Nechci se pouštět do žádné komplikované ekonomické analýzy, ale spíše se pokusit o úvahu. Být nezaměstnaný je jistě pro většinu lidí nepříjemnou záležitostí. Ve věčném sporu mezi monetaristy a ekonomy hlásícími se k učení J. M. Keynese, které zlo je pro společnost horší, zda inflace či nezaměstnanost, bych se spíše klonil ke straně druhé. Pro sociology a psychology je nezaměstnanost patologickým jevem.
Nechci se pouštět do žádné komplikované ekonomické analýzy, ale spíše se pokusit o úvahu. Být nezaměstnaný je jistě pro většinu lidí nepříjemnou záležitostí. Ve věčném sporu mezi monetaristy a ekonomy hlásícími se k učení J. M. Keynese, které zlo je pro společnost horší, zda inflace či nezaměstnanost, bych se spíše klonil ke straně druhé. Pro sociology a psychology je nezaměstnanost patologickým jevem, který vede k frustraci, sebevraždám, alkoholismu, kriminalitě atd. Rozebírat tento spor ale není účelem mé úvahy, chci se pouze podělit o svou zkušenost.
Minulé letní prázdniny jsem měl možnost pracovat ve sklárnách na Valašsku. V této oblasti je poměrně vysoká nezaměstnanost a získat vůbec nějakou brigádu je pro vrstevníky štěstím. Dva měsíce jsem poznával výrobní proces a hospodářské vztahy v podniku „zezdola“ a myslím si, že jsem se dozvěděl o podnikovém hospodářství více, než v některých předmětech na této škole. Své dojmy mohu shrnout do několika bodů:
- Práce se často vytváří uměle, existuje zde velká a neefektivní přezaměstnanost. Např. z jedné linky odvážejí sklo do skladu 2 lidé v čtvrthodinových intervalech, zvládnul by to jeden a ještě by chvílemi neměl co dělat.
- I přes tuto přezaměstnanost je nutno vytvářet zdání, že se pracuje. Zvláště tehdy, prochází-li kolem ředitel závodu.
- Obrovská zkostnatělost a nechuť ke změnám v duchu „však se to tak dělalo vždycky.“
- Pracovníci jsou placeni od hodiny i tam, kde by mohli být placeni od počtu kusů. Zvláště pikantní situace nastávají tehdy, setkají-li se zaměstnanci hodnocení oběma druhy mzdy u jednoho pásu. Ti, kteří pobírají mzdu hodinovou, nejsou pochopitelně motivováni, což nevytváří nejlepší atmosféru mezi oběma skupinami.
- Podle jednoho dělníka se ve sklárnách za čtrnáct let ještě nic nezměnilo. Byl jsem svědkem rozbíjení nádherných váz z toho důvodu, že by se prostě do skladu nevešly!
Doufal jsem, že v podmínkách tržního hospodářství (byť ne zcela dokonalého) takových podniků neexistuje mnoho. Se stejným přístupem jsem se ovšem setkal i v jednom pražském hypermarketu, kam jsem občas zavítal na brigádu. Od té doby se domnívám, že nezaměstnanost v ČR není až tak velká, jak by mohla být, kdyby se všechny podniky začaly chovat racionálně.
Na druhou stranu tyto podniky plní určitou „sociální funkci“, což zřejmě bude liberálům znít velice humorně, ale je to pravda. Podívejme se na výše popsané sklárny. Fungují čtrnáct let jako soukromá firma, úspěšně vyvážejí do mnoha zemí, musí tedy dosahovat zisku i přesto, že poskytují zaměstnání mnoha osobám, které by jinak byly vyhozeny. Z této skutečnosti mi vyplývá, že se vzdávají většího zisku ve prospěch platů těchto pracovníků. Ti se v daném městě stravují a utrácejí, živí tak další osoby – multiplikační výdajový efekt dobře známe. Pokud by se sklárny zbavily přebytečné pracovní síly, či dokonce zbankrotovaly, dopad pro město by byl tragický. Při nedostatečné infrastruktuře a nedostupnosti, nevhodném terénu Valašska a nízké kvalifikaci obyvatel by se ztracená místa nahrazovala velice obtížně.
Na závěr nechť čtenář srovná dva výroky. Jistý dělník ve sklárnách: „Když tu není vedoucí, nemusíš pracovat tak rychle.“ Ten druhý je od Margareth Thatcherové: „Nejobtížnější je změnit myšlení lidí.“ Ano, myšlení mnoha lidí se od roku 1989 nezměnilo.
Jakub Haas
Autor je členem Centra pro sociálně-tržní ekonomiku (http://cste.wz.cz/)
