Určitě se vám taky stalo, že vám během jízdy autobusem vedle sedící
důchodkyně vyjmenovala její rodokmen, aktuální i hrozící choroby,
konzistenci výkalů její kočky i to, jaké má její sousedka zvadlé
muškáty. A vy, protože jste „slušně vychovaní“ a neumíte ji poslat
někam, ji trpělivě vyslechnete a všechno jí odkýváte. Slušní lidé
(pozor, slušností se občas maskuje nedostatečná sebeúcta) to mají občas
v životě těžké. Vlastní slušnost jim brání postavit se různým
formám hulvátství.
Moje sestra nakupovala v Kauflandu a jako obvykle si brala oblíbené
celozrnné bulky. Kolem se valící matka rodiny zavětřila, že bulky jsou ve
slevě. „No sice jsem to nechtěla kupovat, ale když je to ve slevě…,“
pronesla a už se hnala směle vpřed. Moje 48 kilogramů vážící sestra se
nečekanému útoku nemohla ubránit. Žena se jí břichem natlačila na záda
a pomalu ji odsouvala z cesty k bulkám ve slevě. Sestra jen bezmocně
zalapala po dechu a uhnula tanku z cesty.
Asi před měsícem se u nás doma zastavil večer jeden známý. Maminka
zrovna smažila naše oblíbené palačinky, specialitu naší prababičky.
Známý tak dlouho kroužil kolem talíře, slintal, koulel očima a útrpně
vzdychal, až mu moje maminka paralyzovaná slušností kousek nabídla. On se
pak pohodlně rozvalil na gauč a bez ohledu na to, že jsme sledovali film,
nás začal poučovat o finančních transakcích. Ani jsme mu raději
nenabídli vodu v plané naději, že ho žízeň vyžene. Museli jsme do
jedenácté večer poslouchat historky o jeho milionářských kamarádech,
kteří si neváží peněz. Teda vlastně nemuseli. Ale slušnost nám
zatemnila pud sebezáchovy.
Byla jsem v jedné vesnické hospodě a přisedl si k nám místní
štamgast. Popsal nám způsob, jakým by zavraždil někoho, kdo by ho fakt
naštval. Pověsil by ho nahého břichem dolů nad rostoucí bambusy.
Vysvětlil nám, že rostou opravdu rychle. A že aby ten člověk neumřel
dřív, než ho bambusy probodnou, tak by ho klidně krmil řízky. Po chvilce
jsem znechuceně hleděla do země, ale bylo mi „blbé“ si odsednout, abych
nevypadala jak namyšlená fiflena z Prahy. Pak se do mě pustil. „Poslyš,
ty jsi nějaká uťápnutá, ne? Nedáme panáka, abys byla povolnější?“
Moje slušnost mi opět zabránila, abych ho rovnou poslala do zádě. Místo
toho jsem mu klidným tónem vysvětlila, že na takový typ humoru nejsem
zvyklá. Zatvářil se, jakože asi vůbec nechápu, co je sranda.
V červnu jsem měla rande s klukem, který mě doběhl na schodech do
metra. Konverzace od začátku vázla. Nebyl zlý, ale na můj vkus trošku
přízemní. Ptal se mě, jaká je moje oblíbená barva a jestli se mi líbí
mé jméno. Když jsem se pokusila rozhovor zavést směrem k zajímavějším
tématům, řekl: „to už je trochu moc náročné, pojďme raději od
toho.“ Odmítl několik mých témat, tak jsem ho slušně požádala, ať
navrhne sám, co by ho bavilo. Po asi dvou minutách přemýšlení navrhl téma
trapasy a pak mi popsal, jak ve třinácti skočil do bazénu a uplavaly mu
plavky. Teď už si ani nepamatuju, jak vypadal, zato citáty typu „jaktože
piješ pivo, když jsi holka“, „raději tolik nepřemýšlej a pij“ a
„no tak když jsi teda ještě studentka tak já tě na to jedno pivo pozvu“
si asi z paměti nikdy nevymažu. Když mě chtěl před metrem obejmout, tak
jsem slušnost neslušnost rychle zdrhla.
Říká se, že slušnost se vyplatí. Když se něco vyplatí, znamená to,
že z toho mám nějaký profit. Můj kamarád se mě zeptal, jestli je nutné
mít nějaký profit ze slušnosti, kromě osobního pocitu? Jestli to náhodou
není neslušné a nemorální, žádat profit ze slušnosti? Můj kamarád
dodal, že jediné, co slušností člověk získává, je pocit osobní
převahy. Já s ním nesouhlasím. Myslím, že lidé jsou slušní právě
proto, že se jim to vyplatí. Navážou díky ní lepší vztahy, udělají
lepší dojem, uklidní vyhrocenou atmosféru. Nemusejí mít převahu nad
druhým člověkem, ale mohou získat stabilnější postavení ve vztahu
k němu. Nakonec, jak každý, kdo dělá business, dobře ví, všechno je
o vztazích s lidmi. A jak ví každá babička, bez slušného vychování
si s tebou nikdo nebude chtít hrát.
