iList.cz » Na pár dní za sluncem a sangrií

Na pár dní za sluncem a sangrií

6. 3. 2004 | Helena Součková | titulní obrázek

Koho by nelákalo Španělsko… Aspoň pokud máte tolik známých, kteří tam byli a nadšeně na to dodnes vzpomínají jako já. Sangria, siesty, moře, Gaudí, Dalí, Picasso, spousta muzeí a památek a ještě mnohem víc. A slunce. A když je ho moc, tak si zkrátka sednete a počkáte, až zaleze. Cože – stres? Co to je? Tu věc tu nikdo nezná…

Vedrem asi chcípnu

Na gymplu jsem měla kamarádku, která měla touhu nejít po maturitě na školu, ale někam odjet. Jako au-pair se vydala do Španělska, pak si tam našla normální práci, přítele, no a domů ji už nic netáhlo… Psala nám maily, jak je tam spokojená a že během příštího půl roku se zase nedostane do České republiky a podobně, až nám bylo jasné, že se za ní musíme – ještě s dalšími třemi lidmi, aby nás bylo plné auto – vydat sami. Moc se mi do toho vedra nechtělo, protože horko nesnáším. Ale když o „tý skvělý zemi“ všichni tak nadšeně vyprávěli, nabyla jsem dojmu, že tam jistě najdu dost kladů, které mi mé tepelné utrpení vykompenzují.

Po příjezdu do Sant-Celoni, které se nachází jen kousek od Barcelony na území Katalánska a kde Renata bydlela, jsme začali vymýšlet plány, co všechno navštívíme. Jako první bod programu bylo Figueres – město, kde se narodil a žil Salvádor Dalí a dnes zde stojí jeho muzeum. Leží velice blízko hranic s Francií, ale Češi ho zřejmě příliš nenavštěvují (česky v muzeu kromě nás nemluvil opravdu nikdo). Už to, jak budova vypadá zvenku, vás přesvědčí, že to je jeden z Dalího kousků. Červená omítka, na ní žluté plastické ornamenty připomínající „psí hromádky“ a na střeše nakladená obří vejce. No a vevnitř to pro nás byl opravdu ráj. Obrazy byste tu jistě čekali, více překvapivé však byly nejrůznější dekorace jako např. černé auto, v němž sedí dvě figuríny zarostlé umělými květinami a z jehož stropu v pravidelných intervalech prší a neprší. Z tohoto auta se tyčí sloup z pneumatik, na jehož vršku je převrácená loď, z níž opět kape… Nachází se zde i pokoj, který jistě znáte z jednoho Dalího obrazu, v němž pohovka zobrazuje pusu, krb nos, obrazy oči a závěsy vlasy a celé to tedy tvoří ženský obličej. Postranním vchodem se také dostanete do oddělení šperků, z kterého jsme byli nadšeni asi ještě víc. Většina ozdob má v sobě totiž zabudovaný motorek a vykonává nějakou funkci – např. lidské srdce z granátu opravdu tepe (což působí celkem hrůzostrašně…).

Barcelona dýchá Gaudím

Dalším bodem programu byla samozřejmě Barcelona. Na úvod jsme šli najít co nejvíc objektů od Antoni Gaudího. Asi málokterá osobnost se podepsala na tváři nějakého města do té míry jako tento architekt na tváři Barcelony. Připadá mi, že vás úplně přenese do jiného světa – hlavně je všechno hezky barevné. Například jeho dům Casa Batlló, který představuje katalánského patrona sv. Jiří, jak bojuje s drakem (musíte sice zapojit trošku fantazie, ale jistě poznáte drakova šupinatá záda a kosti a lebky jeho obětí). Krásný je také Casa Milá (známý i jako La Pedrera) – Gaudího domácí apartmá z roku 1905, jehož balkony mají zábradlí tesaná do tvaru mořských chaluh a na němž se nachází legrační komíny se zakončeními ve tvaru masek, známé jsou také zdejší batikované zdi.

Když máte dostatek času, je zcela ideálním místem na strávení odpoledne Parc Güell. Gaudího výtvory jsou zde rozmístěny podél zastíněných stezek, můžete odpočívat na jeho hadovité lavičce, celé zdobené mozaikou z roztříštěných pestrobarevných kachliček (ta se však nachází na slunci, takže jsme se na ní vyfotili a šli zas dál), sednout si do stínu a poslouchat hráče s loutnou nebo si prohlédnout Barcelonu opravdu z výšky. Protože se Parc Güell rozkládá na kopci, jsou na jednom jeho konci k překonání výšky eskalátory dlouhé – odhadem – 300 metrů, což je asi první věc, nad kterou se tu našinec podiví. Na druhém konci parku jsou u brány dva roztomilé domečky, které vypadají jako perníkové chaloupky. Kousek od chaloupek se plazí kachličkový ještěr, s nímž se tu fotí tak 95 % návštěvníků parku.

Značně rozporuplnou stavbou je Sagrada Família. Tato katedrála se začala stavět v roce 1882 a pracuje se na ní dodnes. Málokdo ví, že kdyby se měl dokončit původní Gaudího plán, bylo by k současným 8 věžím přistavěno ještě 10 dalších, které by pak obklopovaly centrální 170 metrů vysokou špici. Většině obyvatel města však katedrála vadí, protože kvůli pracím na ní stále hyzdí město jeřáby. Vzniká sice spousta nadací, které se snaží vybrat prostředky na dokončení stavby, ale lidé vědí, že dostatečné množství peněz se stejně nevybere, a tak jsou ke sbírkám neteční. V současné době převládá názor, že by bylo nejlepší nechat katedrálu v současném stavu.

Byli jsme se pak také podívat na olympijském stadioně na Montjuëcu. Spíš než sportovní stadion však zvenku připomínal nějakou vesmírnou základnu.

Když už je člověku opravdu vedro k nevydržení a nenachází stín, může navštívit místní metro – jeho vozy jsou totiž klimatizované. Stín najdete i v parku Joana Miróa, kde se nachází jeho známá socha „Žena a pták“. Navíc tu jsou palmy, na nichž volně žijí papoušci.

Vločku jsme bohužel neviděli

Ale opravdu nás mrzí, že kvůli nedostatku času jsme se nedostali do barcelonské ZOO a neviděli jsme gorilího albína Sněhovou vločku, protože se nám vzhledem k jeho nemoci tato příležitost již nenaskytne.

O lidech bych řekla asi to, že jsou srdeční. Kdykoliv máte nějaký problém a požádáte na ulici člověka o pomoc, snaží se vám vyhovět. Všechno vám popíšou a vysvětlí, popřejou hezký den a usmějou se. A nikdo tu není nervózní. Zřejmě to souvisí s tím, že tu nikdo nic „nehrotí“. Není kam spěchat. Od dvou do pěti – v tom největším horku – se zkrátka drží siesta a nepracuje se.

Muži jsou tu pozorní, někdy však spíš dotěrní. Holkám se zkrátka nestane, aby vyšly na ulici a hned na ně někdo nepořvával: „Guapa!“ či neměl jiné poznámky. Dalo by se to asi vysvětlit tím horkem, ale co mě na těchto „obdivovatelích“ zaráží, je jejich věk. Často jsou to totiž sedmdesáti- a víceletí dědové, kterým se říká viejos verde (znamená to „starý zelený“). Zkuste si představit svého dědu, jak má na ulici oplzlé poznámky na vaše spolužačky…

Zvláštní je, že téměř všichni ve Španělsku kouří. Když jsme přišli do jednoho baru, chtěli jsme být slušní, tak jsme se zeptali, jestli se tam smí kouřit. Barman se na nás podíval dost podezíravě a řekl, že ano. Potom jsme ho požádali o popelník, on se zatvářil ještě divněji, pak se usmál a než nám ho stačil přinést, zpozorovali jsme na zemi téměř souvislou vrstvu nedopalků. I jeho nejistý výraz ve tváři jsme celkem rychle pochopili.

Nejím, co se ještě hýbe

Pokud vás zajímá jídlo, vězte, že zde narazíte na spoustu specialit a dobrot. Ať už je to typické katalánské jídlo paella (dali jsme jí pracovní název „co to na mě hledí z rýže?“), jejíž základ je rýže, ale mezi ní se nachází spousta mořských „potvor“ jako např. mušle, garnáti, krevety atd. Při jejím pojídání nasbíráte spoustu zajímavých zážitků, obzvlášť pokud ty potvory jíte poprvé jako my a učíte se, co se z čeho má odlomit a jak se co má vysát… Musím uznat, že snědení některých plodů moře jsme zavrhli již při bližším pohledu na ně. Další zajímavé jídlo je polévka gaspacho, připravovaná ze zeleniny a chleba a servírovaná za studena. Ta však pochází z oblasti Andalusie. Nejoblíbenějším nápojem je tu asi sangria – ovocné víno se sedmi procenty alkoholu. Podává se s ovocem a ledem, což asi dokážete řádně docenit, až když vám jí přinesou jako schlazení při dvaačtyřiceti stupních Celsia… Navíc se tu nemusíte bát při nákupu sangrie, protože dobrá je tu skoro každá značka a 1 litr stojí v průměru necelé jedno Euro.

Asi jsme měli štěstí v tom, že se o nás starali rodiče kamarádčina přítele, kteří byli prostě skvělí. Říkali jsme jim všichni mamka a taťka a byli na nás opravdu jako na vlastní. Mamka nám vyvářela, taťka nám radil, jak připravit různé fígle z alkoholu, no a jejich ratolesti si s námi hrály, a tak nám obohatily již tak velice zajímavou slovní zásobu získanou v kurzech ZA a ZB. A pozvali nás na příští rok, tak se zase těším.