Nebaví vás učit se v průběhu semestru, abyste zdárně zakončili předmět a dosáhli vytouženého připsání několika kreditů na svůj účet? Proč to dělat, když to není nutné? Nechme se inspirovat.
Nebaví vás učit se v průběhu semestru, abyste zdárně zakončili předmět a dosáhli vytouženého připsání několika kreditů na svůj účet? Proč to dělat, když to není nutné? Nechme se inspirovat…
Stačí, aby vyučující vypracovali testy, jejichž varianty uniknou kdovíjak z katedry. (Testy se nemění a kolují mezi studenty již několik let.) Vy se pak z variant poučíte tak, že při testu vůbec nemusíte přemýšlet, jakou odpověď označit za správnou. A všichni máte v kapse téměř všech třicet bodů. Jako překážka se může zdát požadavek seminární práce. Pokud ale víte, ke kterému asistentovi se zapsat na cvičení, nemusíte se bát o jediný z dvaceti bodů za svou seminárku. Ovšem existují i tací vyučující, jež si vaše výtvory čtou! A co víc: dovolí si je ohodnotit často nižším počtem bodů! (Také vás to pobuřuje? Osobně navrhuji vyškrtnout seminární práci z požadavků na složení zkoušky.)
Závěrečné klání ve hře o kredity je vedeno ústně. Ve finále však taktika katedry opět malinko pokulhává. Sem tam někoho (každého pátého, sedmého) proklepnout z jeho celkových znalostí předmětu. To se přece nemůže vyplatit! Zkoušející by měl pamatovat na to, že studenti používají k přípravě na zkoušku výhradně studijní materiály autorizované přímo katedrou, tedy varianty testů. Proto by měly být kladeny otázky konkrétní – ty, které testy obsahují. Například: „Jaký byl procentní podíl zemí EHS na obratu československého zahraničního obchodu v roce 1992?“ Student se přece nepotřebuje orientovat v celkové problematice oborově povinného předmětu. Zvláště, když ho jako pětiletého magistra nečeká dříve obávaná bakalářská zkouška.
Výše popsaný postup zakončování předmětu je velice efektivní. Z vlastní zkušenosti vím, že studenta nijak zvlášť nepřetěžuje; naopak, je velice jednoduchý. Pro studenta i pro katedru. Prestiž nad (síly) VŠE?
