Víte, jak se pozná stárnutí? Neodcházíte z večírku poslední, ještě je co pít a ke všemu je ještě, co jíst. Lidi kolem vás v zásadě obtěžují a rozhodně je nechcete poznávat. Místo se sklenkou vína doprostřed si stoupnete raději se svou kávou do rohu a pozorujete cvrkot a máte z těch „kroužičů“ kolem legraci. Úsměvy na tváři a faleš v oku.
Víte, jak se pozná stárnutí? Neodcházíte z večírku poslední, ještě je co pít a ke všemu je ještě, co jíst. Lidi kolem vás v zásadě obtěžují a rozhodně je nechcete poznávat. Místo se sklenkou vína doprostřed si stoupnete raději se svou kávou do rohu a pozorujete cvrkot a máte z těch „kroužičů“ kolem legraci. Úsměvy na tváři a faleš v oku.
Znáte ty večírky… „jeden pan generální, jeho paní… moc mě těší… druhý pan generální…“ A vy v tu chvíli máte chuť se jen zeptat: „Hele, kluci, a víte proč nemá prdel vrásky?“ Ale nikdy to neuděláte. Spoustu těch lidí, a zvlášť jako novinář, můžete brzy potřebovat.
A právě takový večírek jsem nedávno prožil v Bruselu. Připadal mi hrozně známý, pilo se hodně bílého vína a jedla se šunka a rosolovité věci, které neumím pojmenovat. Jako bych se vrátil na české filmové festivaly nebo na Pražské jaro či podzim v Rudolfinu. A vskutku na Hospodářském a sociálním výboru na Rue Belliard, hrůzně skleněné budově přímo pod překrásným leč nefunkčním secesním mostem, se koná velkolepý český večírek. Je dva dny před státním svátkem a slavit je rozhodně potřeba…
A v tomto neupřímném prostředí, plném ťukání skleniček, se najednou zjevila dívenka v červeném. „Já tě znám, ty jsi ze Studentskýho listu a psal jsi článek o Bruselu.“ Jasně, usmívám se a přemýšlím o tom, že nejhloupějším výmyslem na světě bylo, aby novináři ke svým článků přidávali vlastní fotku. Ze sladkého snění o nezaslouženém leč příjemném obdivu mě najednou vytrhávají příkrá slova: „To jsi tady asi jen chvilku, když píšeš tak oslavné a pohodové články o tomhle strašném městě.“
Snažím se bránit. Je to tu přece fajn, hrozná pohoda, není kam spěchat a jediný, kdo uhání po ulicích jsou právě novináři, když se snaží stihnout paralelní tiskové konference na komisi a v parlamentu.
„Ale vždyť tu nic nefunguje, Belgičani mají na všechno spoustu času. Přišla ti už snad nějaká pošta? Navečer už nikde nic nenakoupíš, v neděli tu nefunguje nic. Na oběd se tu chodí na dvě hodiny…“
Červená slečna měla ještě dalších sto důvodů, proč nenávidět Brusel. Většina z nich mi ale spíš připadala jako důvody, proč já Brusel miluju. Pohoda, kdy nikdo do nikoho nestrká a nikdo nekřičí, když deset minut není číšník na obzoru. Na nové vizitky čekám už několik týdnů, ale nikdo se nediví, když řeknu, že jsem je zapomněl doma. Všichni přece něco někdy zapomínáme. Jasně mám taky jako Středoevropan, zvyklý na rychlá a jednoduchá řešení, pár problémů. Například zavést internet do mého pokoje byl zásadní problém. Tradiční připojení, jaké znám z hotelů dokonce i v rozvojové Asii se tu nevyskytovalo ani omylem. Připojit se přes wifi, to byl sen hodný blázna. Fajn, tak to zkusíme přes telefon, bude to pomalé a drahé, ale ke své práci to potřebuju.
Jdu tedy do nejbližšího obchodu s elekronikou (trvalo mi dva dny jej odhalit) a svou lámanou francouzštinou se snažím vysvětlit, že potřebuju drát telefonického typu. Není nic horšího, než když se v cizí řeči snažíte vysvětlit, že potřebujete něco, co ani netušíte, jak se správně řekne česky. Jenže zapojím tento drát a co následuje? Zjistím, že to nefunguje… dům patří k těm starším, kde sice rozvedly telefonní dráty, ale nějak fungují na kouzelné slovíčko, které bohužel nikdo nezná.
Abych byl upřímný. Připojení k internetu stále nemám. Připadám si sice trochu jako vyvrhel společnosti, alespoň té západní, ale nijak se tím nestresuju. Kolem je spousta internetových kaváren, kde po troše snahy připojím i své USB. Po dokončení práce skoro pravidelně zakotvím v okolním bárečku na kafe a něco (džus, kolu, pivečko, dvoječku) k tomu. Pozoruju ten pohodový cvrkot.
A to je to, co mi tady na tom večírku chybělo. Tady nebyla pohoda, Byla to naprosto přesná kopie českého rautu. Honem sníst tamto a pak vypít tamto a rychle udělat povrchní známosti, kdy se pak budete na ulicích tvářit připitoměle „dyk se odněkud známe“.
Přiznávám, stárnu. Utekl jsem, ani nebyla půlka večírku. S nikým jsem se nerozloučil a měl jsem pocit, že jediné, co chci, je jít domů a pustit si televizi. To jsem taky udělal. Dávali dokument o římských legiích. Byl naprosto uchvacující a božského Césara stavěl do role hlupáka, který pro vítězství nechal umírat tisíce vojáků naprosto zbytečně. Nalil jsem si k tomu jednu dvojku červeného vína a zcela svobodně si ve svém pokoji zapálil cigaretu (to se v budovách evropských institucí většinou nesmí) a pak usínal s pocitem dobře stráveného večera. Ostatně jak se máte vy?
