Kouřit, nebo nekouřit?

21. 2. 2008 | | Názory

Kouření cigaret patří k jednomu ze stále aktuálních témat současné společnosti. Zvlášť otázka kouření na veřejném prostranství – například na zastávkách MHD, v restauraci nebo hospodě je poměrně choulostivá.

Michal Procházka

Kouření cigaret patří k jednomu ze stále aktuálních témat současné společnosti. Zvlášť otázka kouření na veřejném prostranství – například na zastávkách MHD, v restauraci nebo hospodě je poměrně choulostivá. Dovolil bych si zde představit svůj skromný pohled na věc.

Ve vztahu k drogám, alespoň těm takzvaně měkkým, jsme my, Češi, dle mého názoru povznesení. Zakázaná marihuana si přes nelegálnost vydobyla svou pozici vedle „klasiky“: nikotinu a alkoholu. Ostatně pití lihovin z pytlíku mně osobně přijde směšné – možná proto, že konzument, na různý způsob upraveného C2H5OH, začíná být nepříjemný až v momentě, kdy přebere a nedej bože nám poblije cíp kabátu (pardon, chtěl jsem říct pozvrací) nebo se chová jinak agresivně. Čili relativně zřídka se stávající věc, rozhodně ve srovnáním s kouřením. To totiž potkáváme na mnoha místech, obtěžuje (aspoň mě) mimo jiné na zastávkách či v hospodě. Ergo, prostor pro konflikt, míněno obrazně i fyzicky, máme rozhodně bohatší.

Troufám si říct, že jsem celkem tolerantní nekuřák. Kdybych napsal, že jsem v životě nevykouřil jedinou cigaretu, lhal bych – ano přiznávám, zkusil jsem i ten zelený list, který i lépe voní. Mezi mými kamarády je řada závislých na nikotinu. Nejen proto nejsem takový, abych cigarety teatrálně típal druhým od pusy, popřípadě při každém zapalování vedle sedícímu připomínal seznam zdravotních komplikací, které ho/ji čekají (znám takové). Zvlášť když s ním/ní dřepím v té samé zahulené místnosti a když vím, že tímhle způsobem fakt nikoho od kouření neodradím.

Aby bylo jasno, jsem rozhodně pro úplný zákaz kouření v restauracích. I naši přátelé pivaři Irové to přežili, proč ne náš přizpůsobivý národ? Bez remcání to nepůjde, to je jasné, ale nakonec se nějaká ta klička pro pár vyvolených najde. Třeba by se mohl alespoň obrátit poměr ve prospěch nezahulených podniků. Už nechci po každé návštěvě hospody nebo restaurace házet oblečení do pračky nebo dávat minimálně na den do průvanu. (Mimochodem, prý by větrání muselo mít rychlost asi 100 km/h, aby v místnosti nebylo vůbec zakouřeno.) A prosím neargumentujme stylem rádoby liberálním, ale přitom dětinským „tak tam nechoď“. Zahuleno je dnes i v celkem solidním podniku, kam chodím třeba jen na oběd. Ale dost už, odskočme si konečně na čerstvý vzduch ověřit si účinnost zákazu na zastávkách dopravy.

Nedávno jsem takhle postával, čekaje na autobus za město, za mnou totéž činily ve frontě dvě slečny. Nejprve vlastně jedna, ale pak přišla druhá, společně sebraly odvahu – možná jen jedna donesla výživu – a začaly se oddávat své vášni se slovy (té první) „já na to s..u, ty v..e, já to vykouřim tady, ty v..e“. Podotýkám, že nadužívání nejoblíbenějšího výplňového slova (u pánů) mě poněkud vyvedlo z míry (u dámy). Byť znám i takové ženy, tahle se opravdu ve frekvenci dostala do čela, kam se na ni i já hrabu. Až pozdě mě napadlo požádat ty dvě, jestli by nemohly dokouřit opodál – dovětek „v souladu se zákony této země“ bych každopádně býval neriskoval – že jim i to místo v zástupu pohlídám. V následujících minutách jsem tak musel přetrpět nejen jejich kouření – to bylo nakonec skoro to nejmenší! – ale zejména výživný rozhovor, který se nesl v duchu úvodní věty. Byl jsem tak konsternován nejen úrovní mluvy (té první), ale i jejím obsahem (u té první, mluvila víceméně jen ona, druhá byla vrbou), že těch sedm minut jsem z knihy, kterou jsem třímal v prokřehlých prstech, přečetl sotva odstavec.

To mě vedlo ke dvěma závěrům – že na zastávkách jde především o slušnost a že já bych měl trénovat asertivitu. Ale abych jen nenadával, ukázkové bylo, jak se třeba choval letos v létě jeden pár na vodě: když si chtěli zapálit, prostě od ostatních se svou lodí kus poodjeli! Přeju nám víc takových kuřáků a míň zbytečně prudících nekuřáků. A slunce v duši.

Lenka Marianová

Každý kuřák vám potvrdí, že není lepšího pocitu, než si sednout v klidu ke kávě a zapálit si. Jedna moje kamarádka dokonce tvrdí, že už kvůli tomuto pocitu prostě kouřit nepřestane. Já se o to jako několikaletý kuřák nyní pokouším, ale názor na vdechování nikotinu a dehtu se ve mně zatím nemění.

„Proč přestáváš?“, ptají se mě pořád moji známí a já všem donekonečna odpovídám, že jsem to chtěla zkusit. Nestojí za tím ani zdravotní problémy, ani těhotenství, ani odpor – prostě a jednoduše chci zjistit, jestli to dokážu. Můj partner do diskuse se ve svém komentáři snaží najít na kouření všechna negativa – není se ani čemu divit, ten kdo něco nemá rád, tak v tom pozitiva nehledá.

Ve většině věcí s ním musím souhlasit. V dobách mého pravidelného pokuřování jsem také bytostně nesnášela dýmající teenagery na zastávkách, oblečení, které se nikdy nevyvětrá, i pocit, když vám někdo na ulici do obličeje vdechne kouř. A nesnáším to i dnes, ale věřte, že i kouření může mít světlé stránky, které vy nekouřící nikdy nepoznáte.

Tak například je vědecky dokázáno, že zápach cigaretového kouře ničí šatní moly. Dokud jsem bydlela na koleji, bylo vše v pořádku. Jakmile jsem se odstěhovala, moje bývalá spolubydlící mi každou možnou chvilku pláče na rameni, že se nemůže molů zbavit. Jedna rada pro nekuřáky – zkuste si po návratu z hospody jeden kus oblečení strčit do skříně a prokousané šaty budou minulostí.

Jistě už jste si někdy všimli nápadných hloučků před školou, u kancelářských budov nebo na kolejních chodbách. Všichni dohromady mají jednu věc společnou – všichni kouří. Tento zlozvyk je totiž báječná příležitost, jak zapadnout do kolektivu. Už na střední škole kdo nekouřil, nepatřil do té nejlepší party ve třídě. A toto škatulkování v nás zůstává po celý život. Ne nadarmo se říká, že v kuřárně se dozvíš víc než na pracovní poradě. A navíc, dámy a pánové, pokud se vám líbí nějaký kouřící „objekt“, není snadnějšího seznámení, než ho nebo ji požádat o oheň.

Do třetice tady máme další vědeckou studii, podle které kouření zlepšuje schopnost soustředění a paměť. Na vlastní kůži jsem pocítila, že během vykouření jediné cigarety jsem vymyslela daleko víc věcí než při hodinovém sezení nad počítačem. Ale jsou tu i další pozitiva – nepřibíráte po tom tolik na váze, dokáže zlepšit stav schizofrenie a u kuřáků je menší výskyt Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby. Možná namítáte hrozbou rakoviny, ale já na to – kdo má viset, ten se neutopí.

Rozhodně nechci nikoho nabádat, aby s kouřením začal, ale zároveň nechci nikoho za tento zlozvyk odsuzovat. Je to rozhodnutí každého z nás – jsme dospělí a za své činy si neseme odpovědnost sami. Ovšem v jednom musí partnerovi do diskuse za pravdu dát – na místě je vždy ohleduplnost. Ale v mém podání by měla být na obou stranách – kuřáci by si své zlozvyky měli dělat na místě, kde to nikoho neobtěžuje, a nekuřáci by si měli odpustit úšklebné pohledy a odsedávání si od stolu. Každý má své kostlivce ve skříni, u nekuřáků jen nejsou tak vidět.

Mohlo by tě zajímat: