Pojem „Vokovické hry“ mi zněl atraktivně hned od začátku. Také
vidina čtyř zářijových dnů strávených na hřišti zápolením
v míčových hrách mě lákala a těšila jsem se na týmového ducha.
Nelitovala jsem, má očekávání to dokonce předčilo.
Když jsem ve čtvrtek podvečer 10. září vystoupila z tramvaje
v Praze – Vokovicích a vnořila se do obřího sportovního areálu FTVS UK
v ulici José Martího, ocitla jsem se jakoby na jiné planetě. Všechno okolo
přestalo existovat a můj svět se smrskl pouze na jedinou myšlenku –
vyhrát. Jedno v čem, jedno s kým. Hlavně vyhrát. A taky nezranit sebe,
ani nikoho jiného. A v tomto duchu se nesly celé Vokovické hry.
Zpočátku jsem sice mírně skepticky pozorovala lehce zmateného
organizátora Jirku Kotába, jak se snaží dát dohromady nekompletní týmy a
začít alespoň trochu na čas, ale po prvním písknutí jsem zapomněla na
všechny výhrady a plně se věnovala své fl orbalové holi. Bylo to třeba,
neboť jakékoli drobné zaváhání bylo potrestáno gólem od soupeře.
Ještě týž večer jsme zvládli odehrát fotbalový zápas. Na závěr dne
byl pak každý rád, že mohl žízeň spláchnout vychlazenou dvanáctkou
naservírovanou pohlednou číšnicí.
Páteční den čekala všechna čtyři družstva – Banány, Čaroděje,
Granáty a Temno – utkání ve frisbee, kroketu a softbalu. Zejména
v kroketu a frisbee se ukázalo, že strategie a rozvaha kolikrát zmůžou
více než rychlé nohy a svalnaté ruce. Duševní stejně jako fyzická
námaha nás ale unavily a po pivní štafetě postupně jeden účastník po
druhém odpadal, abychom zas v sobotu ráno mohli čerství nastoupit na
volejbalový turnaj.
Volejbal se pak vskutku vyvedl. Vysoká úroveň hrajících družstev,
osobní nasazení a chuť vyhrát pozdvihlo kvalitu hry téměř
k profesionálům. Velký úspěch také zaznamenal minigolf. O poznání
méně se ale sportovci těšili na štafetu 4×200 metrů. Přesto svoji
účast všichni potvrdili a i ve sprintu se strhl tuhý boj.
Závěrečný večer patřil dohrávkám florbalu a fotbalu a konečnému
vyhodnocení s předáváním medailí, pohárů a cen. I já jsem si domů
odnesla cenný kov. Ještě teď se mohu pohledem na poličku kochat stříbrnou
medailí a týmovým pohárem a říkat si, že příští rok určitě pojedu
zase. Možná už jen proto, abych sbírku obohatila o kov nejcennější.
