Od chvíle, kdy se v roce 1998 postavila do čela vlády sociální demokracie a premiérem se stal Miloš Zeman, onemocněla česká ekonomika téměř všemi nemocemi, které jsou při aplikaci intervenční hospodářské politiky běžné. Ministrem práce a sociálních věcí se stal dnešní premiér Vladimír Špidla. Již tak pochroumaná ekonomika po květnových událostech z roku 1997 dostala šok v podobě deficitního financování.
Od chvíle, kdy se v roce 1998 postavila do čela vlády sociální demokracie a premiérem se stal Miloš Zeman, onemocněla česká ekonomika téměř všemi nemocemi, které jsou při aplikaci intervenční hospodářské politiky běžné. Ministrem práce a sociálních věcí se stal dnešní premiér Vladimír Špidla. Již tak pochroumaná ekonomika po květnových událostech z roku 1997 dostala šok v podobě deficitního financování, vysoké míry státních zásahů a redistributivní sociální politiky.
Krizový vývoj započal již začátkem roku 1997, kdy se ČNB začala chovat neuváženě a bez předchozí konzultace s vládou přijímala restriktivní opatření v podobě prudkého zvýšení všech úrokových sazeb včetně repo sazby (1W) – ta vyletěla až na 75 %. V situaci, kdy se hospodářství již přehouplo přes konjunkturní vrchol, bylo velmi nevhodné započít měnovou restrikci, zejména když česká podniková sféra byla ještě takříkajíc v plenkách. Ta také na měnovou krizi nejvíce doplatila. V tomto roce v ní pracovalo téměř 60 % zaměstnaných, a proto byl dopad této krize na nezaměstnanost markantnější.
Velmi brzo se nezaměstnanost začala projevovat ve statistikách a v průběhu dalších let se rapidně zvyšovala. Ekonomové to připisovali zejména proběhlé měnové krizi a stagnaci ve vývoji HDP. Jenže „oposmlouva“ blokovala jakoukoliv hlubší reformu v politice zaměstnanosti a výraznější vliv socialistů jak ve vládě, tak v rezortu práce a sociálních věcí uvolnil cestu zbytečnému zvyšování vládních výdajů na sociální dávky, zejména pak na vyplácení podpor v nezaměstnanosti.
Po nešťastných volbách v roce 2002 a vzniku velmi nestabilní a nesourodé koalice (jak se ukázalo při všech třech volbách prezidenta) již bylo jasné, že na konci roku dosáhne nezaměstnanost 9,9 %. Deficity výrazně rostly, výdaje na politiku zaměstnanosti se pohybovaly také po vzestupné linii, ale požadovaný efekt se nedostavil. Podle Keynesovy teorie by měla ekonomika při takto nastavených hospodářsko-politických nástrojích oživovat a s růstem HDP (zapříčiněným tzv. fiskálním multiplikátorem) by se měla snižovat nezaměstnanost. K tomu ovšem nedošlo. Vláda již dříve zvýhodnila nezaměstnané absolvující rekvalifikační kurzy, které se však v našich podmínkách ukázaly být velmi neefektivní a zbytečně nákladné. Dodnes platí, že pokud se zásadně nezmění systém jejich poskytování a samotná náplň, budou nadále jen odčerpávat peníze ze státního rozpočtu.
Začátkem tohoto roku jsme měli možnost přečíst si v tisku, že nezaměstnanost se „konečně“ přehoupla přes desetiprocentní hranici a vyhlídky dalšího vývoje nejsou zrovna příznivé. Noviny se zaplnily mnoha články na téma nezaměstnanost, jak ji léčit a kdo ji zavinil. Ekonomové se většinou shodli, že k ní přispěl zejména demotivační systém v oblasti zaměstnanosti. Minimální mzda je nízká (6 200 Kč za měsíc; 36,90 Kč za hodinu) a podpory v nezaměstnanosti příliš štědré, což vede za daných podmínek k neochotě pracovat. A co na to ministr práce a sociálních věcí? Navrhl další zvýšení podpor v nezaměstnanosti z 40 % platu předchozího zaměstnání na 50 % a pro ty, kteří nastoupí rekvalifikační kurz z 50 % na 60 %!
Dnes nám již nezbývá než doufat, že kabinet Vladimíra Špidly to spolu s ním po volebním fiasku s volbou prezidenta vzdá a vznikne nová vláda nebo že se konečně dostaví efekt rozhazovačné politiky státu, v což jako liberálně smýšlející ekonom příliš nevěřím.
