Už na chodbě Vysoké školy ekonomické jsem poznal, že pan profesor Tuček ve svém kabinetu je. Charakteristická vůně jeho doutníků se nedá nezaznamenat. Za chvilku jsem chtěl pokládat otázky člověku, který o sobě mluví především jako o bankéři. A není to neoprávněné – v letech 1991 – 1992 stál v čele Investiční banky, stále je předsedou dozorčích rad různých společností a vedoucím katedry bankovnictví na Vysoké škole ekonomické.
Už na chodbě Vysoké školy ekonomické jsem poznal, že pan profesor Tuček ve svém kabinetu je. Charakteristická vůně jeho doutníků se nedá nezaznamenat. Za chvilku jsem chtěl pokládat otázky člověku, který o sobě mluví především jako o bankéři. A není to neoprávněné–v letech 1991–1992 stál v čele Investiční banky, stále je předsedou dozorčích rad různých společností a vedoucím katedry bankovnictví na Vysoké škole ekonomické. Měl jsem připravenu spoustu osobních otázek, ale pan profesor začal na to, že mělo jít o interview poněkud netradičně. Začal hovořit sám.
Školstvím začínají hospodářské úspěchy. Ne však školstvím, které nemá nároky, kde chtějí být školy pouze hezké navenek. Naopak školstvím náročným, poněvadž život je náročný. Bez nároku na lidi nebude ani hospodářský úspěch této země. Nároky na lidi musejí začínat už v dětství.
Jak rané dětství máte na mysli?
Úplně rané dětství. Rodiče nejsou nároční na své děti a zlobí se na učitele, kteří jsou nároční. Vždyť to je všechno postavené na hlavu. Bojuje se proti tomu, aby učitel nedal náhodou nějakému zlobivému klukovi pár pohlavků a já často vzpomínám, jak mi jednou ředitel gymnázia v Pardubicích vlepil dvě zednické facky a jak mně to pomohlo.
Kolikrát si však rodiče stěžují….
Rodiče si nemají vůbec právo stěžovat. K tomu je inspektor, aby kontroloval, jestli ti učitelé správně učí a tečka. Tady je vše postaveno na principu nenáročnosti, což je ten nejhorší vliv uplynulých čtyřiceti let. Nenáročnost. A každý si myslí, že mu budou lítat pečení holubi do pusy. Napřed ale musí umět pět cizích jazyků plynně, potom možná začnou ti holubi lítat kolem pusy a bude je muset chytat.
Myslíte si, že na základních školách jsou kapacity na to, aby se děti mohly učit tolik jazyků?
Je potřeba takové lidi najmout. Na základních školách se koneckonců jazyky nenaučí, tam se mohou otrkávat v jednom jazyce.Tam se musejí naučit především mateřský jazyk.
Rozvinout jazykové schopnosti by měly tedy převážně střední školy?
Samozřejmě. To jsou léta od 11 do 19, v nich se naše generace především učila jazyky. Samozřejmě nejen jazyky, ale k nim je v té době hlava nejvnímavější. V padesáti už se to těžko učí. Plukovníci, které máme v armádě a na něž si NATO stěžuje, že neznají řeči, se je už ve svých padesáti letech nenaučí. A jak říkám–znát řeč, to znamená moci vystoupit a mluvit, pro kantora–moci jít za pult a přednášet v té řeči.
Na jazyk tedy dáváte velký důraz.
Příslušník malého národa, narozdíl od Američanů nebo Angličanů, nemůže přece dělat nic bez znalosti jazyků. A jak chcete vyvážet? Jak tam chcete jednat s místními obchodníky, aby koupili zrovna český cukr a ne holandský? Vždyť je třeba se tam domluvit.
Tlumočníci tuto věc asi nevyřeší.
Zaprvé je to drahé a zadruhé tlumočníci nemohou nic vyřešit, neboť neznají odbornou terminologii. A koneckonců při jednání překážejí. Základní problém je, že tento národ na sebe musí zvýšit své požadavky. Sám! To mu neuloží vláda. Jsem přesvědčen, že kdo zná plynně tři cizí jazyky, tak nebude trpět nezaměstnaností.
Řešil byste tento problém reorganizací již od základního školství?
Ne moc reorganizací. Zvýšit nároky každý sám na sebe. Tady žádný , nebo málokterý, politik má tu odvahu říci, že je potřeba víc dělat a zvyšovat nároky. A mladí lidé, studenti, by toto měli především slyšet.
Slyšet od politiků?
Od každého! Od každého kdo má tu odvahu sám na sobě pracovat. To je určitý životní přístup.
Toto však příliš často neslýcháme.
Ano. A proto jsem vám nechtěl vykládat o svém dětství, prvních láskách a podobných nesmyslech, které si můžete přečíst v Pohádce máje. Jde o to, mluvit o tom, co je dneska žhavé a aktuální… A psát!
Považujete současný systém na VŠE za dobrý?
Já osobně bych přijímal na VŠE jenom lidi, kteří umějí plynně anglicky a považoval bych za důležité, aby se zde zdokonalovali v druhém a třetím jazyce. Navrhoval jsem vedení školy, aby se zde normálně učila čínština, japonština a arabština. Obchodníci tyto řeči budou potřebovat.
Myslíte, že o tyto jazyky bude velký zájem?
Budou potřeba.
Pletu se , když si myslím, že čínština je perspektivním jazykem?
Čínsky píše bratru 1,3 miliardy lidí, to znamená i všichni obchodníci, kteří žijí v Singapuru, Malajsii, Indonésii a podobně. Tam je obchod v rukou Číňanů. To je jazyk, kterým se tam potřebujete domluvit, když tam chcete prodávat, když tam chcete řídit stavbu, když tam chcete organizovat turistický ruch.
Vy jste v těchto oblastech určitě byl. Setkal jste se tam s potřebou čínštiny?
Zjistil jsem, že Číňané vesměs mluví špatně anglicky a že má vždycky výhodu ten, kdo čínsky umí. A kdo si může přečíst čínské prameny, čínské dokumenty, čínský tisk a není odkázán jenom na překlady tiskových kanceláří. Jednou jsem přijímal v Praze velkou skupinu japonských bankéřů z menších japonských bank. Z těchto šéfů japonských bank neuměl anglicky nikdo. To svědčí o tom, že jede–li člověk mimo Tokio či Osaku a chce tam vyřídit akreditiv nebo něco, je ve velké výhodě, když umí řeč. Ve Švýcarsku každý maturant, každá servírka v hotelu umí tři cizí řeči. A to je běžné. V roce 1990 se sem vrátil bývalý pracovník Hypoteční banky Království českého, který byl od roku 1948 v emigraci. Tento starý pán mě přišel navštívit a mimochodem jsem se od něj dozvěděl , že v dobách jeho mládí v Hypoteční bance bylo obvyklé, že pracovníci znali 5–8 cizích řečí. On jich znal 7.
V tomto ohledu je naše bankovnictví v jakém stavu?
Ve špatném. Jako celá společnost.
I ve vyšších úrovních řízení?
V úplně nejvyšších to snad nebude tak úplně nejhorší, ale slyšel jsem už vykládat o více obchodech, které se neuskutečnily nebo uskutečnily špatně proto, že se příslušní ředitelé nedokázali anglicky domluvit. A to platí pro celý náš obchodní život, pro všechny ty, kdo neumějí v Praze ukázat zahraničním turistům, jak se jde nalevo nebo napravo. Jak chceme být turisticky přitažliví, když drtivá většina obyvatel, 95% prodavaček i jejich šéfů nejsou schopni cizinci poradit o nic lépe, než kdyby byl v Pekingu na ulici.
Možná jste zažil v italském Bibione, že obchodníci jdou vstříc lidem a uvádějí nápisy dokonce česky.
Samozřejmě. Když chci získat zákazníka, musím dělat všechno proto, abych ho získal , a poněvadž Italové vědí, že Češi jsou na jazyky tupí, že italštinu nezná skoro nikdo… Já jsem nakousl otázku nároku. A další nároky jsou, kam se podíváte, kam sáhnete. Copak je možné, aby na vysoké škole byly zkoušky, na které je možné se připravovat dvě, tři hodiny ? To je nějaká vysokoškolská zkouška?
Myslíte, že zrovna na naší škole to tak vypadá?
Já myslím, že takové předměty tady existují. A víte o tom jako student možná lépe než já. Já si vzpomínám, když jsem bydlel v roce 1948 v Masarykově koleji v Dejvicích, tak se tam normálně potáceli po chodbách unavení studenti, kteří měli za šest týdnů skládat trestní právo nebo občanské právo a šest týdnů od toho nevstali. To byla normální úroveň zkoušek. Těch nebylo tolik, ale byly pořádné, aby ten, kdo to nastuduje, opravdu něco znal. Bez náročných zkoušek nelze mít náročné vzdělání. Ale samozřejmě to začíná od učitelů a nechci se uhýbat zodpovědnosti.
Souvisí tato náročnost s rozvojem společnosti?
Ne. Ale otázka náročnosti je otázka výkonnosti. Když si zvyknou pracovat, tak pracují celý život. Když si v mládí zvyknou flákat se a všechno odbývat, tak odbývají vše celý život. Někteří se vzpamatují, ale většina ne. Takoví lidé se hodí k pásu do továrny, kde dělají jednoduchou práci, a kde nad nimi pořád někdo drží bič, aby plnili normu. Na takové výrobě se blahobyt nedělá.
Člověk by tedy měl v sobě cítit stále nějakou nutnost.
Nutnost namáhat se.
Je kvůli tomu západoevropská společnost lepší?
V západoevropských zemích jsou na polovině cesty k socializmu. S výjimkou změn, které prosazovala v Anglii Thatcherová a podobně. To není cesta k výkonné ekonomice, co se děje v Německu nebo ve Francii. Zde mají 10–12 % nezaměstnaných.
Souvisí to s touto vnitřní potřebou?
Nechtějí dělat. Radši berou podporu v nezaměstnanosti.
Mohl by tuto situaci změnit stát?
Stát dělají ti samí lidé, co žádají o podporu v nezaměstnanosti. Vždyť to je 10% voličů. Nereformovatelná společnost. Daleko větší nároky mají v USA. A také nižší procento nezaměstnanosti a vyšší výkonnost celého národního hospodářství. Přestože je tam vysoký podíl analfabetismu, často skrytého.
Tato situace v USA souvisí také se školstvím?
Samozřejmě. V USA je pár vynikajících univerzit a masa švindlškol. Základní problém, když chceme jako malý národ vyniknout, je v tom, že musíme být sami na sebe náročnější.
Jak dlouho to může trvat?
Obávám se, že tento rozhovor nikoho nepřesvědčí, takže se budeme vyvíjet ve stínu třeba Rakouska, které mělo vždy nižší ekonomickou úroveň než České království. Ale tímto způsobem ho nedoženeme.
Kolika jazyky hovoříte vy?
Plynně přednáším bez papíru v zahraničí německy, rusky. Také jsem měl přednášku ve francouzštině.
A angličtina?
S angličtinou je to horší, protože za mých mladých let se moc nevyučovala. Samozřejmě v angličtině čtu. Také v polštině. Ale já nejsem žádný jazykový talent. Nechci se dávat za vzor, ale jsem poučen životem, že je to hlavní, co musí být.
Co mělo takový vliv na Váš náhled na jazyky?
Když jsem poprvé jel na mezinárodní kongres. Bylo to do Bruselu v roce 1958. Jako mladý docent jsem tam jel na mezinárodní kongres Ústavu pro veřejné finance a viděl jsem, co lidé umějí a co my, Češi, umíme málo. A od té doby se to tady zhoršovalo.
Zkoušíte sám tak náročně, jak si představujete, že by to mělo vypadat?
Nezkouším tak přísně, poněvadž studenti na to nejsou zralí. Nejsou zvyklí studovat z mnoha knih k jedné zkoušce. Snažím se při zkoušení odhadnout, nejenom, co ten student má naučeného, ale i jak tomu rozumí. Proto nesouhlasím s tím, když se zkouší pouze písemně. Při tom se to nepozná.
Před vaším zkoušením se na chodbě objevují bledí studenti…
Člověk při tom přeci musí mít nějaké nervy, ne?
Zdá se mi, že při zkoušení dodržujete určitý ceremoniál. Na konci zkoušení třeba předáte studentovi zavřený index a on vychází , aniž by věděl, jak dopadl.
Já se snažím zkoušet tak, aby byl zkoušený student přesvědčen, že známka, co mu dávám, je správná. To se bohužel našim studentům moc nedaří. V tom smyslu, jak to říkáte. Odcházejí a nevědí, jestli udělali, anebo neudělali. Takže z tohoto hlediska zkouším špatně. Rád bych zkoušel tak, aby člověk, kterému dávám čtyřku, věděl, že nic neuměl. Aby o tom sám byl přesvědčen.
Není to způsobeno tím, že při jiném zkoušení je již z pohledu tváře zkoušejícího zjevné, že student neumí, zatímco vy působíte, jako byste byl stále ve stejném rozpoložení.
Snažím se zachovat zdvořilost. Je věcí názoru, kdo zkouší dobře až objektivně. Zkouška je ovšem statisticky vzato pouze malý výběr z poznatků zkoušeného, na jehož základě se zevšeobecňuje.
Byl bych rád, kdybyste mi přeci jen mohl říci něco o doutnících, které k vám neodmyslitelně patří a poutají pozornost. Jak dlouho kouříte?
Začal jsem s kouřením asi ve 32 letech.
Rovnou s doutníky?
No jistě. Pomáhají mi koncentrovat se.
Máte svou oblíbenou značku?
Víte, ono jde vždy o kompromis mezi kvalitou a cenou. Jako u každého zboží. Momentálně kouřím lehké indonéské doutníky.
Dostáváte doutníky?
Taky někdy. Tomu se nevyhnete, když se to o vás ví. Každý má nějakou slabinku. Ale myslím si, že tato slabina není zas tak velká, poněvadž umožnila Winstonu Churchillovi vyhrát druhou světovou válku. A dožil se 94.
Vy se tímto snažíte také nad něčím zvítězit?
Ne, snažím se pomoci si koncentrovat. Na rozdíl od pijáků piva, vůči nimž veřejné mínění nebojuje a vytahujeme se, že máme nejvyšší spotřebu piva na obyvatele. Jako kdyby to byla nějaká sláva.
Cigaretu jste nikdy nevyzkoušel?
Ne.
Přijde mi zvláštní, že Vám tolerují doutníky i při přednášení.
Co jim zbývá, přednášky jsou dobrovolné. Jestli jim to vadí, ať tam nechodí, ať si zapíšou někoho jiného.
Myslel jsem spíše ostatní učitele nebo upozornění pana rektora.
Jako takového mě sem vzali, a ať se mě nikdo nepokouší měnit. Já mám koneckonců možnost přejít na jinou vysokou školu.
V jednom televizním pořadu jste měl také v ruce doutník, ale neměl jste dovoleno ho zapálit.
Jsem zvyklý mít při diskusi doutník… V televizi jsem také kouřil. Vždyť to byla otázka toho, jestli s tím šéf televize souhlasí, anebo ne. Vždyť mě mohl vykázat. Nevykázal mě.
Ani mě pan profesor nevykázal, a tak jsem mu mohl poděkovat za rozhovor.
Josef Mikšovský
student 4. semestru IS F1
