Sargot bylo malé město na úpatí Černých hor. Všichni ho vlastně považovali za konec světa. Černé hory, které obepínaly Sargot prstencem tmavých stínů, byly neprostupné a temné a černé skály, tyčící se nad obzor, varovaly každého pocestného svou nepřístupností. Obyvatelé Sargotu paradoxně měli Černé hory rádi. Byly něčím, co jejich, jinak bezvýznamnému městečku, dávalo punc důležitosti.
Sargot bylo malé město na úpatí Černých hor. Všichni ho vlastně považovali za konec světa. Černé hory, které obepínaly Sargot prstencem tmavých stínů, byly neprostupné a temné a černé skály, tyčící se nad obzor, varovaly každého pocestného svou nepřístupností. Obyvatelé Sargotu paradoxně měli Černé hory rádi. Byly něčím, co jejich, jinak bezvýznamnému městečku, dávalo punc důležitosti. Byly opředeny rouškou tajemství a jejich hrozivý vzhled musel v každém vzbuzovat oprávněné obavy. Několik starých mužů v Sargotu však Černé hory dobře znalo. V mládí překonali svůj strach a několikrát se do tajemných hor vydali. Nikdy nenalezli nic zvláštního, jenom skály a hluboké lesy. Nikdy o tom s nikým nemluvili, stejně by jim nikdo neuvěřil.
Celá léta žil Sargot poklidně, až do chvíle, kdy do Sargotu dorazila zpráva, že zemřel starý panovník a mladý král chce za každou cenu navštívit Sargot a vykonat dobrodružnou výpravu do Černých hor. V ulicích zavládlo zděšení. Lidé se na každém kroku bavili o tom, co tento panovníkův krok může pro jejich město znamenat. Všichni hleděli na budoucnost Sargotu s obavami. Městská rada vyslala ke králi poselství, ve kterém se ho snažila od výpravy odradit. Efekt byl ale zcela opačný. Mladý král měl horkou hlavu a hloupé argumenty sargotských jenom vzbudily jeho zvědavost.
Jednoho březnového rána, kdy sníh už opouštěl vrcholky, se v Sargotu mladý král objevil. Doprovázen družinou dvořanů však viděl jen vystrašené tváře obyvatel. Dlouho se v Sargotu nezdržoval a netrpělivě pokukoval po hrozivých siluetách Černých hor. Mísila se v něm touha po dobrodružství se zvláštním strachem a obavami, které vzbuzoval i jen letmý pohled na vrcholky.
Odpoledne se družina po krátké přestávce vydala na cestu. Král v čele průvodu popoháněl svého koně a dvořané jej s obtížemi následovali. Po několika hodinách jízdy tmavým lesem se před nimi začaly zvedat temné skály. Král slezl z koně a byl zklamán. Pocit strachu v něm sice nezmizel úplně, ale to, co viděl, nijak nepřipomínalo tajemná nebo záhadná místa, která si vysnil. Blížila se noc a tak výprava zůstala v údolí, s tím, že hned druhý den ráno bude pokračovat dál do hor. Noc proběhla klidně a ráno výprava pokračovala dál do nitra Černých hor. Jak stoupali vzhůru do sedla mezi dvěma vrcholy, začal se zvedat ledový vichr. Král si stoupl na kraj propasti, aby se rozhlédl, kudy povede další cesta, a v tu chvíli se stalo něco neočekávaného. Sluha, který nesl královu zbroj zakopl o kámen a velmi nešťastně do krále narazil. Ten se zřítil ze skalního masivu do hluboké propasti. Všichni zůstali zkamenělí hrůzou a dívali se, jak panovníkovo bezvládné tělo pohlcuje bezedná propast.
Po chvíli mlčení promluvil nejstarší dvořan „Každý z vás pod ztrátou vlastního života zde odpřísáhnete, že krále pohltila hora.“ Všichni učinili, jak jim nakázal, a výprava urychleně pokračovala zpět do Sargotu. Hned po návratu všichni ještě ze sedel křičeli: „Krále si vzaly Hory, náš král je mrtev.“ Strach a obavy se šířily celým městem. Dvořané líčili, jak král najednou zmizel, jak na ně Hory mluvily tajemnými hlasy. Ztráta krále se šířila dál a věhlas Sargotu narůstal. Každý si vzpomněl na poselství a chválil sargotské za jejich snahu krále od cesty odradit. Poslové se stali váženými občany a poté, co na trůn vstoupil nový král, byla Sargotu udělena výsada královského města se zvláštními právy. Sargotští chodili po ulicích hrdi na své město a cítili se být něčím výjimeční. Jen pár starých mužů vědělo své…
