvíle přítel a jejich srdečnost nezná mezí.
Pro cizince je nejlepší splynout s davem. Nejen kvůli bezpečnosti, ale také kvůli dvojím cenám známým i u nás. Například Treťjakovská galerie nás, díky mé sestře a její přesvědčivosti, stála desetinu ceny pro cizince.
Moskevský odpolední park v horkém dni poskytne návštěvníku pohled na hloučky hlavně mladých lidí, kteří posedávají ve stínu, baví se a pokuřují. Koluje nezbytná vodka.
Metro bylo v horkých dnech naší záchranou. Na chození pěšky, které známe z domova, nejsou ruská města stavěna. Prospekty jsou pojaty skutečně velkoryse, což znamená, že průměrná ulice je zhruba stejně široká jako Václavské náměstí.
Dál na severozápad
Po pár perných, ale krásných dnech jsme vyrazili na severozápad do Novgorodu, středověkého sídla místních panovníků. Byl krásný den, modré nebe a vůbec vše naprosto ideální. Původní opevnění novgorodského Kremlu se rozkládá na břehu řeky. Ještě nás bolely nohy ochozené v Moskvě, a proto jsme jen pozvolna prošli velkým parkem a po mostě na druhou stranu řeky. Veliký Novgorod je stále majestátný i s těmi několika věžemi, které zůstaly. Na druhé straně řeky jsme na ploše několika desítek metrů zhlédli soubor pravoslavných kostelíčků různých stavebních stylů z různého období.
Po dalších pár hodinách jízdy ve vytyčeném směru jsme konečně dorazili do Petrohradu. Dostat se k pronajatému bytu byl nerovný boj. Silný déšť, půl metru hluboké louže, provoz na stupni 4-5 a jakákoli navigace byla kvůli jednosměrným ulicím zbytečná. Po nějaké té hodince živelného kodrcání po městě jsme se dostali kam bylo třeba.
Večer jsme vyrazili na krátkou procházku podél petrohradských kanálů. Skutečné Benátky, až na to, že jen samotný Něvský prospekt je dlouhý zhruba pět kilometrů! A to není celé centrum. Hladoví jsme bloudili po neznámé části města a nemohli najít žádnou přijatelnou restauraci. Našli jsme ji asi po hodině, dvacet metrů od našeho bytu.
V noci vypuklo pravé peklo. Bylo teplo a i přes zavřená okna se dovnitř prodralo pár komárů, kteří nás nenechali vyspat. Bažiny, na kterých město vyrostlo, nezmizely ani za 300 let.
Petrohrad v plném lesku
Další den nám sluníčko posvítilo na město Petra Velikého, které bude letos slavit 300. výročí svého založení. To znamená, že při naší návštěvě byly městské ulice jedno velké staveniště. Most, který jsme předběžně vybrali jako důležitý spojovací článek naší prohlídky, byl opravován, takže jsme se potáceli podél něvského nábřeží a hledali pěší zónu.
Nejužší centrum bylo již prakticky v plném lesku, i když málo co bylo opraveno skutečně pořádně. Ermitáž je nádherná zvenku i zevnitř. Po pár hodinách však musí i zarytý milovník umění začít hledat cestu ven.
Na druhé straně řeky se nachází Petropavlovská pevnost, která měla při založení města chránit přístup od moře proti Švédům. Ti ovšem byli pár let na to poraženi a z pevnosti se stalo vězení. Stěny pevnosti i její nábřeží jsou ze mně neznámého kamene, který se v nastalém vedru proměnil v rozpálenou plotnu a v sandálech jsem skutečně cítil horkou půdu pod nohama.
Kdo by nechtěl vidět Auroru, tu loď, která všechno začala? Ačkoliv je dost daleko od centra, je kolem dost zvědavců, kteří však jen z dálky vyfotí obrys a pokývají hlavou. „Tak tohle je ta Aurora…“
Nezabloudili jsme do Versailles?
Na jeden den jsme vyjeli i do Petrodvorců, letního sídla nedaleko města, které si ani v nejmenším nezadá s Versailles. Nádherný palác stojí na mírném pahorku na břehu moře, je obklopen obrovským parkem a zurčícími fontánami. Ve slunném dni se od všeho zlatého a lesklého odráží světlo, ale koruny stromů poskytují dostatečnou ochranu před příliš ostrými paprsky. Zkrátka něco, co se musí vidět. Rozsáhlý park bez problému pohltil obrovské množství návštěvníků, takže procházka byla příjemná a nerušená.
Naše cesta z Petrohradu směřovala přes Pskov, důležitý opěrný bod již od středověku, a Vitěbsk zpět do Minsku. Pomalu jsme míjeli scenérii březového lesa, zelené trávy a lhostejnosti k přírodě. Rusové jsou národ pyšný na svou velkou minulost. Málo kde lze nalézt takové množství pomníků a úcty k těm, na jejichž kostech je sláva Rusi postavena.
Nahrávání ...
