Mozambik je považován za jeden z nejchudších států světa. Podle studie, která byla otištěna v Mail & Guardian, mimochodem velice uznávaných jihoafrických novinách, se však píše, že podle nejnovějších statistik Bank of Mozambik se v první polovině roku 2002 ekonomika rozvíjela nad očekávání rychle, růst 11,7 % jen tak nějaká země v Africe nezaznamená, inflaci se podařilo snížit na pouhá 2,5 % a mozambický meticais oproti USD od začátku roku devalvoval pouze o 0,9 %.
Mozambik je považován za jeden z nejchudších států světa. Podle studie, která byla otištěna v Mail & Guardian, mimochodem velice uznávaných jihoafrických novinách, se však píše, že podle nejnovějších statistik Bank of Mozambik se v první polovině roku 2002 ekonomika rozvíjela nad očekávání rychle, růst 11,7 % jen tak nějaká země v Africe nezaznamená, inflaci se podařilo snížit na pouhá 2,5 % a mozambický meticais oproti USD od začátku roku devalvoval pouze o 0,9 %. Na první pohled jsou to oslňující čísla, ale jak si to srovnat s tím, že jde o jednu z nejchudších zemí světa? A vůbec, jak to v Mozambiku vypadá, jak se tam lidem žije? To byly jedny z mnoha otázek, které mě dovedly k tomu, že jsem se na konci září rozhodla zneužít botswanského smyslu pro státní svátky (mají jich hodně a hezkým zvykem je mít po státním svátku ještě den volna) a odjet slavit botswanskou nezávislost na mozambické pláže.
Čech naráží při cestování v Africe na spoustu problémů. Jedním z těch nejnepříjemnějších jsou víza. Do Mozambiku potřebuje víza kupodivu každý, Evropan i Afričan. Konečně jsem se tedy jednou necítila znevýhodněna oproti mým africkým či evropským kamarádům. Naneštěstí si je ale nemůžete koupit na hranicích, jako v případě Zimbabwe či Zambie, ale musíte strávit dva dny v Johannesburgu na konzulátě. Což je sice únavné, ale Mozambik za to stojí.
Už při příjezdu na hranice pocítíte, že ta země se od ostatních jihoafrických v něčem odlišuje, a jak jsme zjistili později, není toho málo. Například ještě nikdy jsem na hranici neplatila za razítko v pase tzv. „border tax“. Nebo – kurz, za který si na ulici koupíte mozambický meticais, je naprosto totožný s kurzem v bankách. Proč? Neměli jsme moc náladu o těchto drobnostech přemýšlet. Po dni stráveném v rozpáleném autě jsme byli rádi, že jsme se konečně do Mozambiku dostali. Jen ten kurz místní měny nás trochu probral. Jeden jihoafrický rand = 2 300 mozambických meticais (jeden rand jsou asi tři koruny), takže jsme si museli pohrát s nulami a odcházeli s kapsami nabitými penězi.
Mozambik je země ležící u moře (od jihu na sever má něco přes tři tisíce kilometrů, což je taková průměrná africká vzdálenost), takže turista přijíždějící ze země plné kuřat a hovězího (Botswana) se už nemůže dočkat, až zakusí rybí speciality. Ryby a různé plody moře skutečně v menu naší první mozambické restaurace byly, jenže ouha – vše bylo napsáno v portugalštině. Záhy jsme zjistili, že bez znalosti portugalštiny se nám bude v Mozambiku asi těžce žít. Ani španělština překvapivě v konverzaci moc nepomáhala. I přes obtíže se nám nakonec podařilo v menu najít ryby a pořádně si je s portugalským vínem vychutnat.
Od hranic to bylo do Maputa ještě zhruba sto kilometrů. Celí zničení vedrem a vyhládlí jsme se kolem sedmé hodiny večer konečně objevili v hlavním městě. Zprvu se nám moc nechtělo věřit, že skutečně projíždíme hlavním městem. Předměstí afrických hlavních či větších měst jsou sice většinou na první pohled pro turistu odrazující, jenže v případě Maputa ani centrum nevypadalo o moc lépe. Zchátralé domy, lidé žijící na ulici… Na druhou stranu, a to jsme ocenili nejvíce, město začínalo s večerem žít, asi tak jako je zvykem na celém Iberském poloostrově, portugalská krev se prostě nezapře. Třeba v Botswaně jsou lidé už po šesté hodině doma a vše se chystá ke spánku. Nuda.
Další celkem nepříjemné překvapení na nás čekalo v podobě počasí. Botswana je tak vyhřátá a slunečná země, že vás skutečně překvapí, že někde na jihu Afriky je zataženo či dokonce prší. A v Mozambiku přesně tak bylo. A co víc, někteří z nás chytli na pláži rýmu, což se možná na první pohled může jevit jako legrace, ale když si uvědomíte, že podobné příznaky má i malárie, tak už trochu úsměv na tváři tuhne. Vše nakonec dopadlo dobře, i když se z rýmy po návratu do Botswany vyklubala ještě větší chřipka. A léčit si chřipku v třicetistupňových vedrech není moc záviděníhodné…
Mozambik je na první pohled země, která skutečně suchem netrpí. Příroda je nádherně zelená (což je další odlišnost od okolních států), ale bohužel sem tam přijdou záplavy, třeba jako ty poslední ničivé v roce 2000, které dokáží mozambickou ekonomiku naprosto srazit na kolena. Ještě dnes vidíte rozbořené silnice, zničené mosty atd. Peníze na opravy chybějí, to je ostatně největší problém dnešního Mozambiku, dříve tak úspěšného exportéra kešu oříšků a textilií. Dnes je většina bývalých úspěšných továren zavřená, zemi pronásleduje vysoká nezaměstnanost, jejíž důsledky jsou vidět na každém kroku. Chybějí investice, ani Portugalci prý už o zemi nemají zájem. Jedinou továrnou, která drží mozambickou ekonomiku nad vodou, je tavírna hliníku na jihu země v průmyslové oblasti zvané Mozal. Velmi bolestivou otázkou jsou navíc nášlapné miny, kterými jsou určité části země stále ještě pokryty a které nejenže znemožňující obdělávat půdu, ale především zbytečně maří nevinné lidské životy.
První mozambický den jsem strávili na plážích v Xai-Xai, ve městě asi dvě stě kilometrů na sever od Maputa. Ve městě, které podle mapy vypadalo rozlehlé, ale byla to spíše taková větší vesnice. Pláže byly ovšem úžasné – liduprázdné, bílý písek, čistá modrá voda. Co si více přát? Snad jen pro příště lepší počasí. Místní lidé se k nám chovali velmi přátelsky, i když za každým přátelským slovem byla slyšet prosba o peníze. Zde si neodpustím jednu poznámku – jako bílá a mladá dívka budíte v černé Africe až nepopsatelnou pozornost, na kterou si prostě zvyknout musíte. Lidé vás na ulici oslovují, chtějí si popovídat a tak dále… Ale v Mozambiku ne. Už jsem zmiňovala, že se tahle země od ostatních v mnoha ohledech liší. Dodnes nevím, čím to bylo způsobeno, zřejmě portugalským stylem života, a možná i myšlení.
Děti však na bílou barvu kůže slyší kdekoliv. Jen co se objevíte na ulici, hned jich máte spoustu kolem sebe a nabízejí vám něco k jídlu či pití. Coca-Colou počínaje a vařenými vejci konče. Ochutnávání místní kuchyně patří k cestování, a tak ani my v tomto ohledu nejsme výjimkou, i když s notnou dávkou opatrnosti. Cokoli jsme si však v Mozambiku od podobných pouličních prodavačů koupili, to jsme ihned za rohem dětem rozdali. Jíst se to prostě nedalo – pokrm bez chuti, připravený ze zvláštních ingrediencí, to asi stručně na vysvětlenou. V tomto ohledu nebyl Mozambik výjimkou, na podobný problém narazíte i v Zambii či Zimbabwe. A tak nezbyde nic jiného, než se stravovat ve fast-foodech, které jsou fenoménem jižní Afriky. Ale pozor, v Africe má i slovo „fast“ svůj africký význam. Objednání třeba i obyčejného milkshaku vás může stát i 15 minut. Co se smyslu pro čas týče, Afričani jsou prostě nepřekonatelní.
Mozambik není zrovna vyhledávanou turistickou destinací, asi jako ostatní státy v jižní Africe. Bohužel, peníze z turismu by ekonomice jen prospěly. Jako turisti jsem se tam cítili trochu osamoceni, ale o to větší máte pocit, že jste v Africe, v té černé Africe. Na závěr by se snad slušelo dodat přání, aby se ten ekonomický úspěch, kterého se na jihu země podařilo dosáhnout, přilákal světové investory, kteří by pomohli zemi vyvést z bídy. Mozambičané si to zaslouží.
