Soustava veřejných rozpočtů se státním rozpočtem v čele se
v České republice po léta potýká s nevyrovnaností příjmů s výdaji,
jež končí deficitem. Schodkové bilance veřejných financí nejsou jen
aktuální tuzemskou otázkou, ale i v řadě hospodářsky vyspělejších
států se deficity státních rozpočtů objevují s železnou pravidelností,
svědčící o rostoucí tendenci jejich chronického zadlužování.
V České republice začala být situace kolem veřejných financí zřejmě
citlivěji vnímána v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Neplnění
maastrichtského konvergenčního kritéria, týkajícího se veřejných
financí, neumožnilo formální završení integrace vstupem ČR do měnové
unie v několika predikovaných termínech. Přijetí nadnárodní evropské
měny se tak odsunulo na neurčito.
Stav českých veřejných financí v posledních letech dokumentují
i poměrně hluboké schodky, schvalované při sestavování rozpočtu, které
na konci fiskálního období dosahují ještě vyšších hodnot. Zatímco
výdajová strana rozpočtu, ačkoliv z velké části zatížena mandatorními
výdaji včetně plateb za dluhovou službu, byla v mnohých případech
benevolentní a štědrá (a to i v dobách současných), daňový výběr na
straně příjmů pokulhával za očekávanými hodnotami. Kýženému výnosu
nepomohlo ani nahrazení progresivního zdanění konceptem rovné daně
u daně z příjmů fyzických osob.
Dle pořekadla „ nové koště dobře mete“ se ihned po volbách do
řešení alarmující situace deficitních financí pustili zástupci nové
vlády, navzdory ne příliš optimistickému hospodářskému vývoji.
Navrhovaná opatření, týkající se snížení plateb porodného a
mateřské, platů některých státních zaměstnanců, zavedení specifického
zdanění státní podpory v rámci stavebního spoření či plateb školného
na vysokých školách a tak dále, jsou politicky nepopulární. Ale jejich
prosazením má dojít jak k odstartování procesu šetření, tak konečně
snad i k nalezení vazby mezi vybranými příjmy a efektivností jejich
vynakládání, jak je zcela běžné u soukromých subjektů. Nadefinovanému
záměru má napomoci i celková revize a zpřehlednění poskytovaných
prostředků v rámci různých dotačních programů a veřejných
zakázek.
Za oponentní stanovisko k navrhovanému řešení neuspokojivé situace
soustavy veřejných rozpočtů lze považovat možný nepříznivý dopad na
vývoj HDP. Osobně se však domnívám, že daleko výraznější vliv
v negativním slova smyslu měla na domácí ekonomické subjekty a jejich
očekávání média, než vliv, jaký se předpokládá u vládního konceptu
sanace veřejných financí. Média od konce roku 2007 otevřeně a velmi
intenzivně hovoří dokonce „o krizi hospodářství“.
Lze říci, že i když omezování veřejných výdajů není pozitivním
impulzem, spotřebitelská poptávka bude na úsporná vládní opatření
reagovat ve stejném duchu asi jako na každoroční zdražování energií.
Navíc si mnozí jednotlivci uvědomují vážnost situace a možnou hrozbu
narůstajícího zadlužování budoucích pokolení.
Stejnou linii uvažování lze sledovat i v sektoru firem. Některé
z nich měly či mají existenční problémy. Ty byly způsobeny kombinací
spíše riskantního vnitropodnikového financování a odbytovými potížemi,
vzniknuvšími s hospodářskou recesí, než aktuálními kroky vlády.
A takové záměry, jako zpřehlednění zadávání veřejných zakázek či
snaha zabránit nekalým praktikám, ústícím v minulosti do nevídaného
předražení veřejných projektů, by na výkonnost firemního sektoru neměla
mít vliv.
Na druhou stranu si lze představit, že například ve stavebnictví, které
výrazněji utrpělo hospodářskou recesí, pozastavení některých
poskytovaných dotací z programů typu „Zelená úsporám“ za účelem
zajištění transparentnosti a objasnění již proběhlého plnění,
příliš optimistické nálady do následujících několika měsíců
nepřidá.
Když už by měla být provedena obecná klasifikace dopadů navrhovaných
vládních opatření na vývoj HDP, lze efekt výdajových škrtů a ostatních
kroků vlády odhadovat spíše jako oddalující případné nastartování
ekonomiky, než jako způsobující či prohlubující recesi.
