Studovat ekonomku byl naprostý omyl
Rozhovory
V květnu vychází nový román nejprodávanějšího českého spisovatele, bývalého studenta Vysoké školy ekonomické v Praze (VŠE) Michala Viewegha. Mluví se o zfilmování dalších dvou knih.
V květnu vychází nový román nejprodávanějšího českého spisovatele, bývalého studenta Vysoké školy ekonomické v Praze (VŠE) Michala Viewegha. Mluví se o zfilmování dalších dvou knih.
Začátkem 80. let jste chodil na VŠE. Byl to jen způsob, jak se vyhnout vojně, než se dostanete jinam, nebo jste vážně uvažoval o dráze ekonoma?
Studovat vysokou byl skutečně běžný způsob, jak oddálit (a hlavně o rok zkrátit) vojnu. To, že jsem tenkrát šel studovat ekonomii, byl ovšem především důsledek mé tehdejší nevyhraněnosti. Za celé čtyři roky na gymnáziu jsem se totiž nezačal o nic konkrétního zajímat, neobjevil jsem v sobě žádný talent – bylo to dost jalové období. Na VŠE jsem šel z momentální životní bezradnosti.
Jak se jmenoval obor, který jste studoval?
Vnitřní obchod. Ale vybral jsem si ho jen proto, protože mi řekli, že se na něj dostanu snáz než na zahraniční obchod.
Vzpomínáte někdy na období strávené v naší škole jako na báječná léta? Našel jste si například přátele, které máte dodnes?
Ne. Pár kamarádů jsem v kruhu měl, ale i tak to byly dva vysloveně špatné roky. Nebylo to jen tím, že ta škola tenkrát za moc nestála – bylo to hlavně proto, že jsem se tam vůbec nehodil. Já a politická ekonomie nebo statistika… Byl to naprostý omyl.
Měl jste alespoň jeden oblíbený předmět nebo vyučujícího?
Oblíbený ne, ale mile kuriózní mi připadalo Zbožíznalství – předpokládám, že tenhle předmět už asi neexistuje. Ochutnávali jsme tam například vzorky sýrů nebo čokolády.
Chutnalo vám v menze?
Do menzy jsem nechodil, jedl jsem různě po Praze.
To zní, jako byste byl tehdy bezdomovec.
Bydlel jsem u dědy a babičky. Na koleji jsem byl jen měsíc. Měl jsem smůlu na spolubydlící, nějak jsme si vzájemně nepadli do oka. Snídal a večeřel jsem doma, obědval po kavárnách.
Před třemi roky jsem četl v metru vaše milostné dopisy od A. dívce Marii; vypadaly autenticky, jako by je psal někdo z mých starších kolegů. Použil jste také několik marketingových termínů.
Marketing jsem nikdy nestudoval, v tyhle věci se za socialismu moc nevěřilo. Těch pár „odborně“ znějících termínů jsem pochytil z porevolučního tisku.
Byla série dopisů ve vozech pražského metra reklamní kampaní na Román pro ženy, nebo vás k jeho napsání inspirovaly až tyto dopisy?
Bé je správně. Napsání románu dávno předcházel nápad Saši Křížka z Rencaru rozšířit zdařilou akci Poezie pro cestující o prózu. Mně se to líbilo, ale nechtělo se mi psát žádné mikropovídky – to by nikdo nečetl. Ta mystifikace s naoko skutečnými milostnými dopisy každopádně dosáhla nesrovnatelně většího ohlasu, než by se to podařilo sebelepší povídce.
Děj Výchovy dívek v Čechách se částečně odehrává ve škole, hrdinou je učitel. Píšete o věcech, které dobře znáte ze své pedagogické praxe. Jak studujete jiná prostředí, do kterých situujete své příběhy?
Snad každým prostředím, o kterém jsem psal, jsem v životě alespoň částečně prošel – včetně nevěstinců. Čili nemusím nic moc studovat. Výjimkou je snad jen prostředí soukromé detektivní kanceláře v zatím posledním románu Případ nevěrné Kláry – tam jsem musel na konzultaci k odborníkovi.
Jak vymýšlíte postavy? Promítáte do nich hodně sebe, nebo se víc inspirujete ve svém okolí?
To je těžké říct. Když píšu o manželství nebo o spolužácích, čerpám z vlastních zkušeností. Je to směs věcí, které jsem viděl a četl. Skutečného je maximálně tak 20 procent. Moje knihy jsou fiktivní ve větší míře, než se obecně usuzuje.
Než začnete psát nový román, máte předem jasno o jednotlivých kapitolách? Píšete si osnovu jako žáci při slohových cvičeních ve škole?
Ne, to by mě ani nebavilo. Rád se nechávám vývojem děje překvapovat. Předem si píšu jen poznámky ke stylu a hlavně k jednotlivým postavám.
V současné době doma v Sázavě dokončujete nový román. Jak se bude jmenovat, o čem je, a kdy si ho budeme moci koupit?
Je to životní příběh asi pěti spolužáků z gymnázia – je to o tom, jak se zamilovávají, žení, rozvádějí, stárnou, pijou, umírají a podobně. Ten román by se měl jmenovat Vybíjená a vyjde 6. května.
Je ten název definitivní? Případ nevěrné Kláry se měl podle jednoho ze starších rozhovorů s vámi nejdříve jmenovat Případ nevěrné milenky.
To byl pracovní název. Vždycky to zdůrazňuju – ale v novinách to pak někdy neuvedou. Vybíjená je název definitivní.
Kdo je vaším oblíbeným autorem, je to některý z těch, které parodujete? Je ve vaší knihovně jeho dílo, které jste už několikrát četl a znova se k němu vrátíte?
V oněch dvou sbírkách parodií je nemálo autorů, které mám rád, ale na druhé straně nikdy neumím vyjmenovat tři nebo deset tzv. nejoblíbenějších. Líbí se mi bezpočet věcí – zejména ze současné angloamerické prózy (myslím překlady, v angličtině romány, bohužel, nejsem schopen číst).
Igor Chaun měl v chorvatské koprodukci zfilmovat vaše Účastníky zájezdu. Z projektu ale nakonec sešlo. Nevíte, je-li ještě nějaká možnost, že se s natáčením začne?
Doufám, že ano, ale neodvažuju se odhadnout kdy. Všechno je to samozřejmě o penězích – měl to být vysokorozpočtový projekt. Víc se nyní mluví o zfilmování Románu pro ženy, ale nechci to zakřiknout.
Podílíte se na scénářích filmových adaptací svých knih?
Nabídku pracovat na scénářích prvních dvou filmů jsem odmítl, protože jsem zaprvé nevěděl, jestli scénář umím psát, nebo ne, a zadruhé se mi nechtělo, protože to téma už bylo za mnou. Dnes si je ale po zkušenostech píšu sám. Ne, že by ty předchozí byly špatné – když si je píšu já, víc respektují předlohu.
Literární kritici tvrdí, že mrháte svým talentem, když si vaše knihy místo několika stovek intelektuálů kupují tisíce lidí. Píšete tak, abyste se zalíbil, nebo píšete tak dobře, že se líbíte?
Především píšu tak, aby se to líbilo mně. A aby mě to bavilo. Jako čtenář jsem nadprůměrně náročný, takže si říkám, že když ten román dokážu napsat podle vlastních měřítek dobře, bude snad připadat dobrý i pár dalším lidem.
Setkáváte se jako úspěšný člověk se závistí?
Osobně ne. Takže buď mi ten úspěch všichni hrozně přejou, nebo mi záviděj tajně.
Usnadňuje vám život, že jste známý spisovatel? Otevírá vám jméno dveře?
Ano i ne. To je tím, že se nesnažím být „spisovatelem všech“, jako současný pan prezident. Kdybych chtěl být co nejpopulárnější, nepsal bych politické fejetony. Právě kvůli nim se mi mimochodem leckteré dveře zavřely – tedy ne že bych chtěl dovnitř…
Michal Viewegh se narodil v roce 1962 v Praze. Na Vysoké škole ekonomické studoval v letech 1980–1982. Češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dokončil v roce 1988. Pracoval jako učitel na základní škole a redaktor nakladatelství Český spisovatel. První román Názory na vraždu vydal v roce 1990. Celkem bylo vydáno 12 jeho knih. Romány Výchova dívek v Čechách a Báječná léta pod psa byly zfilmovány. Vieweghova díla jsou překládána do mnoha světových jazyků. Je podruhé ženatý, má dvě dcery.
Nahrávání ...
