Vcházím do školní jídelny a mířím do kanceláře vedoucí. Lehce zaťukám a vcházím dovnitř. „Dobrý den, soudružko vedoucí, já jsem si zapomněl lístek na oběd. Mohla by jste mi prosím dát náhradní?“ Pamatujete si ještě na tuto větu?
Vcházím do školní jídelny a mířím do kanceláře vedoucí. Lehce zaťukám a vcházím dovnitř. „Dobrý den, soudružko vedoucí, já jsem si zapomněl lístek na oběd. Mohla by jste mi prosím dát náhradní?“ Pamatujete si ještě na tuto větu? Já sám jsem ji často říkal v kanceláři soudružky vedoucí a čekal, až mi kovovými nůžkami pomalu odstřihne nový lísteček. Vedoucí jsem se bál, byla vysoká, tlustá a na krku nosila píšťalku. Nechodil jsem k ní rád, ale hlad mě vždy přesvědčil, že tam musím pro ten z(a)tracený lístek. V té době jsem ještě neměl peněženku a nosit pouzdro na doklady na krku jsem odmítal. A tak jsem měl doma pod sklem na psacím stole lístky na celý měsíc a každé ráno jsem si příslušný lístek odtrhl, vložil do penálu a odešel do školy. Vždy na lístku byla vytištěna velkými písmeny zkratka dne a datum. Malými písmeny potom adresa naší základní školy. Měl jsem ty lístky rád, možná proto, že nám v jídelně dobře vařili.
Dnes také chodím do školní jídelny, tedy respektive do menzy, lístky nahradila čipová karta a soudružku vedoucí nahradila paní vedoucí. Místo odevzdávání lístků vyndáte kartu, přiblížíte se s ní k snímači, ten pípne a na displeji se objeví. „Stav Vašeho konta je 112 Kč. Dnes máte objednáno jídlo č. 1 – jídelna č. 3.“ V jídelně se tato procedura opakuje, a pokud máte navíc objednanou i večeři, tak vás ještě upozorní na ni. Jediné co chybí je přání dobré chuti, ale to by byla v případě naší menzy opravdu provokace. Nové moderní technologie se nevyhýbají totiž nikomu a ničemu. Ani jídelnám.
Čekám ve frontě u okénka a když na mě přijde řada, jen pronesu: „Dobrý den, paní vedoucí, já jsem si zapomněl identifikační kartu. Mohla by jste mi prosím dát náhradní lístek na oběd?“
