Krásný večer
NezařazenéNa třetí sezónu byl až příliš teplý večer. Slunce přes den rozpálilo vyprahlou zemi do ruda a ta nyní jakoby vypouštěla načerpanou červenou záři. Takový úkaz není v těchto končinách častým jevem. Firh zvedl sluchátko a vytočil číslo, které už znal nazpaměť.
Na třetí sezónu byl až příliš teplý večer. Slunce přes den rozpálilo vyprahlou zemi do ruda a ta nyní jakoby vypouštěla načerpanou červenou záři. Takový úkaz není v těchto končinách častým jevem. Firh zvedl sluchátko a vytočil číslo, které už znal nazpaměť.
„Prosím?“ ozval se sladký hlas na druhém konci.
„Ahoj, to jsem já. Nechceš se dneska večer projít? Hlásili, že má být vidět záře.“
„Proč ne. Moc ráda.“
„Stavím se pro tebe tak za dvacet minut.“
„Dobře, budu čekat.“
Ra nemusela čekat dlouho. Firh se objevil sotva za čtvrt hodiny. Zazvonil, a když otevřela dveře, přivítala ji ruka s fialovou růží.
„Seš tak milej,“ řekla a letmo ho políbila na tvář. Rychle přes sebe přehodila stříbrný pláštík, ve kterém se pak venku zrcadlily všechny odstíny rudé krajiny.
Ten večer byl opravdu krásný. Na obzoru se záře vpíjela do tmavé oblohy, na které se začaly objevovat první hvězdy. S nadcházející nocí přišel i pouštní vítr. Dost silný, aby ochladil, a přitom dostatečně jemný, aby nezvedal prach. Pomalu nechali město za sebou a kráčeli dál do pouštního parku. Na obzoru stoupala jako sluneční koróna k nočnímu nebi červená záře. Mohutné kameny vyvřelých hornin vytvářely proti žhnoucímu obzoru nepřeberné množství siluet a tvarů. Jejich mihotající se stíny oživovaly jinak pustou krajinu.
Červená, zlatá, rudá, žlutá a všechny jejich odstíny se odrážely od ozářených kamenů a proměňovaly je v blýskající se diamanty. Ra se na chvíli zastavila, aby spolu s Firhem pozorovala nádhernou hru světel a stínů.
„Je to krása. Vůbec se mi nechce zpátky,“ vzdychla.
„Tak se půjdeme podívat ještě dál.“
„Už jsme ale hodně daleko, možná bysme se měli spíš vrátit,“ začala se obávat Ra.
„Alespoň tam k tomu kameni, co vypadá jako auto,“ naléhal Firh.
„Kde?“
„Támhle.“ Naklonil se k ní a ukázal prstem na velký kámen tyčící se asi dvě stě metrů před nimi.
„To nevypadá jako auto, spíš jako kočička.“
„Uvidíme.“
Pomalu se blížili k velkému kameni a oba v něm viděli pokaždé něco jiného. Jednou to byla kočička, pak zase pečené kuře nebo dokonce křeslo převrácené na zemi. Asi třicet metrů od kamene se Ra prudce zastavila a pevně chytla Firha za ruku.
„Pst! ….. Slyšel jsi to?“
„A co jako?“
„Tak poslouchej.“
„Já nic neslyš-“
„Ticho!“ přerušila ho Ra.
Chvíli poslouchali a nic se nedělo. Všude jen ticho nastupující vlahé noci. Pak se to ozvalo znovu. Jemné dlouhé zabzučení následované tichým cvaknutím. Dál bylo zase ticho.
„Co to bylo?“ zašeptala Ra. Firh jen pokrčil rameny.
„Radši se vrátíme, už jsme moc daleko,“ naléhala Ra.
„Jsme tak daleko, že nás už dalších pár metrů nezabije.“
„Ale já mám strach.“
„Neboj,“ Firh držel Ra za ruku a táhl ji dál k divnému kameni, který jí nyní připomínal spíše lva číhajícího na kořist. Kámen tvořil pomyslnou hranici pouštního parku. Krajina, která se rozprostírala za touto hranicí, byla mnohem drsnější.
Kameny zde byly větší, nesčetné řady výmolů a kráterů se skládaly do nejrozmanitějších obrazců splývajících v dálce s obzorem.
Rozpraskaná půda tvořila hustou síť trhlin, které se temně šklebily a napovídaly o své hloubce.
Asi deset metrů od kamene uviděli původce tajemného zvuku. Bylo to malé srandovní vozítko. Šikmo trčelo z jedné z menších trhlin, kam muselo nešťastným manévrováním zapadnout. Zaklínilo se mezi ostré kameny na kraji trhliny a občas bezmocně protočilo svá pásová kola. Objektiv umístěný na čele vozítka trčel bezmocně k nebi.
„Co to je?“ zašeptala Ra.
„Nevím, ale tamhle je něco namalovaného,“ ukázal na boční stěnu vozítka, která byla schována ve stínu.
Na malých vyklápěcích dvířkách byly namalovány tři neznámé znaky. Jeden mu připomínal prázdný hrnek, kterému chybělo ouško, druhý znak vypadal jako had a třetí jako stříška. Když přišel o něco blíž uviděl, že ve stínu je ještě namalován jednoduchý obrázek. Byly na něm červenobílé pruhy a na modrém podkladu vlevo nahoře spousta hvězdiček.
„Pojď radši pryč než se něco stane,“ naléhala Ra.
„Počkej,“ řekl Firh, kterého přemohla zvědavost a krok za krokem se přibližoval k neznámému vozítku. To občas zabzučelo, pásovými koly rozvířilo prach a pak se zase odmlčelo. Rozvířený prach se třpytil v červené záři a zvolna usedal na kapotu vozítka.
Firh se pomalu přikradl až k vozítku. Vztáhl ruku, aby z kapoty setřel prach, ale hned s ní zase cuknul zpátky. Vozítko zabzučelo a chtělo otočit objektiv směrem na Ra, která vše se strachem v očích pozorovala. V půli cesty se však objektiv zastavil a vozítko opět ztichlo.
Firh si znovu dodal odvahy a rukou setřel z kapoty prach. Pod vrstvou prachu se objevila malá vyklápěcí dvířka. Skrývala obrovskou změt tranzistorů, čipů a drátků. Opatrně vzal mezi prsty modrý drátek a sledoval kam vede.
Prsty se mu zastavili u čipu, na kterém bylo napsáno ‚Made in Taiwan‘. Nic mu to neříkalo. Zkusil tedy kam vede zelený drátek. Vůbec té elektronice nerozuměl, a o to více ho přitahovala. Najednou byl jako malý kluk, oči mu svítili zvědavostí a vzrušením. Když Ra viděla jak beztarostně Firh dřepí u vozítka a přehrabuje se v drátkách, tak si pomalu taky dodávala odvahu.
Zelený drátek vedl někam dovnitř. Zkusil pro změnu červený.
„Nechtěl bys, abych ti ještě přinesla šroubovák?“ zeptala se jedovatě Ra.
„No. Co?…Aha, promiň. Jenom jsem…“ Víc už říct nestačil.
Vozítko se probudilo ze svého krátkého spánku a prudce zahrabalo pásovými koly. Firh rychle ucuknul, klopýtl o skalní výčnělek a tvrdě dopadl na prachem pokrytý skalnatý povrch.
Ozvalo se zapraskání elektrického výboje a v témže okamžiku z vozítka vyšlehl oslnivý výboj.
Pásová kola se naposledy protočila a vozítko zmizelo ve zlověstně se šklebící trhlině.
„Firhe! Co se stalo?“ zaúpěla Ra, oči plné zvířeného prachu.
„Nevím, ale teď už se nic nestane,“ zazubil se Firh, který se vyškrábal zpět na nohy. Ještě pořád držel červený drátek, který mu zůstal v ruce. Na konci drátku visel uvolněný čip – i na něm bylo napsáno tajemné ‚Made in Taiwan‘. Zahodil drátek, čip strčil do kapsy a začal si oprašovat kalhoty.
„Jsi v pořádku?“ zazubil se na Ra.
„Jo, ale radši už pojď, stejně se začíná stmívat,“ zažadonila.
Naposledy se podíval do černé trhliny, která vozítko pohltila.
Kde se tady jen mohlo vzít, pomyslel si a zakroutil nevěřícně hlavou. O víkendu se sem určitě ještě skočí podívat. Pak vzal Ra kolem ramen a pomalu a spokojeně se loudali domů. Na vozítko brzy zapomněli, protože záře toho nádherného večera jim na záda kreslila červená, zlatá, rudá a žlutá prasátka.
Za čtyřicet minut dolétl na Zemi poslední signál a Sejourner se navždy odmlčel. Nikdo z centrály NASA netušil, že sto milionů kilometrů odtud byl zrovna krásný večer.
Nahrávání ...
