Lampijóňák 2001: Máme hole v ruce
Studentský život„V dnešním nestabilním světě si už nemůže být jistý nikdo ničím. Snad jen ten Lampijoňák nic nezastaví…“ Tímto sloganem lákala studenty neorganizovaná skupina Yaris & spol. bez ručení na letošní lampionový průvod. Ten se konal 13. listopadu od 19.30.
„V dnešním nestabilním světě si už nemůže být jistý nikdo ničím. Snad jen ten Lampijoňák nic nezastaví .“ Tímto sloganem lákala studenty neorganizovaná skupina Yaris & spol. bez ručení na letošní lampionový průvod. Ten se konal 13. listopadu od 19.30. Vycházelo se od Staré budovy Vysoké školy ekonomické a jako cíl si pořadatelé stanovili Pražský hrad.
Mrazivý podzimní večer (ani alkohol nemohl pomoci) a před námi dlouhý pochod ulicemi nic netušící Prahy. Nervózně jsem podupávala v hloučku asi stovky studentů se svíčkou v ruce a očekávala zahájení akce. Vosk mi kapal na zem. V duchu jsem záviděla těm, kteří hrdě třímali lampion.
„Máte lampiony?“ „Bohužel nemáme,“ odpověděli mi prodavači ve dvou obchodech. Přitom se pobaveně usmívali a kroutili hlavami. Lampiony sice už vyšly z módy, ale sehnat se stále dají. Jejich cena se pohybuje od 30 do zhruba 100 korun. Mají různé tvary a kvalitu. Zřejmě ten nejdražší (za 150 korun) celou trasu ani nevydržel. Jeho vlastníka jsme na to upozornili mohutným skandováním „Hoří ti lampion!“. Poté co z něj zbylo několik zčernalých cárů jsme škodolibě křičeli: „Už ti nehoří!“
Jak jsme tak čekali před školou, dostal kolega z redakce, který měl také jenom svíčku, spásný nápad. Zmizel v budově a po chvíli se objevil se dvěma PET láhvemi. Z batohu vyndal nožík a přeřízl láhve zhruba v polovině. Části se dnem vyhodil a z hrdel odtočil víčka. Do těch jsme nakapali vosk a umístili tam naše malé svítilny. Pak jsme víčka opatrně vrátili k hrdlům, čímž nám vznikla velmi originální držadla na svíčky.
Mladí lidé, kteří vycházeli ze školy pak kolegův výtvor obdivovali. Zastavovali se a zvědavě vyptávali, co se bude dít. „To je škoda, kdybych to věděl dřív, tak bych šel,“ zaznívalo z úst studentů nejčastěji. Akci se totiž nedostalo dostatečné propagace. Ve škole i na kolejích viselo několik plakátů, ale jak tvrdí Martin Jaroš alias Yaris: „Někdo si dával práci s tím, aby je každý den strhl.“ Studenti se o průvodu mohli dozvědět ještě přes email. Pokud však nemají kamarády, kteří Yarise přímo znají nebo mají další známé, kteří ho znají, tak neměli šanci.
Z dlouhé chvíle jsem si začala prohlížet účastníky. Popravdě řečeno neměli žádné společné rysy. Kluků bylo asi o něco více než holek a rozhodně byli hlučnější. I když dvě děvčata, která se posilňovala čímsi z litrové láhve, se jim chvílemi vyrovnávala. Před školou byl ale vcelku klid a studenti si povídali v malých skupinkách. Byla jsem napjatá, co bude následovat. Ještě nikdy jsem se něčeho podobného neúčastnila. Zrovna tak moji kolegové a určitě mnoho jiných studentů stojících v tu chvíli před Starou budovou.
Lampijoňák, určený hlavně studentům Vysoké školy ekonomické, se dá bez nadsázky označit za jednu velkou recesi. Jde především o to, aby se účastníci řádně pobavili. Průvod je pořádán na počest už neoslavovaného výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Letos k tomu ještě přibyla vzpomínka na oběti teroristických útoků. Proto také bylo povoleno vzít si kromě ruských vlajek i americké.
Proč se ale akce nekonala v den výročí, tedy 7. listopadu? Z jednoduchého důvodu: pořadatel byl mimo republiku, a tak zvolil nejbližší možný termín. Yaris lampionový průvod zastřešuje již počtvrté v řadě. Jak říká, stala se z toho malá tradice. „Já vymyslím plakáty, svolám průvod, vezmu si proslov a průvodu požehnám – pak už je to dav, který si žije vlastním životem,“ dodává Martin.
Krátce před osmou jsme se dočkali. Za značného povyku přistál před školou džíp. Z jeho útrob vylezli čtyři kluci. Jeden z nich se hned s lampionem v ruce začal šplhat na střechu auta. Nebyl to nikdo jiný než hlavní organizátor Yaris. Z kapsy vyndal pomačkaný papír a spustil svou uvítací řeč: „Žijeme v turbulentní době …“ Oslovoval nás tak, jak tomu byli po dlouhou dobu zvyklí naši rodiče, a to vážení soudruzi, vážené soudružky. Jeho hlas se rozléhal po celém náměstí. Všichni jsme nadšeně aplaudovali na znamení souhlasu s jeho slovy.
Po něm ještě krátce promluvil zvláštní host, jmenoval se Ivan Ivanovič Patákov, který ale svůj proslov neuměl prodat, protože mluvil potichu a nesrozumitelně. Oba se po svém výkonu posilnili vínem, které jim nabídly dvě veselé dívky. Ostatně lahví s různými druhy alkoholu mezi studenty kolovalo více. My jsme si s sebou nic nevzali, ale i tak jsme byli v dobrém rozpoložení.
„Jde se,“ zavelel s pusou od ucha k uchu Yaris. Celá lidská smečka se pohnula a během několika minut, spíše vteřin, se z ní stala smečka zvířecí. S heslem „Rudá je naše barva“ jsme na prvním přechodu pro chodce počkali, až se na semaforu objeví červený panáček. Pak jsme teprve mohli přejít. Auta troubila, a to i na dalších přechodech směrem k Hlavnímu nádraží. Na tramvajové zastávce jsme začali volat: „Lidi, pojďte s námi.“ Ale nikdo se nepřidal. Vypadali jsme snad divně?
Zato si nás důkladně prohlíželi dva kolemjdoucí policisté. Ti zřejmě upozornili centrálu. Nevšímali jsme si jich a pokračovali až do vestibulu Hlavního nádraží. Tam jsme způsobili pozdvižení výkřiky jako „Revoluce!“, „Už jsme tady“, „Viva la révolution!“ nebo „Chceme lepší bezpečnost“. Zastavili jsme se před jedním billboardem, který propagoval jakýsi kosmetický výrobek a spustili: „Pečujeme o pokožku!“ To už vyvolávalo úsměv na mnohých po předchozích sloganech stažených rtech. Pak jsme ale přidali ruskou píseň, což přimělo jednoho pána se zeptat, zda se jedná o politickou demonstraci.
Jedná nebo nejedná? Vykřikovali jsme socialistická hesla, oslavovali Velkou říjnovou socialistickou revoluci, zpívali písničky tehdejšího Sovětského svazu, vzpomínali na státníky bývalé komunistické éry, chtěli jsme sociální spravedlnost a rovnost pro všechny a cestou k sídlu Svobodné Evropy jsme dokonce požadovali dosazení Grebeníčka na Hrad. I když jsme to všechno nemysleli vážně.
Před budovou rádia jsme pokynuli těžkooděncům a sdělili jsme jim, že „Máme hole v ruce“. Pak jsme zastavili na rohu Václavského náměstí a dotazovali se „Proč je labuť bílá?“. To nás ale dlouho netrápilo a zaměřili jsme se na McDonald’s. Tyto restaurace se často stávají terčem útoků, protože jsou chápány jako symboly globalizace a amerikanizace. My jsme se ale zajímali jen o jejich produkty: „Chceme zpátky pirožky, chceme naše pirožky“, „Místo Coly boršč“, „Nechte krávy na mlíko“. Naše skandování vzbuzovalo značnou pozornost, hlavně ze strany cizinců a policistů.
Když „jsme vylezli z díry“, jinými slovy z podchodu, čekalo na „Václaváku“ asi pět policejních aut. Policisté ale v podstatě jen dohlíželi na klidný průběh našeho pochodu Prahou a dělali nám po zbytek cesty doprovod. Však jsme jim za něj několikrát děkovali: „Hoši, děkujem!“ Nezapomněli jsme je ale upozornit, že „tam trefíme sami“.
Lampijoňák totiž neměl oficiální požehnání od úřadů. Martin se před dvěma roky pokoušel konání pochodu kamsi ohlásit. „Ale ukázalo se, že byrokracie u nás je monumentální. Bylo mi řečeno, že to nestačí ohlásit, ale pokud se dav bude pohybovat, musíme mít povolení od magistrátu, dopravní policie, památkových úřadů a bůhví čeho ještě. Takže jsem se na to vykašlal a každý v průvodu jde jaksi sám za sebe na procházku. Tradičně nás doprovází policie a myslím, že je to nejschůdnější a nejjednodušší řešení,“ vysvětluje Yaris.
Svatý Václav nechtěl slézt z koně ani po hlasitých výzvách, tak jsme mu alespoň zapěli českou, slovenskou a ruskou hymnu. Poté jsme dělali hada a proplétali se mezi sloupky. Nikdo se nerozpakoval zapojit se do této činnosti. Já jsem si jen v duchu přála, aby mě neviděli žádní kolegové z práce nebo příbuzní. Stačilo už to, že nás celou dobu fotografoval jakýsi vysoký kluk. Zřejmě to byl známý pořadatelů.
Pak jsme chtěli přechod pro chodce uprostřed „Václaváku“ a taxi za pět korun. Opět nám nikdo nevyhověl. Ani policisté, kteří se na nás pozorovali z bezprostřední blízkosti. Zrovna tak nám nevrátili Korunu a nenabídli „polívku za kačku“. Ubírali jsme se ulicí Na Příkopě a kdosi se všiml, že „Růže má být rudá“. Dále nás na stejné budově rozladilo, že místo Dědy Mráze všude viseli Klausové: „Shoďte ty Klause!“
Před budovou České národní banky jsme chvíli lobovali za posílení rublu a koruny pokřiky jako „Chceme silný rubl“ a „Dvě koruny za marku“. Prašnou bránou jsme neprocházeli, protože jí chodí jen páni. Jestliže předtím se nám dostávalo pozornosti jen ze strany cizinců a policistů, tak před prodejnou Fisher Collection nás slavnostně přivítala slavná zpěvačka Věra Špinarová a dokonce pronesla krátkou řeč. Na naše přání vyšel na ulici i sám senátor Václav Fischer. Nadšeně jsme mu tleskali a vítali ho slovy: „Fischer na Hrad!“ Jen co jsme ale poodešli o kousek dále, spustili jsme: „Dovolená s Čedokem!“
Od Staroměstského náměstí naše hlasy ztrácely sílu a průvod postupně řídl. Na Karlově mostě Yaris kamsi zmizel, čímž ztratil kontrolu nad některými obveselenými hochy. Ti se rozhodli močit z mostu přímo do Vltavy. „To byl velmi slabý, až nechutný okamžik jinak zdařilé akce,“ poznamenal k tomu později jeden z účastníků. Nezbývá než souhlasit. Našli se ale tací, kteří tento čin obdivovali. Třeba jedna dívčina velmi zblízka.
Čas ale rychle plynul a po desáté hodině večerní už byli policisté nesmlouvaví. Upozornili nás, že je noční klid a musíme se zklidnit. Snažili se s námi jednat po dobrém, ale mnozí je vůbec nerespektovali a dál vykřikovali různá hesla. To jsme byli teprve na Malostranském náměstí a ubírali se ke zlatému hřebu večera, Pražskému hradu. Více než polovina účastníků však cestou odpadla a zbyla jen roztroušená hrstka nadšenců. Jak začalo přituhovat (počasí a policie), usoudili jsme s kolegy, že dál také nebudeme pokračovat. Spolu s námi se rozhodlo ještě několik dalších studentů.
Podle ověřených informací se zbytek průvodu opravdu dostal až na Pražský hrad. Na prvním nádvoří přítomní zazpívali oblíbenou písničku T. G. M. „Ach, synku, synku“ a na druhém českou a slovenskou hymnu. Pak byl Lampijoňák chtě nechtě ukončen. Někteří účastníci ještě putovali tradičně na Strahov, kde se pařilo až do rána. Zbytek jel domů tramvají s lampiony hrdě vystrčenými z okýnek.
Konec se sice tak úplně nevydařil, ale celkový dojem je kladný. Po celou dobu vládla výborná atmosféra. Divila jsem se, že i ti dle Martinova mínění „uskřípnutí a oficiální“ studenti se dokázali tolik odvázat. Sklepali ze sebe všechny naškrobené fráze a vykřikovali naprosté šílenosti. Yaris k tomu poznamenává: „Letos to opět ožilo – asi se objevili další aranžéři davu.“
Určitě jsem úterní večer nepromarnila a budu se těšit na příští rok. Podobně se vyjadřovali také ostatní studenti. Když jsem se jich ptala na nejlepší slogan, tak jednoznačně zvítězil ten, který jsme křičeli před jednou z restaurací McDonald’s, a to: „Pusťte Donnu k maturitě!“
Nahrávání ...
