O situaci na Právnické fakultě v Plzni, generaci současných
i předlistopadových studentů a výuce dějin socialistické éry si s námi
povídala profesorka Vladimíra Dvořáková, vedoucí katedry politologie a
předsedkyně Akreditační komise.
Co by se stalo se současnými studenty plzeňské Právnické
fakulty, kdyby došlo k jejímu zrušení?
Jedině univerzita má právo rušit jednotlivé fakulty, v případě
odebrání práva magisterského studia Akreditační komisí by sice došlo
k faktickému zániku fakulty, nicméně všechny školy jsou povinny se
o své studenty postarat. Pravděpodobně by studenti dokončili svá studia na
jedné ze tří právnických fakult mimo Plzeň.
Podporujete odebrání titulů „rychlostudentům“, případně
studentům se „zvláštní péčí“?
Osobně proti tomu nic nemám, ale nejsem si jistá, zda je to právně možné.
Administrativní systém plzeňské fakulty umožňoval zneužívání tak, že
jen velmi těžko někdo dokáže, že bylo úmyslné.
Jaké by mohlo mít odebrání titulů následky?
To si nedokáži představit, jde spíše o otázku pro právníky. Já
nepovažuji odebrání titulů za důležité. Pro mě je hlavní, aby nebylo
možné zneužívat fakultu k rozdávání titulů a údajů o absolvování
za podvodných podmínek. Od začátku jsem usilovala o to, aby fakulta dostala
možnost se očistit. Chceme, aby se takováto situace již nikdy nemohla
opakovat.
Je možné, že medializace kauzy na plzeňských právech poukázala
i na zvláštnosti studia na Vysoké škole finanční a správní, případně
na VŠE?
Můžeme jen velice těžko říct, zda se jednalo o zvláštní nebo
nezvláštní způsoby. Důležité je, že na rozdíl od Plzně, kde šlo
skutečně o chybu celého systému, docházelo i na ostatních univerzitách
pravděpodobně jen k vyjímečným selháním jednotlivců, která byla
posléze řešena v rámci školy. Ale budeme je samozřejmě ověřovat.
V Plzni kontrolní mechanismy vůbec nastaveny nebo zcela selhávaly. Pro mnoho
škol může být případ pozitivní i v tom, že se samy podívají a
prověří svoje způsoby kontroly a jejich transparentnost. To kvalitě
vysokého školství jedině prospěje.
Myslíte si, že během kontrol, které budou prováděné
Akreditační komisí, se již nenarazí na podobné systémové pochybení
některé vysoké školy, například VŠE?
Na VŠE existuje spousta opatření, která takovýmto problémům v zásadě
zabraňují. Například ukládání prací do intranetu dává mnohem větší
možnost kontroly, zda byla práce opsaná. Není možné, aby studijní
referentka prostě zapsala známky do systému podle indexu a neověřovala, zda
ty známky katedra dala nebo nedala. Je možné, že se zjistí některé
nesrovnalosti, které si budou moci školy samy vyřešit a prověřit si, zda
jejich systémy neotevírají prostor pro zneužívání.
Jak se díváte na leckdy kritizovaný způsob „obchodování“
s kreditovými poukázkami na Národohospodářské fakultě?
Mně osobně se nelíbí, ale záleží na postoji Akademického senátu.
Samozřejmě se však jedná o jiný případ, než zapisování zkoušek,
které student vůbec neudělal.
Mohou podle Vašeho názoru být současné problémy způsobeny
i masovostí studia, kde chybí kontakt učitel – žák? Někteří
učitelé ani nemají čas číst seminární práce, a proto neznají styl
psaní studentů.
Masovost může být problém, ale i tak si myslím, že učitel musí práce
přečíst. Studenti potřebují zpětnou vazbu. Druhá stránka věci je, že
občas se studenti ani neobtěžují přijít a zeptat se na názor učitele.
Stoprocentně zjistit plagiát nelze. Mám svá vlastní kritéria, podle
kterých odhaduji podezřelé texty, ale pokud práci studenta vedete, nutíte
ho číst další literaturu a tvoříte s ním osnovu. Nedokáži si
představit, že práci opíše. V takovémto případě není větší míra
zkopírování možná, nebo na to přijdete.
Jak se díváte na různé studentské iniciativy jako například
Inventura demokracie, případně participaci studentů na veřejném životě?
Opravdu nás nic nebaví a za ničím si nestojíme?
Studenti dnes reagují jinak než my. Uvědomují si, kdy můžou a nemůžou
něco ovlivnit. Zajímavé je, že i o generaci z devětaosmdesátého se
říkalo, že ji nic nebaví a o nic se nezajímá. Studenti pak udělali
revoluci. Zatímco po listopadu 1989 docházelo k útlumu a chyběla odvaha
kritizovat špatné věci, dnes se vše obrací. Když dříve člověk
kritizoval, považovali ho za temnou sílu minulosti. Studenti z Inventury
demokracie si sami kladli otázku, co je špatně. Jejich prohlášení bych asi
nepodepsala, formulovala bych některé věci jinak, ale určitě jde o dobrý
podnět pro politology a politiky. Měli by se zamyslet, proč studenti vidí ty
problémy takto. Jsem ráda, že vidím pohyb i zde na VŠE. Studenti se více
zajímají o veřejný prostor. Nemusí jít jen o věci politické, ale
i různé festivaly, diskuse o věcech, které se dějí.
Je možné, aby byla nespokojenost studentů s politikou spojená
i s nedostatkem mladých lidí v politice, kteří se nemají, s kým
ztotožnit?
Nejde o generační záležitost. Myslím, že lidé by měli vyzrát,
nasbírat zkušenosti například v komunální politice. Mladí by měli
tlačit na chování politiků, ukázat, že nechtějí arogantní lidi, kteří
se jen někde natřásají. Pokud to dají jasně najevo, a nemyslím zrovna
házením vajíček, bude jasné, že takovouto politiku odmítají. Mohou
například kroužkovat lidi na nižších postech v kandidátkách, dobré je
i podívat se na mladé lidi v neparlamentních stranách.
Může dnešní generaci nějak handicapovat, že nezažila
socialismus, a tím pádem nemůže přesně vědět, co vlastně
kritizuje?
Já si myslím, že vás to nehandicapuje, ani vám to nemusí vadit. Měli
byste reagovat na problémy, které jsou tady dnes. Nedemonstrovat za vydání
dalšího svazku StB, ale podívat se na věci, které přetrvávají. Arogance
moci, pohrdání lidem a jejich názorem. U nás neumíme brát kritiku
normálně. Pokud kritizuji, nejsem proti systému. Když poukazuji na to, že
existuje korupce, kriminalita a propojení s politikou, netvrdím tím, že
vláda jedné strany je lepší systém. Musíme se naučit pojmenovat chyby.
I chování politiků je taková reprodukce minulosti, mají plnou pusu
demokracie, ale s někým se domluvit a udělat kompromis je problém. Vidíme
to i obecně na úrovni vysoké školy. Málokdy naleznete rozumný akademický
senát, který probírá nutné věci a řeší aktuální problémy. Přeci
mohu s děkanem či rektorem v něčem souhlasit a v něčem nesouhlasit.
Neznamená to, že jde o mocenský souboj. Toto je obrovské dědictví
minulosti a současní mladí lidé by měli dát najevo, že takhle se chovat
nechtějí a distancovat se od toho. Ukázat, že chtějí normální chování
a jednání.
Lze vidět problém současného chápání socialismu například
i v nedostatečné výuce dějepisu na základních, potažmo středních
školách? Někde dokonce učí stále stejní kantoři jako před
revolucí.
Dříve se prostě doba po pětačtyřicátém roce neučila. Učitelům se
nechtělo, tak to neučili. Dnes mám ovšem trochu obavy, že zatímco za
socialismu si děti myslely, že nás osvobodila pouze sovětská armáda, dnes
si myslí, že pouze Američané. Pokud se podíváte, jak slaví konec války
například v Plzni, je to stejná věc. Potřebujeme mnohem více metodických
příruček a zároveň ztotožnění učitelů s tématem. Já sama jsem
navrhovala, aby peníze šly do projektů, které by se zabývaly přímo osudy
lidí. Kantor, který by měl diplomovou práci zaměřenou takovýmto směrem,
by jistě téma dokázal lépe přiblížit dětem skrz určité lidské osudy.
Na pedagogických fakultách však chybí peníze na výzkumné projekty a
budoucí učitelé se k tomu již jinde nedostanou. Místo takto vytvořené
paměti národa však publikujeme seznamy rozvědčíků a estébáků a
opakujeme ve své podstatě principy historie, tak jak to bylo za minulého
režimu. Místo toho, abychom se s historií vyrovnávali, tak ji v podstatě
reprodukuje a posilujeme kulturu, která tady byla předtím.
