4.00 hod. Většina studentů VŠE ještě spí a netuší, že to dnes ráno pravděpodobně nestihne. Výluky byly a budou, kontinuálně používané tramvajové koleje prostě jednou za čas potřebují opravu. Avšak hlavním důvodem této výluky byla oprava mostu U Bulhara.
Úterý 5. 3. 2002
4.00 hod. Většina studentů VŠE ještě spí a netuší, že to dnes ráno pravděpodobně nestihne. Výluky byly a budou, kontinuálně používané tramvajové koleje prostě jednou za čas potřebují opravu. Avšak hlavním důvodem této výluky byla podle informací Dopravního podniku hlavního města Prahy oprava železničního mostu Českých drah U Bulhara. Cesta z jarovských kolejí na Žižkov se díky akci Dopravního podniku značně prodloužila, hlavně však získala četné dobrodružné prvky.
8.30 hod., 19.30 hod. Vyrážím směrem Jižní Město, takže se o začínající kalamitě dovídám až ve večerních hodinách, když má devítka směr Jarov podezřele dlouho nepřijíždí. Dívám se směrem ke škole a divím se, proč lidé stojí u toho rozřezaného ocelového zábradlí, které normálně zabraňuje chodcům ve vstupu do vozovky. Na co čekají?
Pak mi to konečně došlo, to už ale výlukový autobus X-26 odjíždí beze mě. Začal jsem přemýšlet nad pointou nového vtipu: Kolik ekonomů se vejde do červeného autobusu Karosa a záleží vůbec na jeho barvě? Z myšlenek mě vytrhává další přijíždějící bus, na první pohled vypadal tak, jako kdyby už před několika okamžiky zastavil před Starou budovou VŠE, napadá mě nový vtip: Vejde se do městského autobusu Karosa více ekonomů než lidí? Odcházím pěšky směr Jarov.
Středa 6. 3. 2002
8.45 hod. Chystám se na přednášku už na 9.15, směr Žižkov. Podvědomě cítím, že to díky výluce bude trvat trochu déle. Dávám si fóra 15 minut. Na zastávce Strážní jsem o čtvrt hodiny dříve než obvykle, a očividně nejsem sám. Dychtiví ekonomové co chvíli přepadávající z tramvajového ostrůvku mě sice svým počtem trochu zaskakují, ale nedávám na sobě nic znát a připravuji se s kamennou tváří na první level – nástup předními dveřmi.
Bravurně se dostávám do prvního vozu hned za rychlými holemi seniorů. Nic proti nim nemám, o zabrání sedadla ani nepřemýšlím, pro ně to je určitě mnohem těžší závod. Za pár minut přijíždíme k místu prvního výsadku, zastávce Ohrada, vystupují jen ti otrlejší, kteří chtějí zkusit štěstí s autobusovou linkou 207 směr Florenc.
Odolávám, mám v plánu vydržet v tramvaji co nejdéle, nejlépe až na zastávku Flora. To už ale dojíždíme k prvnímu Nákladovému nádraží Žižkov, pevně se držím madel, takže mě ekonomický dav z tramvaje nevynese, když se vedle mě zjeví bývalý spolubydlící Koběr: „Zdar Laďo, ty nejedeš do školy?“ Bleskurychle mu představuji svůj plán s Florou, odpovídá: „To je blbost, jdem!“ Na poslední chvíli proskakujeme zavírajícími se dveřmi. „Na Floře by ses už do autobusu nedostal, vole,“ komentuje venku můj původní plán.
Dočasnou autobusovou zastávku blízko druhého Nákladovém nádraží Žižkov nacházíme vcelku spolehlivě, na VŠE není člověk nikdy sám.
Prakticky všichni soutěžící už prohlédli úterní léčku Dopravního podniku, že z Nákladového nádraží se musí jet do školy opačným směrem, než normálně létá tramvaj číslo 9. Za pár desítek vteřin přijíždí autobus a řidič vevnitř očividně není sám, vyhrávám předposlední schod prostředních dveří. Nepříliš dobrá průběžná pozice, to už ale zastavujeme Mezi hřbitovy, dochází mi, že jsem na tom vlastně dobře, jsem totiž vevnitř. Do červené Karosy se cpou stále další a další ekonomové, vrtá mi hlavou, co na tomto pietním místě dělají v tak časnou hodinu a hlavně v tak obrovském počtu. Začínám v duchu, později i nahlas, děkovat Koběrovi, že mi můj původní plán tak laskavě rozmluvil.
„Moje vlasy“, ozve se někde z hloubi autobusu, podle hlasu dáma ve středních letech. Koběr jen suše dodává: „Zdá se, že tohle cestování začíná nabírat další dimenzi.“ „Trvalá taky není zadarmo,“ snažím se hájit neznámou paní. Autobusem zavane studený vzduch. „Vidíš to, už jsme na Floře,“ nenechává se přerušit Koběr. Dívám se ven na hlouček ekonomů, kteří přemýšlí, jestli to dnes vůbec má cenu. „Jsou všude,“ říkám si v duchu.
Mezitím jsem se již dostal dál od schodů, což se nedalo říci o nově nastoupivších studentech, ti z druhé fakulty vybojovali alespoň poslední schod. Důchodci čekající na zastávce jen nevěřícně kroutili hlavami, ani se nepokoušeli o login.
Řidič pochopil, že veze objemný náklad a že je tedy nutno motor trochu více „točit“. Pekelně burácející Karosa jen o pár decimetrů míjí plot stavby určitě multifunkčního zábavně-obchodního centra vyrůstajícího u paty hřbitova. Lidé s tvářemi nalepenými na sklo dveří budou pravděpodobně až do večera v šoku opakovat mnohokrát se opakující nápis: „Zde staví METROSTAV!“
Už se těším na Olšanské náměstí a zkoprnělé pohledy cizinců ubytovaných v hotelu Olšanka, kteří si na dnešní ráno naplánovali cestu do centra. Přijíždějící autobus musí zvenku vypadat jak městská linka v indickém Díllí, jenom nám chybí kozy, husy a zavazadla na střeše. Avšak co není, může být. Před Olšankou stojí u vytržení i domorodci, o nástup se nepokusil snad nikdo.
Ostřejší pravou vedle Júlia Meinla zvládl řidič bravurně. Zastávka Lipanská bývá plná celý den, zde už někteří potenciální noví cestující šanci dostali. Část rozumně uvažujícího davu z VŠE totiž vystupila už u Lipan. Bohužel mezi nimi nejsem. Během několika okamžiků mi dochází, jak moc jsem zaváhal a že výstup byla velmi prozíravá volba. Přes stále zadýchanější sklo rozpadající se Karosy jsou vidět zubaté úsměvy těch, co včas vystoupili a vycházkovou chůzí s přehledem míjejí po centimetrech se pohybující autobus. Je ráno, těsně po deváté hodině a fronta aut sahá od Bulhara skoro až na Lipanskou, posledních sto metrů jedeme skoro deset minut.
Vůbec se neobávám, že bych nestihl vystoupit, dav mě na Husinecké vynese ven, i kdybych nechtěl. Autobus konečně zastavuje na pravém místě, matně poznávám zastávku. Karosa skučí, jeden z cestujících, který už opravdu chtěl být rychle venku, skalpuje světlo na prostředních schodech, plastový kryt letí skoro až ven. Najednou stojím venku i já. Pohled na hodinky mi ukazuje, že je dokonce reálná šance, že to dnes zvládnu na čas. Uvidíme se večer, končím v půl osmé a jak vás znám, tak sám domů nepojedu.
