Tři roky a čtyři měsíce jsem se bránila módním kufrům. Dokonce i na dvouměsíční „dovolenou“ jsem si zabalila svých pár švestek do báglu, který vážil asi o dvě kila míň než já. Celkem vytrvale jsem si odmítala koupit kufr s výmluvou, že „červený nechci“ „moji velikost nemají“ (moje často používaná výmluva, proč si nekoupit vlastně cokoliv).
Tři roky a čtyři měsíce jsem se bránila módním kufrům. Dokonce i na dvouměsíční „dovolenou“ jsem si zabalila svých pár švestek do báglu, který vážil asi o dvě kila míň než já. Celkem vytrvale jsem si odmítala koupit kufr s výmluvou, že „červený nechci“ „moji velikost nemají“ (moje často používaná výmluva, proč si nekoupit vlastně cokoliv).
Osobně nemám nic proti tomuto typu zavazadel. Upřímně mě fascinují slečny, které v minisukni a na vysokých jehlách zvládají chodit směrem, který potřebují, hlídat kabelku zavěšenou na předloktí a ještě za sebou elegantně táhnou kufřík, který snad nikdy neztratil rovnováhu (ani na kostkovaném povrchu). Nikdy neklopýtnou, nikdy se jim kufřík neobrátí tou „blbou“ stranou k zemi a ještě si stihnou zatelefonovat a napomádovat rty. Zmínila jsem, že mají dokonce dlouhé nehty a přesto kufr zvládají?
Vždycky jsem si říkala, že nejsem žádné béčko, abych neutáhla sportovní tašku s několika málo věcmi. Po cestě z Florence do bytu mi pak odpadávalo rameno, celé tělo se mi naklánělo na jednu stranu a nejednou jsem si udělala modřinu na rameni. Ale člověk si na to zvykne. Osudný okamžik, kdy byly mé cesty do Prahy s taškou sečteny, byl ten, kdy jsem utrhla ucho oné chudinky tašky. Asi jsem ji přetížila těmi knihami, které s nekonečnou oblibou a zcela zbytečně převážím domů se snahou je otevřít, a potom je zas vezu zpátky. Měla jsem ji ráda, jezdily jsem spolu všude a dlouho. Otázka, s čím budu nadále cestovat, byla zodpovězena dřív, než jsem ji vyslovila. Bylo mi jasné, že nemělo smysl se bránit. Rodičovstvo mělo pádný argument: „Proboha, vždyť jsi i té tašce utrhla ucho! Potřebuješ kufr!“ Rezignovala jsem na svoje obvyklé a do té doby fungující výmluvy a byl mi přidělen letuškovský kufr. Co ovšem chybělo, byl návod, jak se s ním elegantně pohybovat, hlavně při nástupu a výstupu do dopravních prostředkům, podrobný popis, jak zvládat manipulaci jednou rukou a ještě stihnout vyřídit veškerou smskovou korespondenci a nesvalit přitom kolemjdoucí, ani jim nepřejet boty.
Nedostalo se mi instruktáže, jak správně nabalit kufr, aby mi veškeré oblečení po nějakém čase nesklouzlo do dolních rohů, a jak by se uchovalo nepokrčené a nositelné. Tohle všechno bych ale přežila, kdyby neexistovalo nástrahy jménem „dlouhé schody a neexistence výtahu“. Je to zrada, i sebelepší kufr stejně musíte nakonec vzít do rukou a ručně ho vytahat i do těch nejdelších schodů. V Česku jsem se nějak vzdala myšlenky, že by mi s tím kufrem někdo pomohl. To jen v Británii jsem stála nevěřícně s otevřenou pusou, když ke mně přiskočil švarný jinoch, dral se o mé zavazadlo, a nechtěl mi ho ukrást. V Česku nezbývá, než zatnout zuby a tahat do schodů. Nicméně motivace kombinovaná s naštvaností vás zaručeně nakopne a vytáhnete zavadlo až do nebe. Myslím, že rychleji jsem žádný náklad nevytáhla do schodů jako před několika dny, kdy se na Florenci dva mladíci s cigárem v ústech vsadili „nenápadně“ vsadili, jestli ten kufr vytáhnu až nahoru nebo ne. Zastavili svůj krok, zezdola mě pozorovali a já jsem čekala, kdo si kolik vsadí, že mě kufr převáží a já se z pátého schodu skutálím dolů. Jsem bojovník, a tak jsem zatnula zuby a poslušně letuškovské zavazadélko vytáhla na jeden nádech až nahoru. A za komentář: „Máš to těžký, holka, viď?,“ jsem měla chuť těm dvěma mladíkům nařezat.
