Na okraji Karaku stála vysoká věž, tyčila se až do oblak a zdálo se, že nemá konce. Nikdo z obyvatel nevěděl, kdo ji dal postavit, ani jak je vysoká. Pouze legendy se nesly karackými ulicemi, o točitých schodech, kde člověk padne vysílením, protože neví, kolik mu zbývá ještě na vrchol. O mrtvých, kteří nedošli k vrcholu a jejichž kostmi jsou vroubeny točité schody.
Na okraji Karaku stála vysoká věž, tyčila se až do oblak a zdálo se, že nemá konce. Nikdo z obyvatel nevěděl, kdo ji dal postavit, ani jak je vysoká. Pouze legendy se nesly karackými ulicemi, o točitých schodech, kde člověk padne vysílením, protože neví, kolik mu zbývá ještě na vrchol. O mrtvých, kteří nedošli k vrcholu a jejichž kostmi jsou vroubeny točité schody. Všichni obyvatelé Karaku věž obcházeli s náležitým respektem a ani stařešinové si nepamatovali, kdy naposledy do ní nějaký odvážlivec vstoupil, aby se pak nikdy nevrátil zpět.
Kál vyrůstal v okolí věže a odmalička hltal všechna tajemství a legendy, které byly s věží spojeny. Když mu bylo dvacet let, rozhodl se, že překoná strach a jednou do tajemné věže vstoupí, aby odkryl její tajemství. Třináct let se na tento čin usilovně připravoval, neuběhla ani vteřina, aby nepřemýšlel o tom šíleném činu. V den svých třicátých třetích narozenin vstoupil do věže.
Panty na dveřích byly rezavé časem a nebylo snadné je otevřít. Pak se najednou otevřely, jako by věž sama řekla: Můžeš vstoupit. Prvních tisíc schodů bylo pro Kála snadných, ale jak stále stoupal výš a výš a čas pro něj přestal existovat, napadlo ho, že touha, která ho vede vzhůru, je nekonečná, a nic na světě by ho nepřinutilo se vrátit. Začal cítit únavu, stoupal hodiny a hodiny. V tichu, které ve věži vládlo, bylo slyšet jenom zrychlený tlukot jeho srdce. Kál začal cítit, že mu únavou těžknou nohy a on stoupá již velmi pomalu, ale cítil, že je už blízko, jako by věž mu napovídala: Poznáš, co nikdo na světě ještě nepoznal.
Stoupal dál, už necítil tělo a tiše se modlil. Nohy mu vypovídaly službu, několikrát klesl na kolena, ale jeho touha byla nezměrná. Únava byla nekompromisní, několikrát se zapotácel, upadl a cítil, jak mu srdce nadobro vypovídá službu. Ještě než zazněl jeho poslední úder, jeho ústa pronesla poslední slovo: MILOSRDENSTVÍ. Pak nebylo nic než smrt.
