Neúčastní se estrádních programů, i když ví, že to je na úkor jeho slávy. Pro svůj kultivovaný a decentní projev bývá zván na top-class bankety a slavnostní večeře. Všestranně talentovaný Ondřej Havelka žije od svých studentských let pro jazz a swing z období mezi světovými válkami. V úterý 26. října vystoupil se svými Melody Makers v Nové aule VŠE. O přestávce si otíral pot z čela a ostýchal se odpovídat na naše otázky před svými hudebními kolegy. Nakonec se zády k nim tiše rozpovídal.
Neúčastní se estrádních programů, i když ví, že to je na úkor jeho slávy. Pro svůj kultivovaný a decentní projev bývá zván na top-class bankety a slavnostní večeře. Všestranně talentovaný Ondřej Havelka žije od svých studentských let pro jazz a swing z období mezi světovými válkami. V úterý 26. října vystoupil se svými Melody Makers v Nové aule VŠE. O přestávce si otíral pot z čela a ostýchal se odpovídat na naše otázky před svými hudebními kolegy. Nakonec se zády k nim tiše rozpovídal.
Často hráváte na akcích pro smetánku. Co vás dnes přivádí mezi studenty VŠE?
My hrajeme pro smetánku hlavně proto, abychom uživili orchestr a sebe. Jinak hrajeme především koncerty nebo koncerty spojené s tancem. To je to jediné, co nás skutečně baví. Ale na VŠE jsme se octli hlavně díky slečně Machové a jejímu tanečnímu partnerovi, kteří na nás chodí už mnoho let a nevynechají jediný taneční večer. V jejich hlavách se patrně zrodila idea, pozvat nás právě sem.
Hrajete raději pro „sedící“ nebo „tančící“ publikum?
Jak kdy. Když hrajeme na banketech a podobných akcích pro milionáře, tak máme radši, když tančí. Což se stává málokdy. Ale když se nám podaří je rozveselit natolik, že i tančí, tak to považujeme za úspěch. Ale máme rádi oboje. Vždycky záleží na okolnostech. Ptal jsem se, jestli by bylo vhodné tady vyzvat lidi, aby tančili, ale slečna Machová se obávala, že by měli zábrany tančit. Koncerty jsou dobré v tom, že jsou posluchači více koncentrovaní a vnímají všechny detaily, na kterých nám opravdu záleží.
Upravil jste nějak repertoár speciálně pro studenty?
Ne, to ne. Jak vidíte, když mluvím na podiu, některé věci mám připravené. Ale z valné části se snažím improvizovat, aby bylo představení živější. Co se týče stavby koncertu, vycházíme z našeho aktuálního programu věnovaného Bingovi Crosbymu. Teď už připravujeme nový program, který bude mít premiéru 8. listopadu. Bude se jmenovat Ohlasy písní zámořských a budeme ho hrát v Praze v Lucerně 15. prosince.
Jak se vám hraje pro studenty, pro mladé lidi?
Musím říct, že v menších městech, kam přijíždíme, na nás chodí spíš starší lidi. Což je logické, protože hrajeme starou muziku a oni se domnívají, že hrajeme pouze písně R. A. Dvorského. Ale kupodivu, když odcházejí z koncertu, nebývají zklamaní. Ale my radši hrajeme pro mladší publikum. Je živější a je s ním větší legrace.
Jak se vám tančí na dlaždičkách v aule?
Byl bych radši, kdyby byly matové, ale jinak dlažba je ideální. Trochu to klouže. Je to hodně náročné na klouby.
Dvacátá a třicátá léta – to nebyl jen jazz a swing, ale také velká hospodářská krize. Odráží se nějak v hudbě, kterou hrajete?
Klíčovým bodem hudby, která vytvářela sladkou éru ve dvacátých a třicátých letech, byla právě ta raná dvacátá léta. Byla to doba neskutečné celospolečenské euforie po válce, kdy se jazz zrodil. Zasáhl celou společnost ve světě, přešel do krve všem lidem, a ti si jej oblíbili. Krize třicátých let samozřejmě nějakým způsobem ovlivnila společnost, ale hudbu už ne, protože ta měla kořeny v letech dvacátých.
Dočetla jsem se, že se podle vás skutečný gentleman 30. let bavil tak, že „vypouštěl kolečka dýmu z doutníku a skrze ně se snažil spatřit jiný svět“. Kouříte doutníky?
Kde jste to sebrala? To mi vyprávějte!
To jste řekl…
Fakt? To je dobrá myšlenka, že jo? To si budu muset přečíst… A na co že jste se to ptala?
Jestli kouříte doutníky.
Občas jo, ale jsem velmi sváteční kuřák, takže vyhledávám spíše ty lehčí.
Máte rád golf a dostihy. Golf hrajete, ale neměl jste někdy chuť vyzkoušet dostihy?
Jako žokej? Jak jistě víte, to jsou pánové, kteří váží padesát kilo nebo ještě lépe pětačtyřicet. Jako malý kluk jsem miloval dostihy. Byl jsem strašný fanoušek a znalec. Tak od čtvrté do osmé třídy jsem byl každou neděli v Chuchli. Dneska už je to jenom odlesk zašlé slávy. Ale k dostihům mám vztah a veliký. Samozřejmě jsem se pokoušel jezdit na koni, ale v mládí mi to nešlo. Paradoxně jsem se ke koním vrátil teď asi před třemi lety a začal jsem velmi nenápadně. U Písku jsem objevil farmu, kde mají haflingy, což jsou takoví dvoutřetinoví koně. A kupodivu na nich jsem se nebál. Při první projížďce jsem odvážně i nacválal a začalo mi to jít. Takže teď se snažím jezdit často. Už jsem dokonce jezdil i na dostihačce (klisna, která běhala dostihy, pozn. redakce). Je to taková devítiletá paní, opravdu nádherná. Nejkrásnější je samozřejmě jezdit ven.
Království jako státní zřízení je vám blízké. V roce 2002 jste řekl, že „když Václav Havel už nemůže být prezidentem, mohl by být hezkým, milým a spravedlivým králem“. Myslíte si to ještě dnes?
No jasně! Já jsem monarchista. Myslím si, že to by bylo hezké. Ale ne, že bych to proklamoval nebo že bych chtěl kvůli tomu kandidovat do senátu.
Myslíte si, že kopírování zabíjí hudbu?
Já jsem se nad tím nezamýšlel, ale myslím, že nejkvalitnější věci vznikly v garážích a sklepích. A když lidi zeslábli po debutu, tak většinou už nic tak dobrýho, topíce se v penězích, neudělali. Krom výjimek. Byli takoví šťastlivci jako Beatles a i jiní, kteří vzešli z velice chudých poměrů, přesto si uměleckou úroveň zachovali. Ale myslím, že to gró populární hudby, to, že se někdo z hvězd prosadí právě ze sklepa nebo garáže, tak to je vždycky záruka kvality a je jedno, jestli to někdo kopíruje nebo nekopíruje. To je fuk. Samozřejmě to poznamenává průmysl populární hudby. A ten já nesnáším. Průmysl populární hudby to je hrůza. To je svět ošklivý, nehezký.
Můžete vybrat někoho ze současné populární hudby, koho posloucháte, i když je o vás známo, že ji příliš nesledujete?
Mojí úplně aktuální superstár je Radúza. Pomalinku ji víc a víc dostávám pod kůži, přestože jsem měl to štěstí slyšet ji zpívat živě už před dvěma lety. Takovouhle hudbu já považuji za smysluplnou.
