Lesní zkratka nás odsoudila k bloudění

7. 1. 2010 | | Sport

Když jsem v jeden páteční podvečer vjížděla do obce Bratronice,
netušila jsem, že se mi tohle místo tak vtiskne do paměti. 49. ročník
Nočního orientačního běhu totiž pro mne neplynul tak hladce jako pro
ostatní závodníky.

A to jsem si říkala, jaký to bude poklidný sportovní zážitek.
I když u nočních soutěží se asi o poklidnosti nikdy moc mluvit nedá.
Přesto jsem věřila svému partnerovi, který se uvolil absolvovat právě se
mnou onu strastiplnou trať. Sice jsem byla trochu nervózní z jeho pověsti
vyhlášeného běžce, ale doufala jsem, že dvě hodiny v lese mě
nepoloží.

Startovalo se v několika vlnách, my patřili do páté. Na dohledání
patnácti kontrol v lesnatém terénu jsme měli dvě hodiny včetně návratu
ze zhruba tři kilometry vzdáleného závodiště. Nemyslela jsem si, že to
bude jednoduché. Zvláště poté, co jsme do ruky dostali patnáct let starou
mapu. I samotní pořadatelé upozorňovali, že jediné, podle čeho se
můžeme řídit, jsou cesty.

Vzali jsme si jejich radu k srdci, takže prvních pět kontrol jsme našli
obdivuhodně hladce. Jenže pak jsme se kvůli úspoře času rozhodli pro
zkratku. A to jsme neměli dělat. Od té chvíle, jakoby se mapa i buzola
proti nám spolčily. Za žádnou cenu jsme se nemohli najít. Po usilovném
pobíhání tam a zpátky jsme nakonec potkali nějaké hlídky. Pravda,
znepokojující bylo, že víceméně všechny běžely opačným směrem než
my. Nicméně jsme zhodnotili, že ostatní zřejmě zvolili jiný sled
hledání kontrol. Další tři kontroly jsme našli s obtížemi.
Nejzáludněji se podle mne jevilo to, že v mapě byly zakresleny opravdu
výrazné cesty, avšak ve skutečnosti jsme na ně nenarazili. Přinejmenším
ne hned.

Vůbec netuším, jak ten čas uběhl, ale najednou jsme přetáhli hodinu po
limitu a ještě nám zbývala cesta zpátky z nejzazšího místa závodu.
A tehdy jsem poznala peklo. Takovou bolest svalů na svých dolních
končetinách jsem snad nikdy nezažila. Snažila jsem se běžet. Opravdu. Ale
nešlo to. A tvrdý asfalt pod nohama tomu zrovna neulehčoval. Těch
posledních pět kilometrů jsem vytrpěla. Byla to dobrá škola. Opět jsem
objevila hranice toho, co (ne)vydržím. A přestože jsme skončili poslední,
příště do toho půjdu zase.

Mohlo by tě zajímat: