“Jedna-Sedm-Potvrď”.Ve snaze zahnat hlad sériově vyráběnou bagetou jsem právě “namačkal” na prodejním automatu požadovaný kód. Hleděl jsem přitom na kolegu, který do sousedního přístroje na kávu vkládal údaje o množství mléka a cukru s výrazem hazardního hráče, a jen těžko jsem se bránil úsměvu. Vzpomněl jsem si totiž na vtip, ve kterém si příslušník policejního sboru objednává u automatu jednu kávu za druhou, zatímco se za ním tvoří delší fronta.
“Jedna-Sedm-Potvrď”.Ve snaze zahnat hlad sériově vyráběnou bagetou jsem právě “namačkal” na prodejním automatu požadovaný kód. Hleděl jsem přitom na kolegu, který do sousedního přístroje na kávu vkládal údaje o množství mléka a cukru s výrazem hazardního hráče, a jen těžko jsem se bránil úsměvu. Vzpomněl jsem si totiž na vtip, ve kterém si příslušník policejního sboru objednává u automatu jednu kávu za druhou, zatímco se za ním tvoří delší fronta. Tu jeden netrpělivý muž čekání nevydrží a žádá policistu, aby ihned skončil, neboť tu není sám. Ale policista se na něj obrátí a zvolá: ”Blázníte?! Teď, když vyhrávám?”
Trochu mne překvapilo, když se grimasa potlačovaného smíchu objevila i na tváři kolegy “kafaře”. Otočil jsem se ve směru jeho pohledu a spatřil za sklem svého automatu, jak se s výsměšným “bzzz” otáčí spirála (která slouží k posunování vybraného zboží) na zcela prázdném místě, zatímco vyhlédnutá bageta na mě naprosto nehnutě zírá svým šunkovým okem. S nelibostí jsem zjistil, že zvolená “sedmnáctka” není kód zmíněné housky, ale pouze její přemrštěná cena. Číslo navíc patřilo neznámému zboží, jehož zásoba sice dávno došla, ale to přístroji nebránilo, aby mi za svou snahu naúčtoval dvanáct korun.
Tento automat jsem okamžitě zavrhnul a rozhodnut neodejít s prázdnou jsem se vydal k jinému elektronickému prodejci. Zbylých osm korun, které mi zůstaly z vložené dvacetikoruny, jsem tedy investoval do čokoládové tyčinky. Přestože jsem věnoval porovnávání a kontrole kódů přemíru času, docela se mi ulevilo, když se spirála začala otáčet ve správné přihrádce. Nedočkavě jsem vložil ruku do výdejního otvoru a v krkolomné poloze se skřípnutou rukou (neboť účelem výdejního mechanismu je rozdrtit zákazníkovi zápěstí) jsem očekával padající tyčinku. Zůstalo však u očekávání. Snažil jsem se tedy ruku vyprostit ze spárů automatu, což nebylo jednoduché, protože tyto přístroje neuznávají presumpci neviny a hledí na každého jako na potencionálního zloděje, kterého nesmí za žádnou cenu pustit. Navíc ve snaze nalézt tyčinku v temných útrobách automatu jsem si ruku podivně zkroutil, čehož automat vyžil ve svůj prospěch. Nakonec jsem našel polohu, ve které se dala ruka osvobodit, a pohlédl zpět na přihrádku s tyčinkami: kokoska zůstala viset vzpříčena o okraj automatu. Uvítal jsem to jako záminku k jeho fyzickému napadení. Rozhodnut dobýt tyčinku hrubou silou jsem nejdříve zaútočil pěstí. Automat se ale bránil a odřel mi plexisklem ruku. Kopnutím jsem zjistil, že jeho stabilita je nezlomná a další pokusy o zteč jen ukázaly, že automat je proti vandalům dobře připraven. Po chvíli se na konci chodby objevila ostraha přivolaná dunivými zvuky, kterými se automat pod mými údery dovolával pomoci. Pochopil jsem, že se automat vzdává a nečestně se domáhá posil. Tyčinku jsem proto raději oželel a opustil bojiště.
Na automaty jsem ovšem nezanevřel. Provozovatel mi vrátil dvacet korun, takže už brzy jsem mohl pokoušet štěstí zpět mezi automaty. A že se mi nedaří špatně. Jenom nechápu sprosté poznámky závistivých kolegů, kteří mě již po třetí výhře odstrkují od přístrojů…
