iList.cz » Přežila jsem Skialpy Slovensko 2003

Přežila jsem Skialpy Slovensko 2003

7. 6. 2003 | Jindra Landová |

Katedra CTVS nabízí bezpočet zimních i letních kurzů. Ti chytřejší z nás se mnohých z nich zúčastňují pravidelně. Proč píši „chytřejší“? Jestliže nevíte, zkuste na jeden z nich jet… Já jsem si letošní zimu vybrala kurz skialpinistický.

Čtrnáct dní před odjezdem se konala informační schůzka, jejímž účelem bylo vyjasnit si podrobnější informace k odjezdu, ubytování, stravování, vybavení, rozebrat materiál nezbytný k lezení na ledech a možná taky připravit všechny na to, že tento kurz bude náročný nejen fyzicky, ale také psychicky. Na schůzce bylo vidět pár tváří, které si svou pozdější účast na kurzu rozmysleli. Že by je odradily instrukce? „Vemte si hlavně kobercovku a brufen. Kobercovka je univerzální pomocník, se kterým oblepíte bolavé puchýře a zároveň zalepíte nefunkční pásy. Brufen zažene bolesti a pomůže jít, když vy sami si myslíte, že už to nejde…“

Vstříc zážitkům, které se nedají koupit

Nakonec se celkem osmnáct lidiček naší školy odradit nenechalo. Sehnali nezbytné lyže, pásy, teleskopické hůlky, speciální skialpové boty, mačky, lavinové vyhledávače, teplé spacáky, pořádné karimatky, čelovky, vařiče, termosky a 22. února v 9.00 stáli na nádraží v Popradu. Společně se dvěma instruktory, Tomášem Vaňkem a Miroslavem Librou, se vydali směr Vernár.

Cesta od autobusu do hájenky v lesích je s těžkým batohem na zádech pekelně dlouhá. Mnohým se v hlavě honí myšlenky o tom, jestli jsou tu správně. Všichni jsou si teď rovni. Všechny bez rozdílu věku, pohlaví i aktuální fyzické kondice čekají stejné podmínky. Průzračný potůček, sloužící jako zásobárna vody a koupelna zároveň. Kadibudka a chaloupka, která je ideální tak pro deset lidí v létě. Místo elektřiny staré osvědčené svíčky a místo elektrického sporáku klasická kamna. K jídlu kus špeku a čokoláda… „No tak si asi pomalu vybalíme a začneme se aklimatizovat na život v divočině, ne? Ne ne, máme přesně hodinu a půl a vycházíme na skialpy. Je třeba se naučit, že nejdůležitější je zachytit nástup.“ „To myslíte vážně, pane učiteli?“ Myslí: „Vemte si něco k jídlu a pití a čelovky, vrátíme se za tmy.“ Zahřívací výlet je delší, než předpokládáme. Vzít si tu čelovku a nějakou tu sladkost nebylo tak úplně od věci. Sjezdovku jsme ještě vyšlápli za světla, ale na takzvaný „off road“ sjezd se už zešeřilo. Až za hluboké tmy dorážíme do hotelu Pusté pole. Většina lidiček se už zná jmény a tak k úplnému seznámení stačí jenom jedna borovička…

Uprostřed kolotoče, ze kterého se nedá vystoupit

Uléháme brzy, musíme se pořádně vyspat na zítřejší den. V 8.30 se vychází. Ranní hygiena, čaj do termosky, pořádná snídaně, nandání pásů, sbalení suchého oblečení, věcí na lezení, svačiny a hurá vstříc Nízkým Tatrám. Máme štěstí, počasí je více než nádherné. Okolo poledního dorážíme k vysněným ledům. Na horní jištění si můžeme vyzkoušet lezení na ledech. Během několika pár hodin má plno z nás možnost vyzkoušet věci, které v životě nedělali. „Takže musím zvednout hrazdičky, když jdu do kopce a sundat pásy, když jedu z kopce, jo? A jakže se leze do toho sedáku? A jak mám zapnout ty mačky? A jak zacházet s těma cepínama? A ta helma je nezbytná?“ Instruktoři trpělivě zodpovídají naše dotazy, ale čas letí. Jde se dál. Čas k oddechnutí je až v hospodě ve Vernáru.

Přesně v 18.00 se dozvídáme plán dalšího dění: „Tak zhruba ve 21.30 dorazíme na chatu. Najezte se, sbalte si věci na dva dny a ve 23.00 vyrážíme směr Králova Hola“. „Ha, ha, dobrej fór…“ nevěříme, nechápeme. V každém z nás se odehrává soukromá vnitřní bitva. Povzbuzení, bůh ví čím, ve 23.30 skutečně vyrážíme. Jde to pomalu a tak teprve někdy po 4. hodině ranní uleháme do stanů a spacáků. Je zima. Probouzíme se však do nádherného dne s výhledem na Vysoké Tatry a tak se to dá vydržet. Rychle se sbalit a dojít až na vrchol, na který už v noci nebyly síly. Únava je značná a tak vítáme, že už po 16. hodině dorážíme na Andrejcovu útulňu. Poslední síly vynakládáme na sběr dřeva, abychom si chatu pořádně vytopili. Po 20.00 už všichni spíme jak zařezaní, je potřeba nabrat nové síly.

Kolotoč zpomaluje – den volna

Následujícího rána se po vydatném spánku vydáváme vstříc novému slunnému dnu. Pár kopců a následuje sjezd do vesnice Hežpa. Potraviny jsou otevřené a tak můžeme dokoupit zásoby.. Následuje den volna. „My opravdu nikam nemusíme?“ Každý tráví den po svém, ale většina z nás se vydává do sauny. Uvolnit se, usušit se, vstřebat teplo… Budeme to potřebovat, další dva dny nás čeká Slovenský Ráj. Pro nedostatek sněhu tentokrát bez lyží. Zase máme možnost vyzkoušet si lezení na ledech. Některým z nás to doslova učarovalo. Na večer přesun do Sokolí Doliny. Spaní? V jeskyni, na sněhu, ve stanu, každý dle libosti. Je zima, ale mohlo by být i hůř. Je pátek, škoda… Pořádně si zalézt a zpět na chatu.

Kolotoč se pomalu zastavuje

To je konec? Ujeté a ušlé kilometry nepočítáme. Počet otlačených nohou a modřin také ne. Je sobota a my se vracíme. Zpět do civilizace. K vyhřátým radiátorům, k plným talířům, k maminkám, kterým asi ani nemůžeme říct, jak jsme strávili uplynulý týden. Vracíme se plni dojmů, nových zážitků a nabytých zkušeností. Obohaceni o nové kamarády a o poznání sebe sama z úplně jiného úhlu pohledu.

Stálo to za to, i kdybych se už žádného jiného kurzu neměla zúčastnit, jsem hrdá a vděčná. Mé díky celé katedře CTVS a obzvláště trpělivým instruktorům Vaňkovi a Librovi.