Stáž s AIESECem? Ne všechny pobočky ve světě jsou na stejné úrovni

20. 1. 2018 | | Cestování, Kariéra, Studentský život AIESEC 2

Ti, kteří někdy uvažovali o dobrovolnické stáži v rozvojových zemích s nízkou kvalitou vzdělání a ztíženými životními podmínkami, se pravděpodobně setkají s nabídkou výjezdů organizace AIESEC. Jejich seznam je skutečně pestrý. Horší je to ale s tím, jak jejich organizace pobytu v cizí zemi nakonec skutečně probíhá.

Je to přes půl roku, co jsem přemýšlel, kam vyrazit do zahraničí. Poměrně brzy jsem narazil na organizaci AIESEC, která ze všech studentských organizací zprostředkovává nejvíce dobrovolnických programů.Věděl jsem, že bych chtěl učit, čímž se mi nabídka o něco zúžila. Webové stránky i tak nabízely zajímavé destinace jako Brazílii, Argentinu, Indonésii, Indii Jižní Koreu a mnohé další.

Jedno však měla všechna nabízená místa společné. Už dopředu mě varovali, že je organizace řízená převážně stážisty, na což jsme se měli připravit a respektovat případné peripetie. To mi nedodalo moc pocitu jistoty a důvěry. Jistý jsem si byl jen tím, že chci pomoci dětem v nouzi. Trochu jsem doufal, že půjde o výjezd do zahraničí, který změní můj život. A to se stalo. Organizace AIESEC mi to ale rozhodně moc neusnadnila.

Nikoho asi nepřekvapí, že po příjezdu do Indonésie, na kterou nakonec padla moje finální volba, jsem prodělal kulturní šok. Neustále jsem kolem sebe viděl chudobu, s čímž jsem ale počítal. Co mi ale jako první vyrazilo dech byla první schůzka s tamní pobočkou AIESEC ve městě Medan. Moje úvodní slova v angličtině totiž zněla: „OK. So this business is run by kids.“ První, co mě na pobytu naučili, byl společný tanec AIESECářů ve stylu připomínající hip hop, rap a Makarénu. Kvůli tomu jsem do Indonésie ale opravdu neletěl.

Doufal jsem alespoň v trochu profesionality

Ani vedení pobočky nebylo zrovna profesionální. Většině z nich bylo kolem dvaceti let. Byl jsem připravený na cokoliv, ale oni že mají být těmi, kdo mi zorganizují dvouměsíční, zřejmě nezapomenutelný zážitek života? Ke kulturnímu šoku a snaze respektovat všechny zdejší nemorálnosti, které se tu považují za zcela běžné, se přidala ještě povinnost poslouchat rozhodnutí těchto dětí. Chápu, že se ještě učí vůdčí schopnosti, ale za 250 dolarů, které jsem AIESECu dal, jsem předpokládal aspoň střípeček profesionality a smysluplnosti.

Jeden z mnoha nesmyslných úkolů, který jsem dostal, bylo připravit prezentaci pro své studenty celé školy, kterým bylo od sedmi až do čtrnácti let. Téma “Jak nás ovlivňuje internet a pornografie” nebylo zrovna vysněné. Organizátoři mi řekli, že pornografie způsobuje poškození mozku, že bychom se měli vyhýbat přátelům, kteří se na ni dívají a přesně takhle to dětem prezentovat. Mimo všechny názory, kulturní odlišnosti a ohled na většinovou muslimskou společnost, jsem nepovažoval za vhodné vyprávět i malým dětem o tomto tématu. Svou prezentaci jsem proto neudělal přesně podle jejich požadavků. Místo toho jsem mluvil o odemykání studentského potenciálu a respektu k druhým.

Pro organizátory jsem byl jen povrchní Evropan

Co mi ale vadilo nejvíce, byl postoj organizátorů ke mně. Brali mě za bohatého Evropana, co má všechno, co si jen může přát. Přišlo mi to komické už jen z důvodu, že odjet a dva měsíce do Indonésie učit děti angličtinu a opustit komfortní zónu byla pro mě nevšední a ceněná zkušenost. Podle nich jsem si ale přijel jen pro politické body.

Nadšení a vděku jsem měl ale dost od svých studentů, kvůli kterým jsem do Indonésie přijel. Učil jsem od rána do odpoledne, někdy se ještě po škole jezdilo do muslimských dětských domovů. Všechny moje třídy byly na různé jazykové úrovni, příprava na hodiny tak mnohdy byla individuální. Odpočinout si mi i doslovně zakázali, i když jsem tam byl jako dobrovolník. Nakonec jsem se dozvěděl, že já sice zadarmo učím, škola ale za to AIESECu platí. V organizaci mě přesvědčovali, že to není pravda, jeden AIESECář mi to ale upřímě řekl.

A také ne všichni účastníci nátlak během pobytu ustáli. Program v průběhu opustila Francouzka, která odjela domů, protože ji prezident AIESECu v Medanu tajně natáčel na kameru při velmi důvěrném rozhovoru s vedením organizace. Ve státě, kde nefunguje policie, je totiž úplně jedno, co děláte. Běžně můžete potkat houkající sanitku, které nikdo v Medanu neuhne. I přes všechny nadávky na českou policii je pozitivní alespoň to, že vykonávají svoji práci. Člověk si v takových situacích uvědomí, že se doma vlastně nemá vůbec špatně.

Nerespektování pravidel je běžná záležitost

A aby toho nebylo málo, po příjezdu jsem pobočce musel nečekaně zaplatit dalších padesát dolarů. Řekli mi, že to potřebují na akce spojené s mým programem. Tím si ale nejsem jistý. Měli nám za to například nakoupit jídlo pro stážisty na nerozvinutý ostrov, na který jsem jel učit na celých osm dní. Jenže koš s jídlem pro pět lidí měl hodnotu maximálně 20 dolarů a v žádném případě ho nebylo dost pro všechny.

Netvrdím, že všechny pobočky AIESECu jsou nezkušené a neprofesionální. Doufám a věřím, že většina je na velmi dobré úrovni. Například pobočka v Praze je mezi nejlepší dvacítkou. A má osobní zkušenost s nimi to jen potvrzuje. Bohužel ale ani oni nedokázali předvídat úroveň neprofesionality mé pobočky v Indonésii. Organizace by se ale jako celek měla na své pobočky dohlížet.

Nerad bych aby kritický článek nějak silně ovlivnil vaše rozhodování při výběru podobného programu. Smysl, cíl a vize AIESECu po celém světe zní jako z pohádky a z mé strany mají naprosto podporu. Tato zkušenost mi změnila život a určitě v pozitivním smyslu a za to chci AIESECu poděkovat. Ale když se mě někdo zeptá, jaké to bylo, odpovídám: „Prožil jsem tam ty nejpozitivnější a zároveň ty nejnegativnější okamžiky v životě.“

foto: archiv Petra Šrámka

Mohlo by tě zajímat: