Pacifická hřebenovka ze mě udělala tvrdou holku
Cestování, RozhovoryLucie Kutrová je studentkou magisterského studijního oboru Management na Fakultě podnikohospodářské (FPH) a zároveň autorkou knihy 151 dní Pacifickou hřebenovkou, ve které popisuje svoje každodenní zážitky z tohoto 4 286 kilometrů dlouhého trailu. Na cestě strávila 5 měsíců a zažila víc věcí než někteří z nás za celý svůj život. Podle Lucky to Pacific Crest Trail (PCT) ale nekončí, na svém Bucket listu, který píše na svůj blog má další, možná ještě šílenější, výzvy.
Jak ses dozvěděla, že něco takového jako PCT existuje a proč jsi se rozhodla ji zdolat?
V roce 2017 jsem se sama vydala na Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Vůbec jsem samozřejmě netušila, do čeho jsem šla, protože jak mám ve zvyku, podnikám své báječné nápady ze dne na den. K mému překvapení to bylo velmi náročné. Každý den ráno brzy vstát, oblíknout se a po zbytek dne jen šlapat a šlapat spoustu kilometrů. Vzala jsem si své nepřekonatelné růžové boty, které mé putování obohacovaly o puchýře. Měla jsem oproti ostatním poutníkům celkem velký batoh a v něm více než spoustu úplně zbytečných věcí. Bolelo to, byla jsem unavená, ale každý den byl tak jiný, tak úžasný, každý den se stalo něco báječného, potkala jsem spoustu skvělých lidí, a když cesta po 800 km skončila, já byla smutná, že už mé putování nepokračovalo.
Na cestě jsem potkala holku jménem Miriam, která mi pověděla, že existuje něco jako Pacific Crest Trail – Pacifická hřebenovka a já nevěřila vlastním uším. Prý je to úplně stejné jako Svatojakubská pouť, jen si musím tahat jídlo na deset dní na zádech, vodu na několik dní, věci do pouště i do zimy, jsou tam hadi a medvědi, a celkově je trasa dlouhá 4300 km. Říkala jsem si, že takovou zabijárnu by šel jedině blázen. Ale o tom život přeci je, ne? O výzvách. O plnění si snů. O překonávání sama sebe. Připsala jsem si Pacifickou hřebenovku na svůj bucket list a říkala si, že to třeba nikdy neujdu, ale snít se přeci musí …
V jakém období jsi cestu podnikla a jak jsi to v té době měla se školou?
Na Pacifickou hřebenovku jsem se vydala po mém studijním výjezdu v Kanadě. Na Mexické hranice jsem se postavila 26. dubna 2018 a do Kanady došla 23. září 2018. Měla jsem v tu dobu dokončené všechny předměty z magisterského studia a tudíž jsem se rozhodla, že si studium prodloužím a strávím pár měsíců v divočině, protože co si budeme povídat, komu by se chtělo zpátky do toho stresu ze zkoušek. Mě teda navíc čekaly troje státnice a diplomová práce, což pro někoho, kdo se úplně v ekonomii nenašel, není šťastná vidina. Na druhou stranu musím říct, že i když mě ekonomie vůbec nebaví a jsem si jistá, že v oboru nikdy pracovat nebudu, tak je důležité zmínit, že mi VŠE dala opravdu hodně. Setkávám se teď často s narážkami typu, že studuji nejtěžší gympl v Praze. Vážně? Nechápu, proč mají lidé pořád potřebu něco shazovat, něco porovnávat a něco neustále kritizovat. Proč? Není to přeci jen o nás? O tom, co si ze školy odnášíme, a co si z toho do budoucna vezmeme? I když v oboru pracovat nechci, tak jsem si ze školy odnesla více než spoustu cenných zkušeností. Navíc jsem si na magisterském studiu zvolila vedlejší specializaci Manažerská psychologie a sociologie, kdy jsem předměty naprosto milovala. Každého baví něco jiného, každý má v životě jiné cíle a každý má právo volby, rozhodnout se pro to, co si myslí, že je pro něj ta nejlepší volba. Já sice úplně dobrou volbu neudělala, ale díky VŠE jsem tam, kde právě jsem. A o to v životě jde. Vzít si něco z každé zkušenosti.
Připravovala jsi se fyzicky nebo psychicky na trail?
Já si myslím, že cesta je jen o hlavě. Podle mě lidi nepotřebují žádný trénink a pořádné sportování. Viděla jsem tam spoustu lidí, kteří se připravovali pár let, cvičili, makali a pak skončili, protože se zranili, nebavilo je to, nebo to neměli srovnané v hlavě. Než vyrazíte, je důležité si uvědomit, proč na trail jdete a proč jej chcete dokončit. Pak už stačí jen chtít a modlit se, abyste všechny nástrahy překonali. Spousta lidí říká, že je to „pro mladé.“ Blbost. Na cestě jsem se seznámila s 68letou paní, která mi byla obrovskou inspirací. Pána, který oslavil 70. narozeniny. Spousta starších lidí se vydává na tuto trasu a úspěšně ji dokončí. Není zde žádný věkový limit a já vždycky říkám, že když to zvládnul trouba, jako jsem já – zvládne to každý!
Jak se na takový nápad dívala tvá rodina nebo přátelé? Podporovali tě v něm?
Mí rodiče jsou báječní a už se smířili s tím, že ze mě nebude manažerka ani nikdo, kdo bude sedět v kanceláři. Děsím se toho, že bych jednou měla dceru, a ta mi udělala úplně to stejné. Že mi odjede na rok do Austrálie, že bude sama cestovat po světě nebo že se vydá na pět měsíců chodit po horách v Americe. Na druhou stranu jsem si jistá, že jestli bude po mně, tak se tomuhle nevyhnu. Máma samozřejmě vyšilovala při každém mém puchýři, při každém hadovi, kterého jsem potkala, při každé řezné ráně, kterou jsem si udělala a vlastně při každé fotce, kterou jsem jí poslala. Táta je dobrodružná povaha, takže si mé cestování docela užíval.
Mám spoustu báječných kamarádů, kteří mě podporovali, jak jen mohli. Posílali mi fotky z dovolených na Maledivách a fotky ze snídaní z luxusních restaurací v Praze. Já mezitím jedla jídlo z pytlíků a byla špinavá od hlavy až k patě. Když jsem jednou mé nejlepší kamarádce napsala, že končím a že jedu domů, protože už to nezvládám, tak mě podpořila, jak jen nejlepší kámoška může, a napsala: „Přestaň fňukat a litovat se a padej zpátky šlapat do kopců!“ Rada k nezaplacení! Podle mě u toho zrovna pila Margaritu u moře, ale dala jsem na ni a vrátila se do hor šlapat. Spousta lidí četla můj blog (www.holkasbucketlistem.com) a vlastně jsem všechny mé čtenáře považovala za mé kamarády. Vždy když jsem se dostala do města a měla signál, dostala jsem spoustu hezkých zpráv, jak musím vydržet, jak lidi milují mé články, jak jsem vtipná, jak jsem pomalá, špinavá a vždy mě to hrozně motivovalo pokračovat dál.
Asi je to těžké, ale řekni nám jeden z tvých nejkrásnějších zážitků?
Mám jeden nejkrásnější zážitek – Pacifická hřebenovka. Nejde to ani popsat, nejde říci jeden nejkrásnější zážitek, protože každý den byl jedním velkým krásným zážitkem. Každý den spíte na překrásném místě. Každý den potkáváte laskavé lidi. Každý den překonáváte překážky a vždy si večer uvědomíte, jak moc jste silní. Každý den jste na sebe hrozně pyšní, že jste přežili další úmorný den. Každý den jsou kolem vás přenádherné výhledy, ze kterých se vám tají dech. Každý den je okouzlující, i když to bylo celý den totální peklo. Pět měsíců s jedním batohem a byla jsem šťastná, jako jsem nebyla za celý svůj život. Žila jsem s málem, ale o to šťastněji. Vážila jsem si drobností – vody, jídla, postele a sprchy. Tahle trasa je náročná a je to ta nejhorší věc, kterou jsem dosud podnikla, protože jsem si několikrát sáhla na dno, ale je to zároveň ta nejlepší věc, kterou jsem kdy na bucket list přidala. Nedá se to pořádně popsat … musíte to zažít.
Ale kdybych měla zmínit jeden nejsilnější zážitek, byl by to zážitek z mého 54. dne, kdy jsem vylezla na nejvyšší horu Spojených států bez Aljašky, Mount Whitney, 4421 m, kde jsem si připadala, jakože vše v mém životě, je možné. Každopádně to slovy nelze vyjádřit, ale v mé knize jsem to slovy vyjádřila:
„A tam jsem stála. Na vrcholu mojí druhé čtyřtisícovky. Bez cepínu, maček, lan, horolezeckých bot a bez přípravy. V obyčejných teniskách, které vypadají, že se brzy rozpadnou. Bez rukavic s modro-fialovými prsty. Koukala jsem na všechny ty hory okolo, na ten šílený sráz a říkala jsem si, vážně jsem právě vylezla na 4421m horu? Měla jsem stažené hrdlo a bušilo mi srdce. Bylo to spektakulární! Výhled pro bohy. Ten pocit, který jsem měla, se asi nedá popsat. Před 5 lety jsem obrážela bary, můj největší úspěch byl, když mě někdo pozval na drink a netušila jsem, že se dá vůbec chodit po horách. Když jsem začala s bucket listem, tak pro mě položka „Vylézt na horu vyšší 2000m“ byla neskutečná výzva a ani jsem si nemyslela, že někdy něco takového zvládnu. Teď stojím na hoře, která má přes čtyři tisíce a cítím úlevu. Tohle jsem já. Tohle je ta holka, kterou chci být. Ušla jsem obrovskou cestu a jsem na sebe hrozně pyšná. Jsem pyšná, že si plním všechny blbosti, které mě napadnou, a nikdy nic nevzdám. Jsem pyšná na to, že jsem se posunula tam, kde jsem teď a jsem pyšná na všechny, kteří si taky plní své sny, ať už jsou jakkoliv stupidní. Tipsy mě chytla kolem ramen a řekla: „My to dokázaly!“ Byl to neuvěřitelný pocit, tak strašně silný okamžik, že mi samozřejmě ukápla slza. Slza štěstí. Jsem fňukna no, dojímají mě takové kraviny.“
A co tě naopak vyděsilo? Chtěla jsi to v tu chvíli vzdát?
Vyděsilo mě fakt úplně všechno. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu a spousta maličkostí mě občas fakt vyděsila. Had! Medvěd. Myš, co mi snědla jídlo. Milion komárů. Při brodění řeky jsem spadla a rozsekla si stehno. V poušti jsem spadla a měla otřes mozku. Napadly mě včely. Došlo mi jídlo. Došla mi voda. Měla jsem úpal. Bylo mi zle. Měla jsem své dny. Každý den mě zaskočila nějaká nová věc.
Nejhorší zážitek se mi stal pár dní před koncem, kdy hodně nasněžilo, a spadnul na mě můj stan a já spala. Probudila jsem se až úplně podchlazená a můj kamarád, který tam zrovna kempoval se mnou, mi zachránil život. Je to těžké to takhle napsat v pár větách, ale po téhle nepříjemnosti jsem chtěla z trailu odjet a nedokončit jej. Jen díky skvělým lidem a báječným přátelům, které jsem na cestě získala, jsem cestu dokončila.
PCT je vlastně jen jedna z položek na tvém Bucket listu. Můžeš vysvětlit, o co jde a co máš ještě za splněné položky na seznamu?
Můj táta s oblibou říká bačkorový seznam – seznam přání, která si chce splnit, než zaklepe bačkorami. Je to jen obyčejný seznam s výzvami, přáními a sny. U mě to byl na začátku jen ušmudlaný kus papíru, ze kterého se stala závislost. Jakmile jednou překonáte byť jen jednu malou výzvu, chcete najednou zkoušet, co všechno zvládnete.
Pracovat v zahraničí. Zažít lásku na první pohled. Skočit z letadla. Stopovat. Dodělat bakalářské studium. Bojové umění. Vylézt na čtyřtisícovku. Procestovat Ukrajinu. Švýcarsko. Tenerife. Itálii. Sri Lanku. Vietnam. Potápět se. Studovat v zahraničí. Ferraty. Být bloggerka. Napsat knihu. Naučit se na ukulele. Udělat nezákonný čin. Vylézt na horu bohů – Olymp. Svatojakubská pouť. Řídit letadlo. Vylézt na Mont Blanc. Pacifická hřebenovka a spoustu dalšího. Tohle všechno mám splněno. Mám na svém bucket listu téměř 100 položek a stále přidávám další a další.
Naopak na seznamu mi stále chybí splnit: Najdu bibli – přečtu ji. Naučit se na kytaru. Proletět se vrtulníkem. Maraton. Plavat s delfíny. Jet do Peru. Dobrovolnická mise. Tour de France. Znaková řeč. Vidět polární záři. Objet ostrov na kole. Trail Maraton. Najít sponzora na cestování. Být slečna inženýrka. Naučit se španělsky. Tetování. Jet do Rio de Janeiro. Aljaška. Paragliding. Appalachian Trail. Být v televizi. Kilimanjaro. Route 66. Madagaskar a spoustu dalšího.
Všichni se mě vždycky ptají, co je mou největší výzvou, ale asi není žádná největší výzva, protože všechny ty položky jsou svým způsobem obrovské výzvy a upřímně si ani nemyslím, že je v mých silách je všechny zvládnout – Jak bych asi mohla zajet Tour de France, když nerada jezdím na kole a na Tour de France je třeba se kvalifikovat? Toť otázka, ale jak se dostala holka, co neumí anglicky do Austrálie? A jak vyskočila z letadla, když má příšerný strach z výšek? A jak ta holka přežila pět měsíců chodit pouští, horami a lesy, když ještě před šesti lety nikdy na horách nebyla? Vždycky jsem říkala, že: „SNÍT SE MUSÍ.“ Ale myslím, že příhodnější by bylo: „SNY SE PLNÍ!“
Věděla jsi už od začátku, že o tom všem chceš napsat knihu? Jak těžké to pro tebe bylo?
Napsat knihu jsem si napsala na bucket list asi před 5 lety, protože jsem viděla jeden film, kde týpek vydal knihu a mně to přišlo strašně cool. Když jsem vyrazila na Pacifickou hřebenovku, tak jsem byla fakt překvapená, kolik lidí četlo můj blog a jak moc se to lidem líbilo. O to více jsem koukala s otevřenou pusou, když jsem se vrátila zpět do České republiky a ozvala se mi redaktorka největšího vydavatelství v ČR, že četla můj blog a že by vydavatelství bylo moc rádo, kdybych u nich vydala svůj blog jako knihu. To byste museli vidět mé reakce, tancovala jsem po pokoji a řvala na celé kolo, protože sehnat vydavatele je docela běh na dlouhou trať, a mně to takhle spadlo do klína!
Vzhledem k tomu, že už jsem měla slušný základ z blogu a všechny dny jsem měla napsané v telefonu, tak mi zabralo jen pár týdnů dát všechno dohromady, upravit a vymazat všechna sprostá slova, která jsem tam měla – spoustu z nich tam ale zůstalo. Jak jeden starší pán řekl: „To děvče nejde pro sprosté slovo daleko.“ Doteď to pořád nechápu, jak se to všechno odehrálo, ale když se na to zpětně dívám, tak jen kroutím hlavu nad tím, že vlastně celá má kniha, která má přes 300 stran, je celá napsána na mém telefonu. Každopádně jsem vydala knihu a přišla jsem k tomu jak slepý k houslím.
Co ses o sobě na trailu naučila?
nejsem posera. Dřív jsem se všeho bála a teď jdu zkusit každou kravinu, která mě napadne. Občas bych to nazvala „běhání hlavou proti zdi.“ Hodně jsem se dříve bála, že budu zklamaná, že jsem něco nezvládla, ale i když se mi něco nepodaří, tak mám vždycky skvělý pocit, že jsem to alespoň zkusila. To se ale nestává moc často, protože já když se do něčeho pustím, tak to většinou nevzdám a do poslední chvíle bojuji.
Vždy jsem o sobě říkala, že jsem silná holka. To jsem se fakt hodně pletla. Až Pacifická hřebenovka ze mě tu tvrdou holku udělala. Nikdy jsem si nedokázala nepředstavit, že budu 5 měsíců chodit pouští, horami, lesy, v dešti, ve sněhu s hady, medvědy, krysami, šváby s 25kg batohem na zádech, zpocená, unavená, hladová půjdu tisíce kilometrů a že si to budu neskutečně užívat. Vážím si obyčejných věcí. Věcí, které většina z nás bere jako úplnou samozřejmost. Vážím si všeho, co mám.
A taky jsem přišla na to, že plnit si sny, je to nejdůležitější. Žijeme jen jednou a ten život je tak strašně krátký, že bez snů a přání by to byl jen promarněný čas. Vidím to na spoustě lidí z mého okolí, kteří tyhle „blbosti“ vzdali a žijí ve stereotypu, nemají jiskru v oku a nic, po čem by toužili. A pokud teda po něčem touží, jsou to peníze. Mám pocit, že si lidé v poslední době vůbec neuvědomují, jak strašně moc bohatí všichni jsme. Koukají se po ostatních a závidí jim úspěch, peníze, postavení a pořád se s někým srovnávají. Proč se nikdo nedívá, jak špatně na tom jsou jiní lidé? Proč si všichni neváží toho, že chodí, vidí, slyší, mluví, sami dýchají, mají co jíst, mají co pít, mají kolem sebe rodinu a jsou zdraví. Peníze jsou důležité, to ano, proto všichni chodíme do práce, ale za posledních pár let jsem si uvědomila, že to opravdové štěstí se za peníze koupit nedá. Dříve jsem si myslela, že mě materiální věci udělají šťastnou. Teď nekupuji zbytečné věci a dokážu se uskromnit tak, abych si mohla všechny své přání splnit – nehledě na to, že spousta mých položek je otázka pár korun – a v těch lepších případech nestojí vůbec nic. Stačí být jen milý, pozitivní, laskavý a zbytek přijde sám za vámi. Teda … alespoň u mě to tak funguje.
Foto: Archiv Lucie Kutrové
Mohlo by tě zajímat:
- "Žižkovský tygr" Marek Vašátko: Švédsko sice nebyla první volba, ale díky běžkám mě moc lákalo
- Kateřina Legnerová: Pracovat při studiu ano, ale ne za každou cenu
- Adam Vološin: Na cestu na kole z Porta do Prahy mě namotivovala moje nadřízená