iList.cz » Pouze pochybnosti jsou tvůrčí

Pouze pochybnosti jsou tvůrčí

27. 9. 2006 | Zuzana Domalípová |

Nedávno jsem si čekajíc před Novou aulou všimla tabule s cedulkami sponzorů školy. Instaplast – počkat, Instaplast Praha? Znáte je někdo? Vyptávala jsem se spolužáků, ale nikdo nevěděl. Dokonce ani v redakci. A ani na školních stránkách jsem nic nenašla. To je tedy zajímavé, sponzor, který se svými dobrými skutky nejen nechlubí, ale spíš je dokonce zapírá? Dělá to z čistého altruismu, nebo za tím vězí něco jiného?

Nedávno jsem si čekajíc před Novou aulou všimla tabule s cedulkami sponzorů školy: Česká spořitelna – no bodejť, generální partner školy, její loga okupují kdejakou stěnu, Škoda Auto – jasně, Credit Suisse – hmm, Instaplast – počkat, Instaplast Praha? Znáte je někdo? Vyptávala jsem se spolužáků, ale nikdo nevěděl. Dokonce ani v redakci. A ani na školních stránkách jsem nic nenašla. To je tedy zajímavé, sponzor, který se svými dobrými skutky nejen nechlubí, ale spíš je dokonce zapírá? Dělá to z čistého altruismu, nebo za tím vězí něco jiného?

Po malém pátrání jsem získala telefon, sebrala všechnu svoji drzost a zavolala. Když jsem paní sekretářce vysvětlila, proč volám, a požádala o spojení s panem ředitelem, rozšafně odpověděla. „Pan Rybář? Někde tady běhá, počkejte, dám vám na něj mobil.” Tahle společnost má asi hodně plochou organizační strukturu, pomyslela jsem si a jala nahánět pobíhajícího pana Rybáře. Vzhledem k tajnostem se sponzorstvím naší školy jsem očekávala odmítavé či alespoň dost vyhýbavé jednání. K mému údivu však ředitel se schůzkou okamžitě souhlasil.

Společnost Instaplast Praha má hlavní sídlo navzdory svému názvu v Zápech u Brandýsa nad Labem. Michal Rybář mne nejdříve provedl závodem – halou s výrobními linkami, rozlehlým skladem, ukázal mi kanceláře, zasedací prostory a trpělivě čekal, zatímco jsem obdivovala futuristické stroje ve vývojovém úseku.

Nakonec mne zavedl do „domečku“. Tak říkají stavbě, která je vlastně modelem rodinného domu v životní velikosti, s naprosto revolučním způsobem vytápění, který na základě nápadu pana Rybáře dopracovala trojice studentů (statistik z VŠE, strojař a stavař) píšící u něj své diplomové práce. Princip spočívá v zabudování kapilár (tenkých trubiček) do všech stěn, podlah i stropu objektu. Trubičkami proudí voda o teplotě 20 °C, což je ve skutečnosti studená voda. Největší chladno je v zimním období v kotelně, kde kapiláry nejsou zabudovány. Všude jinde je teplo, protože na vás září ze všech směrů (podlaha, stěny, strop) infračervené paprsky. V létě je stejným způsobem dům ochlazován.

Nejen, že je stavba z ekonomického hlediska velmi úsporná, zimní vytápění a letní chlazení přijde zhruba na 3 tisíce korun za celý rok, ale je také jakýmsi sanatoriem. Vhledem k bezprašnosti je totiž vhodná i pro alergiky a astmatiky a díky rovnoměrnému infračervenému záření působí pobyt v tomto domě příznivě na nemoci pohybového ústrojí a prý také pozitivně ovlivňuje psychiku.

Pohodlně jsme se uvelebili v „obývacím pokoji“, paní sekretářka před nás postavila čaj a rozhovor mohl začít. Záměrně používám slovo rozhovor, protože klasické interview to rozhodně nebylo. Můj dotazovaný mi totiž kladl otázky nejméně tak často jako já jemu. Začala jsem hned tím, co mě do Instaplastu přivedlo.

Studenti se musí naučit být tvůrčí

Proč jsou sponzorské aktivity vaší firmy tak málo známé?

Víte, není naší snahou se tím prezentovat. Kdo to má zapotřebí, tomu něco chybí. Já bych ani raději nepoužíval slovo sponzoring, jsem spíše mecenáš. Vnímám to tak, že je třeba dávat šanci. Jednou z toho studenta může být třeba významný člověk. Celé je to řetězec ovlivňování, jiskřička, která zapálí plamínek.

Proč jste si vybral právě VŠE?

Měl jsem takový nápad: v cizí chudé zemi vyberu vynikajícího středoškoláka a zaplatím mu přípravku na tři, čtyři měsíce, aby mohl poté studovat v Česku na vysoké škole. Sešel jsem se proto s bývalou paní rektorkou. Ani se mne moc neptala, co jí chci, a vyslechla mne. Já si jí za to velice vážím. Ale pak mi vysvětlila, že s tímto záměrem mi nemůže pomoci, a nabídla mi jinou formu spolupráce.

Jakým způsobem tedy vaše podpora probíhá?

Zalíbil se mi projekt na získávání docentur pro mladé pedagogy. Rozhodl jsem se, že si někoho vyberu a podpořím ho. Náklady na celé tři roky programu jsou milion korun. Protože studium doktorského programu je náročné a probíhá hodně v zahraničí, konalo se velké výběrové řízení. Já jsem si přál, aby v tématu, které měli studenti jinak volné, byla cítit kontroverznost. U některých přítomna nebyla, u některých mi přišlo, že si to spíš vybrali jen kvůli možnosti cestování.

Ale byl tam jeden člověk, který se chtěl věnovat malému a střednímu podnikání. Já jsem mu tedy řekl, že mě to láká, ale pod jednou podmínkou – že rozseká na kousky to názvosloví „podnikatel“. Co je to „podnikatel“? To je něco tak strašně širokého, z hlediska příjmů do státní pokladny a z hlediska vytváření pracovních míst naprosto odlišného a díky mediálním kauzám dokonce něco až urážlivého. Navíc úplně rozmanitého. Úředníci, kteří dnes o této oblasti rozhodují, rozhodují o hruškách, o jablkách, o okurkách, o bramborách, o všem možném. A přitom používají stejné parametry.

On slíbil, že se pokusí ve své práci rozlišit výrobce, soukromé lékaře, umělce, obchodníky, spekulanty, majitele nočních podniků, zastaváren a provozovatele jiných činností, které jsou pod jedním názvem „podnikatel“. Protože z hlediska příjmů do státní pokladny je to přeci rozdíl.

A nebylo by možné, aby k vám studenti chodili třeba na praxi?

Ale to se už děje, i když je to aktivita jednotlivých studentů. Dveře jsou u nás otevřené. Teď je zde například jedna studentka z Německa, z Berlína. Student k nám může přijít třeba na brigádu, pak se rozhodne vypracovat zde svoji diplomku a nakonec tu najde práci, která ho baví. Jako například náš současný ředitel výroby. Mým hlavním cílem je studenty ovlivnit, vyprovokovat. Stojí za to oslovit tisíc studentů, aby se jeden chytil. Chci jim ukázat, že jde přemýšlet i jinak. Důležité je také setkávání studentů vzájemně, i z různých oborů. Co bych však chtěl zdůraznit – tyto praxe by byly určitě velmi zajímavé i pro vaše kantory.
Rád bych se nyní sešel s novým panem rektorem a dohodl se s ním na případné další spolupráci.

Kdo má nápad, ať ho zrealizuje.

Je pro vás vůbec přínosné mít studenty na praxi? Není to pro vás zátěž?

Nebojte, my se od nich zdržovat nenecháme, když budou hodně překážet, tak je odsuneme o kousek dál.

Přínosné je to v širším kontextu. Studenti musí poznávat realitu, škola je svět sám pro sebe, ale pak jste vypuštěni do světa, pokud tedy nezůstanete na škole učit, a nevíte co se sebou. Nejen že se tady studenti dozvědí nějaké věci z praxe, ale hlavně se naučí být tvůrčí. Dobrý nápad je vždy záležitost jednotlivce, avšak jeho realizace je ve většině případů činností kolektivní. Nerealizovaný nápad má nulovou hodnotu, ale bez nápadu není co realizovat. Během praxí by tu ve fabrice vzniklo hodně témat, která mohou být směrem ekonomickým, ekologickým, jakýmkoli směrem. Studenti by k nim mohli přispět. A případně se poté připravit na svoji budoucí diplomovou práci, která by mohla být i kontroverzní, tudíž riskantní, ale přesto hodnotná. Protože, kdo by se měl snažit měnit věci? Právě studenti. Mladí lidé se dnes chovají jako dědci, nejsou kontroverzní, což je pro ně pohodlnější. Proto je musím provokovat.

Co vám u dnešních studentů chybí?

Studenti neumí cizí jazyky a škola by je neměla nechat projít! Oni udělají zkoušku, ale při obchodním jednání neobstojí. Ať už se student naučí jazyky sám, nebo ve škole, to je jeho věc, ale musí je ovládat. Zastávám názor, že rodiče, které děti odmalička nenutí učit se cizí jazyk, jsou zločinci.

V čem spatřujete největší přínos studia na vysoké škole?

Na vysoké škole by se člověk měl naučit učit, to je pro jeho další působení nejdůležitější. A samozřejmě, jeho povinností je i nabrat vědomosti. Ale neměla by mu chybět odvaha je zpochybňovat. To je proces, při kterém oponujete sám sobě. A pouze pochybnosti jsou tvůrčí. Když ale nic nevíte, tak nemůžete pochybovat o tom vědění, které nevíte. Člověk tedy posbírá vědomosti a začne zpochybňovat. Já všechno obracím na hlavu, kolikrát tím šokuji okolí. Na řadu věcí jsou osvědčené návody, ale pak to všichni dělají stejně – a víte, kolik jich to tak dělá? Když si to děláte po svém, máte dost prostoru, ve kterém jste sami. Ovšem taky to může být úplná hloupost, ale i ten nabitý nos za to stojí. Jakékoli odlišné postupy jsou velkou šancí, aby se něco vytvořilo. Jsou miliony lidí, kteří projdou světem, aniž by stvořili zrníčko prachu. Oni pracují, vytvářejí hodnoty, ale tvůrčí to není. A ještě jedna věc. Na všech školách by se měla podporovat úcta k jiným profesím. Jsou lidé s tituly a jsou také uklízečky. Jejich práce je potřebná a je třeba pěstovat vzájemný respekt. To není idealismus. Když se budou rozvíjet tyto vztahy, přinese to prospěch.

Domeček, ve kterém sedíme, je také výsledkem nekonvenčního přístupu?

Ano. Uplatnili jsme tu mé vlastní statistické postupy, které jsou sice amatérské, ale fungují. Úvahy, že se bude topit spalováním obilí, že jsou potřeba na vytápění velké peníze – to je oficiální učení. Ale náš nápad, na jehož základě jsme vymysleli tenhle dům, to je trochu jako bychom dokázali, že se země točí, že není placatá. Je to okamžik, kdy má nastoupit student, který se může za svůj názor bít.

Už máte nějaké zájemce? Třeba stavební firmy, které by chtěli domek stavět? Víte, lidé jsou velmi konzervativní.

Každá nová věc je porušením něčeho zaběhaného, což je těžko přijímáno. Lidem brání profesní deformovanost a znalosti. Příliš často slýcháme: „to nejde“. Právě studenti ale ještě nejsou zkažení, nesvazují je zaběhané postupy. Dnes chtějí být všichni akurátní. Mají zábrany. Však kolikrát se i bojí zeptat na význam cizího slova, aby se neztrapnili. Chce to mít odvahu, vidět věci jinak.

Není vám to líto? Nebudete domky stavět sám?

Já se chci věnovat svému oboru podnikání. Tu stavbu beru jako příklad, že je stále možné pouštět se do nových věcí a dokázat, že sluneční energie může sloužit třikrát více než je doposud známé. Nevylučuji, že bude-li to nutné, několik desítek podobných domů postavím.

Slovy jeho paní sekretářky: „Pan Rybář je 62 let mladý, ženatý, má syna a vnučku. Jeho největším koníčkem je práce a zálibou jsou pro něj jeho psi.” O komunistické éře říká: „Vždycky jsem stál na té blbé straně a nakonec jsem se dopracoval k tomu, že mě vyhodili z průmyslovky, vyučil jsem se instalatérem a směl zastávat jen podřadnou práci. Ale já se měl jako pomocný dělník dobře, nestěžoval jsem si.” Podnikat začal hned po revoluci ve své garáži a dnes stojí v Zápech celá továrna. V současnosti má společnost Instaplast Praha, a. s., kolem stovky zaměstnanců a vyrábí plastové potrubní systémy a vnitřní odpadní systémy, zkrátka různé trubky, trubičky, hadičky a spojovníky mezi nimi, kohouty a sifony. Řadu svých výrobků i vyvinuli. Většina produkce jde na export. Stále pokračuje v projektu podpory zahraničního studenta – hledá vynikajícího středoškoláka v Indonésii, jemuž chce vytvořit podmínky pro vystudování vysoké školy v ČR.