Každý rok se zvyšuje počet studentů se zahraničním pasem, kteří mají zájem studovat na VŠE. Největší skupinu, kromě občanů Slovenska, které mnozí z nás kvůli neexistující jazykové bariéře za cizince nepovažují, tvoří studenti ze zemí bývalého Sovětského svazu.
Každý rok se zvyšuje počet studentů se zahraničním pasem, kteří mají zájem studovat na VŠE. Největší skupinu, kromě občanů Slovenska, které mnozí z nás kvůli neexistující jazykové bariéře za cizince nepovažují, tvoří studenti ze zemí bývalého Sovětského svazu.
Andrej (18) pochází z Minsku, hlavního města Běloruska. Stal se jedním z deseti studentů, kterým jejich vláda poskytla stipendium na roční stáž v Ústavu odborné jazykové přípravy University Karlovy v Poděbradech. O VŠE se dozvěděl od kamarádů a z webových stránek, úspěšně složil přijímací zkoušky a nyní studuje na Fakultě podnikohospodářské. Češtinu zvládnul dokonale, na přednáškách profesorům rozumí, problémy mu však ještě činí některé odborné výrazy. V Praze se mu zatím líbí: „Lidé se tu k sobě chovají slušněji než v mé zemi.“ Ale i Andrej se setkal s projevy nevraživosti, nejvíce v obchodech. „Když prodavačka slyší ruský přízvuk, hned mi kontroluje tašku,“ stěžuje si. On i jeho kamarádi zažili mnoho komických situací pramenící z odlišnosti prostředí. „Kámoš, který byl poprvé v tak velkém městě jako Praha a vůbec neuměl česky, si koupil jízdenku z automatu a naivně si vybral tu nejlevnější. Revizor mu pak sdělil, že si nekoupil lístek pro studenty, ale pro psy a dal mu pokutu,“ směje se Andrej.
Boris (18) z Kyjeva se shoduje s Andrejem, že ČR pro ně představuje jenom přestupní stanici. Po ukončení studia míří dál na Západ. Připouští, že lidé jsou tu zdvořilejší, pouze připomíná některé výjimky: „Nemůžu si zvyknout, když na veřejnosti někdo začne hlasitě smrkat. U nás musíte odejít a vysmrkat se v soukromí.“ Další názor Borise zřejmě urazí české dívky, ale shodli se na něm všichni moji respondenti. „České holky jsou více…,“ dál nenalezl vhodné slovo, respektive takové, které by se dalo publikovat. Navrhl jsem mu tedy výraz „volnějších mravů,“ na což mi přikývl. Boris, narozdíl od Andreje, nesnáší českou kulinářskou specialitu, kynutý knedlík, zatímco zdejší pivo si pochvaluje.
Zakhirsho (20) k nám zavítal z dalekého Tádžikistánu Hlásí se k islámu. Jejich země je nesrovnatelně více ovlivněná náboženstvím a lidé jsou konzervativnější. „U nás neuvidíte na ulici holku líbat se s klukem.“ Mnohoženství je v Tádžikistánu povoleno, nicméně Zakhirsho se rozhodně nehodlá vydat touto cestou. „Jedna mi bude úplně stačit,“ říká s úsměvem. Tádžikistán zažil v letech 1991-1999 občanskou válku: „Od té doby má každý muž pod postelí zbraň.“ Rovněž jeho rodina má v arzenálu několik samopalů a, pokud jsem to z jeho posunků dobře pochopil, přenosnou protitankovou střelu.
Ukrajinky Katerina (19) a Helja (19) se domů dostanou asi dvakrát za rok, cesta vlakem trvá kolem dvou dnů. Podle jejich slov existuje obrovský antagonismus mezi východem a západem Ukrajiny. Na východě žije neoblíbená ruská menšina, zatímco na západě se mluví jen ukrajinsky. Helja uvádí příklad: „Pokud někdo promluví na západě rusky, tak ho tam zmlátí.“ Čeština jim připadá lehká, stejně jako přechod z azbuky na latinku. S náznakem diskriminace se zatím nesetkali. „U nás jsou lidi na sebe zlí a nadávají na vládu kvůli velké bídě a chudobě,“ tvrdí Katerina. Na VŠE jim nejvíc vadí, koneckonců jako všem studentům, všudypřítomné fronty a byrokracie při přidělování kolejí.
