Pokračování rozhovoru s Janou Bobošíkovou: o vzpomínkách na studium,
práci v České televizi a prezidentskou kampaň.
Posuneme se k snad optimističtější části. Jak vzpomínáte na
studentský život? No dělali jsme to, co dneska, pařili. Když jsme
neměli prachy, tak jsme chodili na brigády – dneska se rozjížděj
byznysy, snažili jsme se vyhýbat docházce, ukecat to napoprvé za tři.
Řekla bych, že když to pozoruju u svých dcer, tak se to nemění. Akorát
tehdy se možná pil bambus a dneska mojito.
Přivydělávala jste si nějak při studiu? No jasně, už
nevím, myla jsem okna?
Dceru jste měla už při studiu, jak jste to zvládala?
Dobře. Jednak jsem měla manžela, který mi pomáhal, a jednak – nechci
vypadat jako stará bába – jsme možná byli míň líní než současní
mladí lidi. To třeba nebyly jednorázový plíny, já jsem ani neměla
pračku, ale prostě jsem chtěla tu školu dodělat. Takže jsem se modlila za
jediný, aby to dítě bylo zdravý, protože pak jde všechno.
Dočetli jsme se, že jste dělala uklízečku. To bylo po
škole, uklízela jsem v jednom úřadě. Měli jsme malé dítě a málo
peněz, tak jsem vzala úklid na jednom úřadě kousek od našeho
bydliště.
A jak jste se pak dostala k novinařině? Tehdy běžel
konkurz na redaktory Hospodářského zápisníku, což byl jediný ekonomický
pořad. Můj manžel na to koukal, a protože jsme bydleli nedaleko, tak
říkal: „Hele, máš to kousek, zajdi tam.“ Oni mě vyzkoušeli
a vzali.
Proč jste se pak rozhodla z této branže odejít? Mně
vadilo, že lidi říkali pořád to samé, což bylo občas až legrační.
Vždycky, když jsem se připravovala na Sedmičku, tak jsem si dělala takový
strom možných odpovědí a svých reakcí. A zjistila jsem, že ty trefy jsou
strašně přesný! Víte, práce v televizi je hezká, člověk by si ji
neměl upřít, ale mě toto přestalo bavit.
Co jste se nejvíce naučila na vysoké škole? Na ekonomce?
Tam jsem se naučila učit a systematickému přístupu k problematice,
k textům, vnímání věcí v souvislostech.
Dostala jste se už během studia k proudům, které se tehdy
logicky neučily? No, to je hrozná legrace, protože ty směry, ke
kterým jsem se na ekonomce nedostávala, teď učí ti, kteří nám lili do
hlavy něco úplně jiného.
Máte na mysli někoho konkrétního? To raději nechám
být. Samozřejmě, že jsem kromě normální probírané látky znala třeba
Komárkovu prognózu. Ale zase to nebylo tak, že bych v knihách nebo
studiích, které existovaly mimo Vysokou školu ekonomickou, ležela
dennodenně. Na druhou stranu, první věc, kterou jsem si po revoluci koupila,
byl Samuelson, tehdy to byla opravdu bible.
Co vás nasměrovalo k vašemu současnému ekonomickému
smýšlení? Tak jednak výchova v tom smyslu, že jsem vždycky byla
vedená k tomu, abych byla odpovědná sama za sebe, to si přenesete i do
pracovního života. No a jakmile si vyzkoušíte podnikání v tržním
prostředí bez státních dotací, tak zjistíte, co funguje, a co ne.
Uvědomíte si, co vede k výsledku, a co jsou slepé uličky. Zjistíte, že
uplácet někoho přemrštěnými výhodami rozhodně nevede ke zvýšení
produktivity práce.
Prezidentská volba mne inspirovala
Kolik času teď trávíte prací ve firmě a kolik politickou
činností? Na prvním místě je pro mne v této fázi podnikání a
politika mi zabírá, řekněme, dvacet procent času. Ale v prezidentské
kampani, počínaje zářím, to bylo naprosto obráceně.
Zůstaňme rovnou u té kampaně. Utratila jste přes 150 tisíc,
i když to původně měly být dva miliony. Znamená to, že jste si po vašem
vyřazení řekla, že už nemá cenu utratit více peněz? Přesně
tak. Když nevíte, jestli vás do té hry vrátí a zároveň vás každý ten
den poškozuje, poškozuje a poškozuje, tak bych musela být padlá
na hlavu.
Vzpomenete si na nějaký zajímavý nebo neobvyklý moment
z kampaně? Víte, já už jsem těch kampaní zažila tolik… ale
jeden zážitek mi vlastně utkvěl. Přišel pán, přinesl mi vajíčka a
říká mi: „Děvčico, to je za to, že tě nepůjdu volit.“ Já na to,
jestli by nemohl, a on: „Nemůžu, mám tě rád, ale ty nejsi naša.“ Byl
ze strany, která měla svého kandidáta, a já jsem dostala těch deset nebo
dvanáct vajíček jako omluvenku.
Odnesla jste si z volby prezidenta něco nového, něco, u čeho
jste netušila, že je možné? Po pravdě řečeno, nechci vypadat
naivně, ale překvapila mě špinavost závěru ve smyslu výběru zbraní.
A zároveň poučila – veřejnost to skousla. Pro mne to byl skvělý
výukový materiál, co všechno lze vymyslet, na co vše lze občany
přesvědčit, jak lze vytvářet poptávku po někom, kdo vlastně existuje
pouze virtuálně – protože když jste vedle něj, tak vidíte, že je to
vlastně někdo úplně jiný. Přinesla i momenty, o kterých jsem si dodnes
myslela, že jsou mimo politický arzenál, lži, inzeráty. A nemilosrdně se
využily a ukázaly jako funkční. Takže proto teď sháním peníze na to,
aby Suverenita mohla mít taky takovou kampaň.
Znamená to, že bude negativní? No, současní politici si
jinou než negativní nezaslouží.
Foto: Zuzana Janovská
ČTĚTE TAKÉ:
