PhDr. Olga Vilímková pochází z Prahy a na VŠE vyučuje již patnáct let. Na naší škole učí ještě francouzštinu a španělštinu. Její hodiny jsou velice zajímavé a teorii vždy prokládá zážitky ze svých cest po Latinské Americe. Na Filozofické fakultě UK vystudovala francouzštinu a češtinu a také navštěvovala iberoamerikanistiku, kde si nyní dělá PhD. Má dvaadvacetiletou dceru, která studuje práva.
Moc zajímavá paní, řekla jsem si po první hodině předmětu reálie zemí Latinské Ameriky (ROJ497). Strávit rok mezi peruánskými indiány v horách a učit jejich děti se nepovede jen tak každému. I z toho důvodu jsem se rozhodla naši vyučující trochu vyzpovídat.
PhDr. Olga Vilímková pochází z Prahy a na VŠE vyučuje již patnáct let. Na naší škole učí ještě francouzštinu a španělštinu. Její hodiny jsou velice zajímavé a teorii vždy prokládá zážitky ze svých cest po Latinské Americe. Na Filozofické fakultě UK vystudovala francouzštinu a češtinu a také navštěvovala iberoamerikanistiku, kde si nyní dělá PhD. Má dvaadvacetiletou dceru, která studuje práva.
Pracujete taky jinde než na VŠE?
Hodně škol mě zve na přednášky. Často přednáším v Brně na Pedagogické fakultě, v dubnu jedu na Slovensko do Prešova. Minulý rok jsem byla třeba ve Vídni nebo v Bratislavě. Pracuji taky pro nadační fond, který jsem založila. To je ale zadarmo. Několikrát do roka jezdím do Peru jako průvodkyně. Moc mě to baví, protože lidem můžu ukázat něco, o čem vím, že se jim bude líbit. Je to pro ně hodně zajímavé. Pro indiány je skvělé, když mají na návštěvě bělochy z Evropy. Jsou moc rádi, že má o ně někdo zájem.
Jak se vám líbí na VŠE?
Jsem tady spokojena. Mám ráda práci se studenty.
Které země jste navštívila?
Víceméně Evropu, pak země jako Maroko nebo Egypt. Již třináct let jezdím do Peru, trávím tam hodně času. I do jiných zemí Latinské Ameriky se vracím často. Mám moc ráda Guatemalu nebo Mexiko. Jednou jsem byla v Asii, konkrétně v Tádžikistánu. Ne, že by mě tahle část světa nelákala, ráda bych se podívala třeba do Číny nebo do Indie, ale hodně mi záleží na Latinské Americe, inklinovala jsem k ní už odmalička. Když v Peru vidím výsledky svých aktivit s dětmi i po pěti letech, tak mě to moc těší. A vůbec mi nevadí, že kvůli tomu nepojedu nikam jinam.
Kde se vám nejvíce líbilo?
Ve vysokohorských vesnicích Peru. Ten rok, co jsem tam bydlela, byl nádherný, tak trošku romantický.
Co se vám v Peru nelíbí?
Do teď na mě působí těžké klimatické podmínky v horách a obrovská bída. Věděla jsem, že když bude špatná úroda, bude to pro ně zlé. Bylo to o to horší, když jsem to viděla na vlastní oči. Děti mi vyprávěly, že jedí brambory s červy. Musí, protože nemají nic jiného.
Jací jsou lidé v Latinské Americe?
No, jsou fajn, i když nespolehliví. Ale moc mě toho naučili. Třeba toleranci. Hrozně se mi líbí jejich přístup k životu. Je tak trochu pasivní. Jsou spokojeni s tím, co mají. Pořád děkují matce zemi za dary, co dostávají, za vodu, za teplo, za jídlo. Prostě za všechno, co mají. Přijímají to s pokorou.
Co vám tyhle pobyty daly?
Změnilo mi to život. Užívám si, když jsem u nás v Praze. Říkám si, že jsem se narodila do ráje. Jsem šťastná, že moje dcera nemá hlad, že máme suchý dům.
Sdílí vaše dcera náklonnost k Peru?
Moje dcera se mnou jednou v Peru byla a hodně se jí tam líbilo. Ale má své zájmy tady, má ráda sporty a přátele, vede takový intenzivní život.
Hodně lidí má představu, že země Latinské Ameriky jsou zaostalé.
Třeba v Cuzcu je internet na každém rohu. Je levný, v přepočtu stojí asi 10 korun za hodinu. V horách ale není elektrika, nemají rádio, chybí televize. V tomto ohledu bychom mohli mluvit o materiální zaostalosti. Jsou šílené rozdíly mezi Limou, která je moderní evropské velkoměsto, a menšími krajskými městy v horách. Na druhé straně si však myslím, že z jejich duchovního života bychom se mohli učit.
V čem se liší český student od toho peruánského?
Když jsem učila v Peru, děti se do školy těšily. Skákaly nám kolem krku a ptaly se, co se dnes naučíme. Lidé za mnou chodili a děkovali mi, že učím jejich děti. V rámci nadační činnosti chodím do základních škol. České děti se o své peruánské kamarády zajímají, samy od sebe se ptají, jak to tam vypadá, vyrábějí keramiku, kterou pak třeba na Velikonoce prodávají rodičům. Chtějí pomáhat, posílají dopisy. Ale srovnávat studenty je pro mě moc těžké. Na VŠE totiž učím jenom předměty, které si studenti zapisují ze zájmu.
Jaký je rozdíl ve výuce?
Já jsem jistý čas studovala v Cuzcu antropologii. V Čechách je rozhodně vzdělání dostupnější.V Peru je studium na VŠ drahé, studenti platí za možnost jít ke zkoušce. To je docela dobré, alespoň by čeští studenti byli víc motivováni připravit se již na prví pokus. Taky způsob výuky se liší. Tady učitel přednáší, a pak třeba odporučí literaturu. V Peru je všechno založeno na týmové práci. Studenti se rozdělí do skupin, vypracují dané téma a to přednesou před celou třídou. Myslím si, že obojí je dobré zkombinovat. Na druhou stranu u nás je lepší morálka. Dodržuje se čas, učitelé chodí do hodin přesně.
Kde se cítíte víc doma?
Mým domovem je Česká republika. Ale nedovedu si představit, že bych už nikdy nejela do Peru.
Říkala jste, že jste založila nadaci.
Ano, jmenuje se Nadační fond Inka. Jejím cílem je pomáhat dětem při vzdělání, aby tak mohly zlepšit svůj život ve vesnici. Druhým cílem je podpořit hrdost na jejich indiánský původ, jejich tradice a kulturu. Umí dělat nádherné práce, textilie. Taky jejich duchovní hodnoty se ztrácí. Podporu poskytujeme hlavně vesnickým školám v podobě různých pomůcek.
V rámci nadace děláme i jiné aktivity. Nyní jsou ve výstavbě dvě vesnické učňovské školy. Jedna je zaměřena na truhlářství, druhá na šití. V Peru všechno zajišťují Peruánci. Jenom tři z nich jsou placeni, dostávají v přepočtu 2400 korun na měsíc. Ale pomáhá nám hodně dobrovolníků. S naší podporou si sami postavili dvě kulturní střediska, všechno to jsou jejich nápady.
Letos poprvé je možné vyjet studovat přes naši školu do Limy na Universidad del Pacífico. Těší vás, že více lidí pozná tuto nádhernou zemi?
Rozhodně. Je to výborné.
