Jdu vám takhle jednou po chodbě, mířím na svou oblíbenou přednášku z makroekonomie. Přemýšlím, komupak dnes napíšu sms, protože křivky, ať už se hýbou kamkoliv, mě nikdy moc nebraly. Jak tak jdu, málem zakopnu o hůlku. Že by u nás dnes přednášel profesor Klaus opět po nějaké nezdařilé, ale samozřejmě vyhrané, sportovní akci? Nene! Na chodbě sedí babička a usmívá se na mě. „Promiňte,“ špitneme téměř současně.
Jdu vám takhle jednou po chodbě, mířím na svou oblíbenou přednášku z makroekonomie. Přemýšlím, komupak dnes napíšu sms, protože křivky, ať už se hýbou kamkoliv, mě nikdy moc nebraly. Jak tak jdu, málem zakopnu o hůlku. Že by u nás dnes přednášel profesor Klaus opět po nějaké nezdařilé, ale samozřejmě vyhrané, sportovní akci? Nene! Na chodbě sedí babička a usmívá se na mě. „Promiňte,“ špitneme téměř současně.
Mám pocit, že jsem se zbláznil. Koukám kolem sebe, jestli nejsem náhodou jediný, který babičku vidí. Ne! Asi tady na někoho čeká, usoudím a pokračuji až k makroekonomickým problémům třetího světa. Myslím přitom na René Zelweeger v Bridget Jones, když říká: „To je hrůza, co se děje v Čečensku.“ Hugh Grant jí odpovídá slovy, která mě napadají při přednáškách dost často: „Na to ti seru.“ Povzbuzen vlastní podprůměrností (podle reakcí publika jsem byl na přednášce asi sám, kdo tomu nerozumí) jsem se vydal opět probojovávat se davy studentů VŠE.
A ejhle! Nejenže člověk, ale další starý člověk a očividně ne pedagog! Drží nějaká lejstra, která rozhodně nejsou podkladem k přednášce, ale spíše mlhavým výstupem z výkladu někoho jiného. Ke všemu není sám. Jeden, dva, tři… nepočítaně. Proboha, buď mám vidiny, nebo všichni mí spolužáci zapomněli dostudovat. Podle odhadnutého věku jsou tu asi tak od založení školy v padesátých letech. To přece není možné, letí mi hlavou. Přece fungují nějaká pravidla, do kdy je třeba dostudovat.
Pak mi to pomaličku dochází. Nejsem obětí žádného spiknutí gerontů. NE, oni se sem přišli vzdělávat. Je to univerzita třetího věku. Proto dnes výtah jezdí nahoru dolů téměř bez přestávky. Staroušci pronikají do tajů ekonomie, počítačů, mobilní komunikace. Co z toho mají, ptám se sám sebe? Normální člověk je přece rád, když z té hloupé školy vypadne. Má titul, a pak se sem snad necpe. No jasně, kromě těch, kteří mají neskonalou potřebu vzdělávat další generace.
Koukám na ty dědečky a babičky, úplně stejné, jaké mám doma, a připadají mi šťastní. Proč? Vlastně není žádné proč, je tu jen protože. Chodí sem, protože chtějí mít smysluplnou náplň svého volného času v důchodu. Jsou tu, protože nechtějí zůstat pozadu a chtějí umět používat mobil. Jsou tu, protože nechtějí, aby jim mozkové buňky zakrněly. Vlastně mi to připadá roztomilé. Jak od nich, tak i od školy, že jim tuto možnost dává. Už se těším, až budu staroušek. Dokud se budu hýbat, budu chodit na univerzitu třetího věku. Nebudu se nudit, budu mezi lidmi a třeba se i něco dozvím. Stáří má totiž podle mojí babičky jednu neskonalou výhodu: Všechno je najednou nové, protože všechno zapomeneš do několika málo minut. A tak se možná ještě potkám jednou s našimi následovníky, s dětmi, které nebudou chápat, co ten geront, který se sotva hýbá, tady vůbec dělá. A já? Já budu mít šťastný úsměv na tváři. Budu mít za sebou přednášku s pedagogem o několik desítek let mladším, než budu já a budu si říkat: Chlapečku, copak ty víš o životě, když mi tady hejbáš těma křivkama? Bude to vlastně nějaká podstatná změna oproti dnešku? Možná ne, ale budu mít radost, že se dostanu mezi lidi. Třeba se tu někdy za padesát let potkáme. Těším se na vás…
