Přežili jsme Survivala

10. 11. 2002 | | Sport

Počátkem léta se konal první ročník Akademického mistrovství České republiky v survivalu. Organizátorský debut učitelů Tomáše Vaňka a Martina Pádivého se po náročných přípravách zdařil na výbornou. Obrovské nervy z toho, zda se akce vydaří i z neustálé starosti o sedm desítek závodníků úspěšně „léčili“ čokoládou. Hlavním sponzorem, díky kterému se celý závod mohl uskutečnit, totiž byla Studentská pečeť.

Počátkem léta se konal první ročník Akademického mistrovství České republiky v survivalu. Organizátorský debut učitelů Tomáše Vaňka a Martina Pádivého se po náročných přípravách zdařil na výbornou. Obrovské nervy z toho, zda se akce vydaří i z neustálé starosti o sedm desítek závodníků úspěšně „léčili“ čokoládou. Hlavním sponzorem, díky kterému se celý závod mohl uskutečnit, totiž byla Studentská pečeť.

Už celý týden předem se do Poněšic, sportovního areálu AMU, sjížděli učitelé z katedry tělocviku, aby pomohli závod připravit. Dalších zhruba dvacet pořadatelů, většinou studentů VŠE, dorazilo ve čtvrtek. Tady jsou zápisky jednoho z nich:

„Stála jsem na dně bazénku a lopatou z něj vyhazovala hnusné tekuté bahno někam nahoru, nad hlavu. Polovina se vylila už při zvedání lopaty zpátky k mým nohám, další část se rozprskla o stěnu a ohodila mě i Terku. Ven z bazénku se nedostalo téměř nic. Jen rozkládající se mrtvolka myši na Terezině lopatě nabrala správný směr a zmizela v lese. Začalo pršet. …můj první kontakt s Poněšicemi.“

Den nula

O poněšické sauně jsem slyšela dávno před třináctým červnem. Na její venkovní bazén se všichni těšili už měsíc dopředu. Jen já s Terkou jsme ale měly takové štěstí, že nás do něj poslali hned po příjezdu. Vyfasovaly jsme lopaty a košťata a hurá na to.

Ostatní zatím procházeli trasu chystanou pro cyklistickou etapu a sbírali z ní všechny větvičky, klacíky, klacky a klády. Doslova zametali cestu závodníkům.

Všichni jsme si s tím nakonec nějak poradili a celí nedočkaví spěchali pro další instrukce. Těm jsme sice moc neporozuměli, ale jako správní organizátoři-profíci jsme na sobě nedali nic znát. Až když jsme zalezli do lesa, začali jsme se dohadovat, co asi znamená „zkontrolovat mlíka v pytli a pak vyčistit trychtýř“. Pro jistotu jsme tedy zkontrolovali a vyčistili celý les…

Den jedna

V pátek jsme všechny úkoly pochopili okamžitě. Rozvěsit reklamy sponzorů, označit lodě… nic náročného. Odpoledne jsme byli ready k vítání závodníků. Ti se začali sjíždět krátce po páté, ale ještě v osm hodin, v době oficiální uzávěrky prezentace, trčela většina z nich v dopravních zácpách.

Všichni opozdilci však nakonec dorazili, na startu se sešlo 36 dvojic. Začínala první etapa. Kanoe, běh, orienťák, plavání. Byla jsem přidělená do „depa I“, tj. místa, kde závodníci nechávali po připlutí kanoe, aby se pro ně po orienťáku vrátili a jeli dál. Všichni připlouvali mlčky, ve spěchu. Pro zpáteční cestu už bylo typičtější vzájemné hecování, ale i ostré hádky nebo vzteklé mlčení. Jeden nemohl najít loď, druhý přítelkyni…

Když jsme se však vrátili do tábora, i ti poslední z posledních už si dávali horkou sprchu a nařizovali budík na další den.

Den dva

Sobotní etapa spočívala v dlouhé jízdě na kole s hromadou vložených disciplín. Jen namátkou: střelba, plavání, cross, orienťák, divoká voda, eskymování, boulderování.

Seděla jsem u páté disciplíny (cross) a krátila si dlouhou chvíli pozorováním trampů. V tom se ze zatáčky vyřítili první závodníci. Vlastně závodník – Čiko. Až dvě minuty po něm se na obzoru objevil druhý z dvojice, Zdeno, opírající se o kolo. Neodpočíval a jestli jo, tak to úspěšně maskoval za přetržený řetěz. A protože pánové neměli nýtovačku, „odpočívali“ u nás asi dvě hodiny. Nejdřív čekali, až je vůbec někdo dožene a nýtovačku jim půjčí, pak se s ní učili zacházet a pak zmizeli v davu ostatních závodníků, kteří mezitím dorazili.

Koho nezmohlo asi padesát kilometrů na tachometru, toho dodělalo příšerné vedro, ostré sluníčko a žízeň.

Čekali jsme na poslední dvojici závodníků. Přijeli dlouho po ostatních, ale nechybělo jim nadšení, ani dobrá nálada. Co jim chybělo byla jedna šlapka. Pánská polovička týmu ji prostě někde urvala, takže na celou cestu měli jen tři šlapky. A obdiv všech pořadatelů.

V táboře bylo při našem návratu živo. Většina soutěžících už byla v cíli, jen pár se jich ještě před loděnicí pokoušelo o eskymáky. Náhlá bouřka však shodila strom na elektrické vedení, takže jsme byli bez proudu. Přestala téct voda ve sprchách, ale víc než to nás všechny trápil pohled na naklepané řízky, které se jen těšily, až je kuchařky hodí na pánev a postaví na sporák. Elektrický…

Kolem desáté večer se v promítacím sále konala „porada pořadatelů“. Všichni jsme obdivovali odborné nákresy nedělní etapy, jen Tereza pevně svírající poloprázdný půllitr rušila hlasitým škytáním.

Pádivka s Vaňousem právě vysvětlovali naše úkoly pro příští den, když se na plátně za jejich zády objevil obrázek polonahé dívky. Opět totiž začal jít proud a spustil se spořič monitoru. „Ty jsou hnusný!“ komentovala rychle se střídající dívky Terka. Všichni jsme dělali jako by nic a veškerou pozornost věnovali Tomovu výkladu. „Na čtvrté stanoviště si s sebou vemte tři lana…“ „To bych ji chtěla vidět, takhle se usmívat, když leží nahá na seně,“ skočila mu Tereza do řeči. Snad i Stejskal-nejmladší, který až dosud poslušně koukal z okna, zvedl hlavu….

Nakonec jsme se přece jen dozvěděli všechno, co bylo potřeba a všichni si zapamatovali úkoly na další den.

Den tři

Hlavní pořadatelé asi nikdy neslyšeli, že neděle je dnem odpočinku a soutěžící zase pěkně proháněli. Začínalo se jízdou na horských kolech. Během necelé půl hodiny, která většině závodníků stačila k projetí trasy, velká část z nich alespoň jednou přelétla přes řidítka, několikrát spadla do bláta a někteří se navíc stačili i pohádat s partnerem.

Následoval běh směrem k sauně. V bazénku se plácalo několik kaprů (ceny pro vítěze), mezi které se vždy jeden z dvojice musel potopit. Pokračovalo se opět během, pak bylo plavání, na druhém břehu Vltavy slaňování a lezení. Do cíle doběhli všichni pěkně utahaní. Ale doběhli. Všichni.

Při odpoledním vyhlašování vítězů už závodníci vypadali odpočatě, byli zbavení nánosů bláta, umytí, někteří i pořádně zafačovaní. A snad i spokojení sami se sebou, se závodem a s příjemně stráveným víkendem.

Mohlo by tě zajímat: