Milosrdenství

Milosrdenství

Na okraji Karaku stála vysoká věž, tyčila se až do oblak a zdálo se, že nemá konce. Nikdo z obyvatel nevěděl, kdo ji dal postavit, ani jak je vysoká. Pouze legendy se nesly karackými ulicemi, o točitých schodech, kde člověk padne vysílením, protože neví, kolik mu zbývá ještě na vrchol. O mrtvých, kteří nedošli k vrcholu a jejichž kostmi jsou vroubeny točité schody.

Na okraji Karaku stála vysoká věž, tyčila se až do oblak a zdálo se, že nemá konce. Nikdo z obyvatel nevěděl, kdo ji dal postavit, ani jak je vysoká. Pouze legendy se nesly karackými ulicemi, o točitých schodech, kde člověk padne vysílením, protože neví, kolik mu zbývá ještě na vrchol. O mrtvých, kteří nedošli k vrcholu a jejichž kostmi jsou vroubeny točité schody. Všichni obyvatelé Karaku věž obcházeli s náležitým respektem a ani stařešinové si nepamatovali, kdy naposledy do ní nějaký odvážlivec vstoupil, aby se pak nikdy nevrátil zpět.

Kál vyrůstal v okolí věže a odmalička hltal všechna tajemství a legendy, které byly s věží spojeny. Když mu bylo dvacet let, rozhodl se, že překoná strach a jednou do tajemné věže vstoupí, aby odkryl její tajemství. Třináct let se na tento čin usilovně připravoval, neuběhla ani vteřina, aby nepřemýšlel o tom šíleném činu. V den svých třicátých třetích narozenin vstoupil do věže.

Panty na dveřích byly rezavé časem a nebylo snadné je otevřít. Pak se najednou otevřely, jako by věž sama řekla: Můžeš vstoupit. Prvních tisíc schodů bylo pro Kála snadných, ale jak stále stoupal výš a výš a čas pro něj přestal existovat, napadlo ho, že touha, která ho vede vzhůru, je nekonečná, a nic na světě by ho nepřinutilo se vrátit. Začal cítit únavu, stoupal hodiny a hodiny. V tichu, které ve věži vládlo, bylo slyšet jenom zrychlený tlukot jeho srdce. Kál začal cítit, že mu únavou těžknou nohy a on stoupá již velmi pomalu, ale cítil, že je už blízko, jako by věž mu napovídala: Poznáš, co nikdo na světě ještě nepoznal.

Stoupal dál, už necítil tělo a tiše se modlil. Nohy mu vypovídaly službu, několikrát klesl na kolena, ale jeho touha byla nezměrná. Únava byla nekompromisní, několikrát se zapotácel, upadl a cítil, jak mu srdce nadobro vypovídá službu. Ještě než zazněl jeho poslední úder, jeho ústa pronesla poslední slovo: MILOSRDENSTVÍ. Pak nebylo nic než smrt.

Diskuze

Jak anonymně přispívat do diskuze? Stačí zaškrtnout "Chci zveřejnnit jako host" a vyplnit náhodné jméno a e-mail

Mohlo by vás zajímat

ilist web

EDITORIAL: Jak jsme z iListu udělali médium pro 21. století

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, moji předchůdci měli příležitost pravidelně se na Vás obracet skrze úvodní slova tištěných čísel iListu. Já sám jsem takovou možnost neměl, poněvadž jsme po více než 25 letech jejich vydávání ukončili. Uplynulý akademický rok byl i proto plný změn, které si však krátké ohlédnutí rozhodně zaslouží. iList vznikl na konci minulého...

článek 2

Video o tvorbě rozvrhu na VŠE je terčem posměchu. Realita je však mnohem složitější.

Dvouminutové video – tolik stačilo k tomu, aby se v polovině června rozvířila vášnivá debata napříč sociálními sítěmi na téma tvorby rozvrhu na VŠE. Národohospodářská fakulta (NF) zveřejnila video, které mělo studentům i veřejnosti tento proces přiblížit. Pro část diváků je práce rozvrhářek terčem posměchu, druzí se jich zastávají. Proč vzbudilo video takovou vlnu reakcí,...

marcus-ng-ZbbhkQ0M2AM-unsplash

Povinný tělocvik na vysoké škole: ano nebo ne? Zeptali jsme se studentů VŠE.

Když se řekne Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE), většina lidí si představí učebny plné studentů, kteří pilně studují ekonomii, management, finance a spoustu dalších užitečných předmětů, ale ne vždy studenti VŠE tráví svůj čas v učebně či v posluchárně. Někteří z nich musí svůj čas alokovat i do nějakého z povinně volitelných kurzů tělocviku,...