Na hřiště chodím s chutí protáhnout si tělo
SportDo další sezony VŠ LIGY jsem vstoupila s novou raketou a pozměněnou
motivací. Devátá ligo, těš se na mě.
Společně s letním semestrem ve škole přišla také nová sezona
v OLIVER VŠ LIZE. Půl roku badmintonu za mnou. Tři vyhrané zápasy vůči
patnácti prohraným. Počáteční sliby ostatních, že se velmi brzy začnu
lepšit, se očividně nenaplnily. Neumím smečovat, většinou smeče ani
vybírat. Krátké míče mi často lítají před síť (na mojí polovině
hřiště bohužel), blafování mi nic neříká.
Badmintonový set od ježíška zradil a během čtyř zápasů se mi
kompletně rozsypal. Poslední hřebíček do rakve sportu se jménem badminton.
Na konci ledna jsem byla rozhodnutá ligu opustit. Nakonec ale tenhle nápad
zahnalo zjištění, že zima u mě zapomněla nějaká nadbytečná kila. Od
února už tedy na hřiště nechodím s vidinou prohraného zápasu, ale
chutí protáhnout si tělo.
Ani raketa nespasí
A nejen to, také s novou raketou. Už žádné retro rakety ani rekreační
badmintonové sety, které „ligovým“ hráčům, jako jsem já, nestačí.
Pořádná moderní odlehčená raketa s izometrickou hlavou a pevným
výpletem. Kvalitativní rozdíl při hře jsem zatím ale nepoznala, ani
prohrané zápasy tomu nenasvědčují. Po technické stránce mě nicméně
aspoň trochu míň bolí po zápasech ruka. Zkusím jí dát ještě šanci,
prodavač říkal minimálně čtyři až pět hracích hodin, než si na ni
zvyknu.
Možná se mi ale nedaří jednoduše proto, že protihráčům jde badminton
lépe. Ostatně, ze všech odehraných zápasů můžu bohužel jen o hrstce
říct, že byly opravdu vyrovnané. Dochází k tomu většinou z důvodu,
že nově příchozí si nevěří nebo si nechtějí kupovat divokou kartu a
končí pak v ligách o několik úrovní níže. Nicméně, ve většině
případů jsou tito hráči příjemní a nedokazují svou převahu při
každém míčku. Po zápasech se mě dokonce snaží i něco naučit nebo mi
poradit.
Nesoutěžní duch
Nepatřím k hráčům, kteří začátkem každého měsíce netrpělivě
čekají, až odstartuje další kolo ligy. Občas se mi na zápasy ani nechce.
Navíc domluva s kolegy je kvůli ztíženým časových možnostem
komplikovaná. Vždycky mě ale po hodince na kurtu hřeje dobrý pocit, že
místo sedavé činnosti jsem posílila tělo. Ducha ani ne, ten při badmintonu
naopak chřadne.
Ať se totiž probírám svými badmintonovými umy z jakéhokoli úhlu
pohledu, stejně ve finále skončím u toho, že problém tkví v mém já.
Nejsem prostě soutěživý typ. Když o něco jde, panikařím a ztrácím
body za hloupé chyby. Nezbude mi asi, než se smířit s tím, že devátou
ligu možná nikdy neopustím. Třeba místo medaile dostanu vyznamenání pro
hráče nejdéle setrvávajícího na jednom místě.
Nahrávání ...
