Je noc. Zatažená podzimní obloha neustále hrozí dalšími přívaly deště. V lese poblíž Čisovic pobíhají desítky mladých lidí. Pára, která jim jde v tom studeném počasí od úst, vypadá v odrazech čelovek zvlášť strašidelně. Před pár minutami začal 42. ročník Nočního orientačního běhu dvojic.
Je noc. Zatažená podzimní obloha neustále hrozí dalšími přívaly deště. V lese poblíž Čisovic pobíhají desítky mladých lidí. Pára, která jim jde v tom studeném počasí od úst, vypadá v odrazech čelovek zvlášť strašidelně. Před pár minutami začal 42. ročník Nočního orientačního běhu dvojic.
Aleš, můj parťák, vypadá jako maratonský běžec, mluví o stanovištích číslo deset a výš a při letmém pohledu na vrstevnice v mapě prohlásí, že „na začátek nás čeká teda pěknej krpál“.
I maratonští běžci ale mají své mouchy. Ten můj si zapomněl hodinky, takže jsme trošku „zaspali“ hromadný start. Při orienťáku, který je limitovaný časem, je celkem smůla nevědět, kolik zrovna je. Alespoň už jsou ale pryč všichni ostatní a mě nemusí deptat pohled na jejich vzdalující se záda.
Funím do úvodního krpálu a Aleš mi nekonečné stoupání zpestřuje vyprávěním o tom, jaká byla odpolední cesta z Prahy do Čisovic. Přijel na kole.
V lese je tma a mokro. Ostatní závodníci jsou už dávno bůhvíkde, jen chvílemi se v dálce mihne světlo jejich baterek. Běžíme po rozbahněných cestách, maratonec občas kolegiálně zastaví, aby na mě počkal a zároveň v mapě zkontroloval naši polohu. Zapomněli jsme si u startu vzít buzolu, takže jen počítáme kroky od jednoho rozcestí k druhému. Připadám si jako stroj – na povel spočítám potřebný počet metrů, hledám stanoviště, hledám Aleše, který při hledání stanoviště zašel kousek dál, znovu běžím… pořád dokola. Mezi tím tisíckrát zavazuju tkaničky u bot, kašlu, smrkám a vymýšlím spoustu dalších výmluv, jak se na chvíli zastavit a chytit dech.
K mému úžasu skutečně přicházejí na řadu i stanoviště „deset a výš“, po (odhadnuté) hodině nám jich z celkových patnácti chybí jen tři nebo čtyři. Ty už ale nejspíš nestíháme. Nebudeme se zbytečně honit, raději pomalu dojdeme do cíle, shodujeme se. Za překročení limitu se totiž strhávají body získané na stanovištích.
Kousek před hospodou, kde je start i cíl letošního závodu, Aleš najednou uhýbá ze silnice. „Nechal jsem si tu pití, když jsem vybíhali, nestihl jsem to dopít,“ hlásí, zatímco z křoví vytahuje načnutou plechovku Redbullu.
Pomalým krokem se blížíme k cíli. „Běžím, běžím,“ řvou na nás pořadatelé, „máte sedm minut zpoždění!“ Jak je tohle možné? Za těch mizerných sedm minut nám strhávají čtrnáct bodů, tedy prakticky všechno, co jsme během té hodiny získali.
Hlavně, že už to máme za sebou. Jdu se převléct, boty na běhání nechci zase nějaký čas vidět. Maratonského běžce taky ne. Ten teď míří do plechové venkovní vany, která stojí podepřená několika cihlami na parkovišti u hospody. Přitáhlo ji sem pár studentů a už od odpoledne pod ní svědomitě zatápí. Většina z nás jim ještě u startu věřila, že v ní ohřívají vodu na párky. Teď je ale všem jasné, že právě exhibice u vany se stane vrcholem letošního závodu. Běžci i běžkyně se v ní střídají jeden po druhém, výjimkou nejsou ani dvojice či trojice, které si navíc do horké vody pouští „bublinky“ hadicí od starého vysavače.
