Třetí zářijovou neděli Tondovo srdce dotlouklo. Jeho intelekt nás opustil vlastně již po té nešťastné mozkové příhodě v prosinci 2012, ale Tondův zápas se smrtí nebyl ještě dohrán, to nastalo až teď. Píšu tedy toto zamyšlení nad někým, kdo více než třicet let výrazně ovlivňoval mé myšlenky i jednání. Tondova charismatická osobnost bude stále nerozlučně spojena se dvěma ostrovy „pozitivní deviace“ v předrevolučních časech, s Lipnickou prázdninovou školou a s Turistickým akademickým klubem.
„Hasiči, v létě musíš jet na Lipnici na Projekt!“ přesvědčoval mě Martin Matoušek s Petrem Pelkou na Jizerce v zimě roku 1982. Tak jsem tedy jel. Nicméně s Tondou jsem se poprvé potkal ještě dříve, na jaře toho roku na 24. Stezce Turistického akademického klubu, který Tonda zakládal a tenkrát po řadu let též úspěšně vedl. Byla to vůbec první Stezka, které se účastnila naše trasa ekonomů, dnes působící pod číslem 18. A Tonda strávil se svým psem Edou celé čtyři dny s námi místo se svou domovskou trasou jedna, aby nás náležitě zasvětil do TAKového společenství. O dva měsíce později Tonda vedl výše zmíněný Projekt, kurs určený vysokoškolákům, který kombinoval týdenní pobyt na Lipnici s dalším týdnem v horském prostředí Roháčů. Byly to nezapomenutelné dny, díky Tondovi i celému týmu, a já jsem se tím dostal k Prázdninové škole i k velkým horám a dnes už vím, že můj život by bez toho vypadal úplně jinak.
Byl to začátek dlouhého přátelství, neboť v následujícím roce jsem s Tondou chystal obdobný kurs již v roli eléva, společně jsme působili řadu let ve vedení Lipnice, potkávali jsme se na dalších Stezkách, v pražských bytech, na VŠE, kam se Tonda brzy po našem seznámení přesunul, i v kulturních stáncích. A sdíleli jsme společnou vášeň pro hory a horské toulky, mimo jiné jsme prošli vrcholy norských hor a zdolali ledovec Jostedalsbren. Přestože se Tonda nevěnoval aktivně skalnímu lezení, stál i u zrodu horolezeckého oddílu TAKu a má na svém kontě několik alpských čtyřtisícovek, většinou v roli vůdce výpravy. K dalším jeho vášním patřila fotografie, které se věnoval prakticky na profesionální úrovni, a jeho fotografie dodnes zdobí řadu publikací TAKových, Lipnických i jiných. Vzpomínám si na náš rozhovor, kdy jsme se shodli, že víceméně má cenu fotit jen dvě témata – ženy a hory.
Tonda byl vždy neúnavným organizátorem. Rád vzpomínal, jak počátkem 60. let zakládal TAK na strojní fakultě ČVÚT a jak se o něco později podílel na zvolení amerického básníka Alena Ginsberga Králem majálesu. Lipnická „Prázdninovka“ vznikla na konci 70. let a v 80. letech se v jejím vedení sešlo několik silných osobností. Rád vzpomínám na vzrušené noční diskuse, zejména mezi šéfem Prázdninovky Allanem Gintelem, Tondou a Otou Holcem, které byly vždy věcné, nikdy osobní a učily nás všechny dělat si vlastní názor na problémy. Vzpomínám si na veselé historky z léta 1989, kdy jsme na Lipnickém kursu diskutovali o petici Několik vět, kterou se nám podařilo sestavit z několika čísel Rudého práva, i na Tondův kulturní pořad, věnovaný progresivním ruským autorům, citujícím Leninovu prorockou a později zapomenutou větu „Nás komunisty nemůže nikdo zkompromitovat, pokud se nezkompromitujeme sami.“
Po revoluci se Tonda věnoval změně poměrů na VŠE a stal se prvním předsedou jejího Akademického senátu a vedoucím katedry. Jeho hlavní pedagogické úsilí bylo naučit studenty systémovému myšlení. A to na praktických případech a studiích spojených s reálným životem, což nás přivedlo k společnému semináři věnovanému analýze kuponové privatizace.
Porevoluční nadšení vystřídalo určité vystřízlivění a skepse z vývoje v Česku i ve světě, ale Tondovi to nikdy neubíralo na činorodosti. Obdivoval jsem jeho schopnost jasně formulovat problém a rozebrat argumenty pro i proti. Tonda se vrátil na přelomu tisíciletí nakrátko do Lipnického vedení, z této doby pochází jeho úvaha „Jak (ne)překročit vlastní stín“ věnovaná Karlu Jaspersovi a odpovědnosti jednotlivce. Tonda se opět objevuje častěji na TAKových akcích, ale hlavním těžištěm byla jeho pedagogická práce.
Naše poslední setkání proběhlo 20. listopadu 2012 a osud chtěl, aby tomu bylo právě na Lipnici, na konferenci o všestranné výchově k poctě Václava Břicháčka. Asi to bylo Tondovo poslední veřejné vystoupení mimo akademickou půdu, nazvané „Co váží jedno slovo“ a věnované řadě hodnotných úvah, které Tonda pokládal za klíčové a mnohé z nich jej trápily. Celé vystoupení zakončil citátem Alberta Einsteina „Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu“ a svým vlastním závěrem: „Porozumění přirozenému prostředí a svému místu v něm, či alespoň respekt k němu, a porozumění svému já na základě reálných prožitků patří ke stěžejním cílům výchovy a snad i k cílům našeho usilování.“ K takovému mementu pro nás není co dodat.
29. září 2015
Ing. Antonín Rosický, CSc. (16. 10. 1943 – 20. 9. 2015) byl spoluzakladatel Turistického akademického klubu a Prázdninové školy Lipnice. Většinu svých produktivních let strávil na VŠE, kde působil jako vysokoškolský pedagog věnující se oblastem managementu, teorie systémů a kybernetiky. Vedl Katedru systémové analýzy při Fakultě informatiky a statistiky a byl opakovaně zvolen do akademického senátu, jemuž i předsedal.
(převzato se souhlasem od Prázdninové školy Lipnice)
