V poslední době se v souvislosti s připravovaným přijetím společné evropské měny objevuje v celostátních médiích tradiční chyba záměny dvou důležitých agregátů fiskální politiky, která se, bohužel, často opakuje i u našich čelních politických představitelů.
V poslední době se v souvislosti s připravovaným přijetím společné evropské měny objevuje v celostátních médiích tradiční chyba záměny dvou důležitých agregátů fiskální politiky, která se, bohužel, často opakuje i u našich čelních politických představitelů.
Jedním příkladem za všechny je věta z nejmenovaného celostátního deníku, že „Premiér Topolánek minulý týden prohlásil, že deficit rozpočtu nesmí překročit uvedených sto miliard (které mají představovat splnění limitu Maastrichtského kritéria – pozn. autora).“ Teď netuším, zda toto premiér skutečně prohlásil či byl sdělovacími prostředky špatně interpretován. Je ale jisté, že pro dodržení jednoho z tzv. Maastrichtských kritérií potřebujeme splnit požadavek 3 % hrubého domácího produktu (HDP) deficitu vládního sektoru nikoliv deficitu státního rozpočtu.
Nejde o slovíčkaření
Někdo by nad záměnou pojmů mohl mávnout rukou s tím, že se jedná o slovíčkaření. Nicméně oba pojmy se věcně velmi různí a oba „deficity“ jsou sestavovány na základě rozdílné metodiky. Sledovaný deficit vládního sektoru totiž na rozdíl od deficitu rozpočtu zahrnuje deficit např. místních rozpočtů, Všeobecné zdravotní pojišťovny a dalších institucí typu Fondu národního majetku nebo Českých drah. Z toho také vyplývá, že vláda nemá splnění výše zmíněného kritéria úplně pod svou kontrolou, což je fakt známý, ale málokdy se bere na zřetel.
Tady se může objevit určitý problém při plnění Konvergenčního programu ČR. Představme si, že vláda sestaví rozpočet s deficitem 2,5 % HDP a bude předpokládat, že ostatní instituce budou hospodařit se schodkem 0,4 % HDP. V průběhu roku však dojde k některým změnám a např. Praha vydá dluhopisy za miliardu Kč navíc, České dráhy si půjčí více na nákup nových vagónů, krajské rozpočty dostanou úvěr od Evropské investiční banky na rozvoj infrastruktury atd. V napjatém hospodaření veřejného sektoru se tak rázem můžeme dostat nad hranici 3 % HDP. Vláda proto bude muset mnohem více spolupracovat s ostatními institucemi, jejichž hospodaření je zahrnuto v metodice EUROSTATu pod pojmem „veřejný sektor“ a nepodceňovat možné změny v jejich aktivitách.
Údaje o HDP nejsou hned
Další problém může nastat, pokud by vláda chtěla spojit otázku důvěry s plněním onoho deficitu 3 %. Tato myšlenka je zcela vážně diskutována. Je nutno si uvědomit, že konečné číslo podílu deficitu veřejného sektoru na HDP známe až s několikaletým odstupem kvůli revizi údaje o HDP. Více či méně přesný odhad je znám s několikaměsíčním odstupem. Nedokáži si představit bizarní situaci, kdy vládní sektor hospodaří podle prvních odhadů s deficitem 2,9 % HDP, což by vláda považovala za plnění reformních cílů, a teprve s např. ročním odstupem kvůli revizi tempa růstu produktu se sledované číslo změnilo na 3,1 % a vláda by po roce podala demisi.
Z obou výše uvedených důvodů se mi zdá případné vázání existence vlády na splnění Maastrichtských kritérií za nebezpečné a kontraproduktivní.
