iList.cz » Otevřená náruč Nizozemí

Otevřená náruč Nizozemí

6. 10. 2006 | Irena Teprtová |

Cílem naší prázdninové cesty bylo najít si na měsíc práci, a to jedině v horké a slunné Francii. Místo toho jsme strávili (jen) tři týdny na dovolené a ještě k tomu v mokrém a studeném Nizozemsku.

Na začátku letošního srpna jsme vyrazili ve čtyřech autem směrem k Azurovému pobřeží. Neměli jsme nic dohodnutého, jenom pár „zaručených“ tipů, kde hledat práci. Náš plán začal upadat už v Německu, kde jsme se nakonec rozhodli první noc přespat. V kempu jsme narazili na párek Holanďanů, kteří se vraceli z dovolené. Když jsme jim pověděli, že jedeme do Francie, začali se šklebit a přesvědčovat nás, že Nizozemí je mnohem lepší a krásnější země. A tak jsme se pod silou emocí a spontánního nadšení rozhodli změnit směr. Jeli jsme vydělávat peníze do země, kde ustavičně prší, fouká vítr, jsou sociální nepokoje a dramaticky roste nezaměstnanost.

Nizozemsko – skvěle zasíťovaná placka

Příjezd do Nizozemska, kterému většina Čechů nesprávně říká Holandsko (to je jen část země), byl nádherný. Po zvlněném německém terénu jsme najednou najeli na úplnou placku. Ať jsme se dívali doprava, doleva, před sebe, všude byla jenom nekonečná rovina, zeleň a hnědé cihlové domky. Nadšení z poetického výhledu nám vydrželo do chvíle, než jsme zjistili, že permanentně rovná silnice a neměnící se obzor působí trošku nudně a způsobují řidičům mikrospánek.

V Nizozemsku je totiž největší nadmořská výška 321 metrů nad mořem. Jakmile si ale na krajinu zvyknete, zjistíte, že jakákoliv vyvýšenina působí abnormálně. Nicméně cestování po Nizozemsku je i díky tomu příjemné a rychlé. Toto království je veliké jen 42 tisíc kilometrů čtverečních a je pokryté perfektní sítí pozemních komunikací. Naše první cesta po dálnicích, opravdu skvěle upravovaných a neplacených, vedla do města Oss, u kterého se mělo nacházet centrum nizozemských jablek.

Jablka, jahody, maliny nebo ostružiny?

V městečku, které nás jako pak všechny další, překvapilo čistotou, krásnou architekturou a okny velikostí výkladní skříně, jsme začali hledat nějaký úřad práce. Ten jsme objevili hned v první ulici, do které jsme zahnuli. Vypadalo to jako „jasné znamení“, než jsme zjistili, že v úplně každé ulici je alespoň jeden úřad práce. Ochotní a usměvaví lidé, kteří v nich pracovali, byli evidentně nadšení, že skupinka českých studentů přijela pomoct jejich zemědělství. O žádné konkrétní práci ale nevěděli. My jsme s nimi sice mluvili holandsky, anglicky se ale domluvíte také a úplně s každým. Narozdíl od naší země se v Nizozemsku zahraniční filmy nedabují a mají pouze holandské titulky. Angličtina je tudíž v televizi slyšet častěji než jejich mateřština.

Odborníci nám sice nepomohli, ale jejich optimismus a radost z toho, že nás vidí, nám dodaly energii do dalšího hledání. Rozhodli jsme se, že budeme objíždět místa, kde se pěstují jablka, a zkoušet sehnat práci rovnou tam. U většiny lidí, na které jsme zazvonili, jsme se setkali s nepředstavitelně slušným chováním a automatickým tykáním, které nás nejdřív zarazilo. Pak jsme ale zjistili, že věty od prodavaček v obchodě typu: Ahoj, co by sis chtěl koupit, jsou zcela normální. V Nizozemí si tykají všichni a všude. Tak jsme tykali také, ale k práci nám to bohužel nepomohlo. Na jablka bylo příliš brzy, protože ta se sbírají až od posledního týdne v srpnu. Rozhodli jsme se, že se zaměříme na jiné ovoce a odjeli do města ś´Hertogenbosch.
Našim cílem se staly tentokrát jahody. Objeli jsme několik míst a zjistili smutnou zprávu. Jahody se sbíraly před čtrnácti dny. S lehkým pesimismem, ze kterého nás úspěšně léčili místní obyvatelé dobrou náladou a skvělým pivem, jsme zkusili poslední šanci: maliny a ostružiny. Ty rostou nejvíc kolem města Uden. Tam jsme ale dostali poslední ránu: maliny a ostružiny budou, ale až za dva týdny.

Práce nebude, dovolená v „ústřední vesnici“ ano

A tak jsme se vykašlali na jablka, jahody i rajčata, která nám po posledním zklamání doporučovali místní lidé jako další nadějnou alternativu a rozhodli jsme se užívat si dovolenou. Přesunuli jsme se do dvou nejvýznamnějších provincií Nizozemska, do Severního a Jižního Holandska, kde žije největší část z šestnácti miliónů obyvatel. Tady se nacházejí i největší města, Rotterdam, Haag, Leiden a Amsterdam. Provincií má toto království celkem dvanáct, ale do těchto dvou se soustředí většina průmyslu, služeb a turismu.

Vše je tu tudíž trošku dražší, trošku upravenější a trošku turističtější. Jedním z příznaků je nárůst počtu „koffieshopů“ (kaváren, kde se legálně kupuje a kouří marihuana a hašiš), obchodů s pohlednicemi a nevkusnými suvenýry a krámků s erotickým zbožím. I tak ale máte pořád pocit, že Nizozemsko je vlastně takový malebný a klidný venkov s ústřední vesnicí jménem Amsterdam.

Snad jediná dvě města, která opravdu působí dojmem moderní a rušné metropole, jsou zmiňovaný Haag (zde sílí vláda) a Rotterdam. Amsterdam, který je sice hlavním, ale ne největším městem, je oproti tomu romantickým místem se spoustou úzkých dvoupatrových domků, dlouhých grachtů (vodních kanálů v ulicích města), velkým množstvím parků a kol.

Všude kola – kam se hrabe Polabí

Snad každý obyvatel Amsterdamu má své kolo a jezdí na něm naprosto všude. Ráno tak vidíte manažery v kravatách, sekretářky na podpatkách i dredaře s jointem jak jedou na kole do práce. Kola jsou naprosto všude, působí dojmem, že mají absolutní přednost a musíte se neustále rozhlížet, aby vás nějaké nesrazilo. Do toho všeho jezdí po ulicích auta a tramvaje a mezi nimi zběsile pobíhají turisti s foťáky. Na první pohled naprostý zmatek, na druhé straně nádherná atmosféra.

Také jsme se rozhodli půjčit si kola a zažít to, co správný Holanďan. Půjčovny kol jsou všude a nejsou drahé, většinou něco kolem deseti euro za den. Další varianta je si kolo rovnou koupit a před odjezdem ho prodat dalšímu turistovi. Pro muže i pro ženy jsou kola stejná a nemají přehazovačku, na nizozemské „placce“ to ale není potřeba. Na kole máte šanci toho vidět mnohem víc, užít si tohle místo a prožít pár chvilek plných adrenalinu.

Kopec a nevěstinec, muzeum i koffieshop

Amsterdam je jediné místo, kde jsem za celou dobu viděla kopec. Spíš kopeček, byla to taková hrouda hlíny, evidentně nepřirozeně navršená na normální zem a obrostlá trávou. Na její přítomnost v Amsterdamském lese upozorňují všichni průvodci, živí i ti v knižní podobě, a také okolní cedule. Pro pobavení ale rozhodně není špatné ji zhlédnout. V Amsterdamu chce určitě každý vidět pověstné náměstí Dam, což je něco jako naše Václavské náměstí. Stojí na něm královský palác, ve kterém ale královna nebydlí, uprostřed stojí obrovský pomník a kolem něho obchodníci se vším možným zbožím.

Dalším často navštěvovaným místem bývá Čtvrť červených luceren. Už podle názvu se dá odhadnout, o co asi půjde. Je to část města, kde se nacházejí luxusní nevěstince, v každé výloze stojí jedna až dvě slečny a v prádle předvádějí, co si můžete uvnitř zaplatit.

Pro návštěvníky, kteří touží spíše po kultuře je určené náměstí Rijksplein, kde se nacházejí tři velká muzea. Jedno z nich je zasvěcené pouze Vincentovi van Goghovi – Holanďanovi, který žil v devatenáctém století a tvořil úžasná impresionistická díla. Pozor, jeho jméno by se mělo správně vyslovovat „fan Choch“.

Většina návštěvníků hlavního města také většinou zavítá do části, kde jsou samé koffieshopy. Výběr je opravdu pestrý. Některé působí dojmem luxusní restaurace, chodí v ní obsluha v černém smokingu a automaticky vám vybrané zboží ubalí v jointa. Některé zase vypadají jako úplně normální kavárna, kde si dáte kávu, „cigaretu“ a „zákusek“. Na zákusky pozor, jsou zelené a zrádné.

Moře dává anglické počasí, ale i gurmánské dary

Nizozemsko leží u Severního moře a s vodou má velké problémy. Kus země se nachází pod hladinou moře, které zadržuje na pobřeží speciální systém zábran. Země je navíc protkaná velkým množstvím řek, říček, grachtů a jezer, a tak záplavy, které se občas v létě v Nizozemí objeví, bývají katastrofální. Počasí tomu také moc nepřidá. Vládne tu mírné oceánské podnebí, díky kterému v létě neustále prší a v zimě je mlhavo. V praxi to vypadá asi tak, že když u nás prší den, v Nizozemí to je jeden týden. Zároveň fouká silný vítr, který aktuální počasí rychle mění. Když ráno vstanete a je úplnou náhodou modré nebe, neznamená to vůbec nic. Za půl hodiny totiž může být úplně stejně ošklivě jako celý minulý měsíc.

Moře má však také svoje výhody. Ocení je především milovníci ryb a mořských příšer. Naprostá specialita je herinek (haring). Je to malá čerstvá syrová ryba, naložená v nakyslém láku. Tu si můžete koupit rovnou na ulici u stánku asi za dvě euro, otevřít pusu a celou rybu do ní nasoukat. Alespoň takhle by se to mělo jíst. Druhá varianta (pro měkčí povahy) je koupit si herinka v housce. Vzhledově to připomíná hamburger, ale to je tak všechno. Chuť je naprosto skvělá, zvlášť když požádáte i o trošku cibule. Na každém větším náměstí v nizozemským městech se nachází malý krámek, který vypadá jako pekárna. Ne tak docela, je to totiž rybárna a rybí fast food v jednom. Zde si můžete koupit vše od grilovaného pstruha, přes marinovaného lososa, pizzu s krabem až po právě vyloveného tuňáka.

Pro půllitr ke konkurenci

Nikdo by neměl navštívit Nizozemsko a neochutnat místní sýry. Jsou skvělé, staré, neskutečně tučné a nepopsatelně dobré. Máte obrovský výběr a od každého můžete kousek ochutnat, než se rozhodnete, jaký chcete koupit. Pokud budete chtít zkusit pravou goudu přímo z města Gouda, určitě se tam vydejte. Nebudete litovat, ale zase jenom pozor na výslovnost, jinak nikdo nepochopí, o co vám jde. Gouda se správně čte jako „chauda“. Ta je tady výborná a deset deka vás naplní na půl dne, zvlášť, když si k ní dáte kousek teplé, bílé bagety a sklenku místního vína. To už bych sice ke specialitám nepočítala, ale je také dobré.

Národním pitím je tady, stejně jako nás, pivo. Jen druhů a typů mají mnohonásobně více. Když přijdete do nefalšované pivnice s nápisem „tekutý chleba“, dostanete pivní lístek, ve kterém si prvních pět minut jen nevěřícně listujete. Výběr máte ze sladkých, slaných, kořeněných, ovocných, bylinkových, černých, silných, světlých a dalších piv. Pokud ale čekáte, že vám někdo přinese jako u nás půllitr, zapomeňte na to. Normální sklenička má dvě deci, někdy je to třetinka, to ovšem maximálně. O velké pivo si musíte přímo říct a většinou se střetnete s překvapeným výrazem obsluhy. My jsme byli čtyři, v jedné hospůdce jsme si všichni chtěli dát velké pivo a majitel si musel jít jeden půllitr vypůjčit ke konkurenci. Tolik jich jednoduše neměl.

V Nizozemí také existují specializované obchody na piva. Zde se dají koupit i zahraniční, například česká. A právě v takovém obchodě jsme zažili obrovský šok. V nabídce českých piv byly celkem čtyři značky. Proti očekávání z nich ale nebyla nejdražší Plzeň, která stála jen euro šedesát, ale Braník, pivo českých bezdomovců, které stálo dvě eura dvacet.

Co Skotovi upadne, zvedne Holanďan

Celé Nizozemí je plné kempů, které bývají výborně vybavené a mají přátelské majitele. Ceny se pohybují v rozmezí od pěti do osmi euro za noc, což není mnoho. V žádném případě ale nečekejte, že byste někde uhádali slevu. O tomto národě se říká, že co Skotovi upadne, to Holanďan zvedne, a je to pravda. Jejich šetrnost je opravdu veliká. Pokud si chcete nějakého místního získat na svou stranu, něco mu nabídněte. Například plechovku českého piva, kus salámu nebo pohlednici Prahy. Navždy si ho získáte na svou stranu.

Nizozemí je nádherné, města jsou krásná, ale nejvíc mě stejně nadchli lidé. Takhle otevřený národ jsem ještě neviděla. Jednou jsem šla po Amsterdamu a hledala telefonní budku (hledají se vážně špatně). Protože se mi to nedařilo, zeptala jsem se jednoho kolemjdoucího. Ten mi odpověděl, že o žádné neví, vyndal mobil a řekl mi, ať si zavolám od něj. Když jsem začala vytáčet číslo, ukázal na kavárnu přes ulici, řekl, že si tam jde sednout a ať mu potom mobil přinesu. Evidentně ho ani nenapadlo, že bych mu s ním mohla odejít.

Jiný Holanďan nám zase nabídnul, že nám ukáže cestu, když jsme úplně zabloudili. Protože jsme pořád nechápali, kudy máme jet, skočil si domů pro klíče a jel svým autem před námi, celkem asi deset kilometrů, abychom se už neztratili. Otevřenost tohoto národa také dokazuje to, že nepoužívají záclony. Jejich okna jsou zhruba dvakrát větší než průměrná česká okna a je skrz ně vidět do úplně celého bytu. Pro našince je opravdu velice těžké se do nich nekoukat, když jde okolo, zvlášť, když někdo sedí vevnitř, večeří nebo se dívá na televizi. Každé okno je vlastně taková malá reality show.

Z celkové měsíční brigády se tak nakonec staly třítýdenní prázdniny, bez jablek, malin i ostružin, ale se skvělými zážitky na sice studenou a mokrou, ale výbornou zemi.

foto autorka