Je slunné odpoledne. Hodně teplo, něco přes dvacet celsiových stupňů. Popíjím na zahrádce jedné bruselské hospůdky pivko – místní, není to Staropramen ani Gambrinus, ale je fajn. Pozoruju cvrkot kolem. A přitom přemýšlím o divadelním představení, které jsem včera viděl v Theatre 140.
Je slunné odpoledne. Hodně teplo, něco přes dvacet celsiových stupňů. Popíjím na zahrádce jedné bruselské hospůdky pivko – místní, není to Staropramen ani Gambrinus, ale je fajn. Pozoruju cvrkot kolem. A přitom přemýšlím o divadelním představení, které jsem včera viděl v Theatre 140.
První větou bylo: „Někteří lidé se domnívají, že osudu se nejde vzepřít.“ Já tedy ne, i když je velmi pohodlné se domnívat, že všechno je psáno ve hvězdách. Bylo psáno v těch světýlkách na obloze, aby v tomhle divadle cent quarante hrál úplně neznámý mim Bolek Polívka, bylo psáno ve hvězdách, abych se tam pár desetiletí později zjevil já a viděl hru jednoho herce, který mluví francouzsky, ale umí to odehrát i německy, anglicky a samozřejmě vlámsky.
Takové lidi fakt nemám rád, jsou totiž jasně chytřejší než já. Umí víc jazyků (v pohodě zvládnu němčinu a angličtinu a samozřejmě slověnštinu, s francouzštinou dost bojuju a v dalších asi třech jazycích se umím zeptat na základní věci jako, že chci kafe a jestli dnes večer bude sex). A navíc ten pán byl úžasný. Jeho mimika byla, jakoby neměl v obličeji ani jednu kost. Jazyk měl delší než kterékoliv dobytče, co jsem viděl, a uměl s ním dobře pracovat. Jak prohlásila kamarádka vedle sedící „sen každé ženy“.
Hra byla o italské mafii. O tom, jak každý ze zúčastněných vnímá svět. A to mě opět pohnulo k přemýšlení. Už mám pocit, že v Bruselu je to jen o tom, jestli mě tu budou nutit přemýšlet…
Jenže s italskou mafií se mi spojil Evropský parlament. Je to jako spiknutí. Budova neproniknutelná jako mlha v Londýně. Jak taková euroinstituce vypadá? Vysoká, mnohapatrová skleněná věc. Navíc nemá jednu, ale hned dvě budovy. Jedna se jmenuje Altiero Spinelli a druhá Paul Henri Spaak. Oba pánové se velmi zasloužili o evropsko-unijní dějiny, jenže teď jim rozhodně neprospívají.
Po několika návštěvách jsem i zvykl, že zásadním patrem je patro číslo tři. Tam je totiž průchod z Altiera do Spaaka. Navíc, hned u výtahu je místečko pro nás, nikotinové závisláky. Teda v Bruselu při ceně od čtyř eur za krabičku je to trochu nákladné, ale závislost je závislost…
Ale ani třetí patro není řešením všeho. Ztratit se v Parlamentu není nic těžkého, ještěže pro novináře mají nachystanou brožurku o místnostech poslanců, jinak bych tam bloudil doteď hledal exNova Železného.
„Kdepak jste,“ volá mi jeden z mluvčích jedné nejmenované eurostrany. „Doufám, že na tom patře, co vy. U koně s hvězdičkou na zádech…,“ zní má odpověď. Samozřejmě, že o jeden level jinde. No nevadí, dokud v europarlamentu budou patra s potterovským označením pět a půl, budu mít pocit, že nejsem magor.
Ostatně jako v Harry Potterovi, respektive v Bradavicích, si připadám pořád. Podezírám schody v europarlamentu, že se pohybují. Podezírám také bruselská náměstí, že se mezi sebou mění. Ostatně, jak se máte vy? Já slibuju, že pokud se úplně neztratím, tak se vám zase ozvu, jestli se mi teda i vy neztratíte.
