V Čechách patří opisování a taháky k běžnému životu žáka/studenta a málokdo se nad tím pozastaví. V USA je situace jiná. Když se podíváme na širší kulturní kontext, v němž školy v obou zemích působí a v jehož rámci pěstují nebo naopak zabraňují vzniku určitých návyků a způsobů chování, možná pochopíme proč. Na amerických školách je fenomén taháků a opisování při písemkách na rozdíl od našich krajů skutečně obskurní a neznámý.
Již druhým rokem pobývám v USA na Michiganské státní univerzitě. Před 10 lety jsem také strávila 1 rok na střední škole v jižní Kalifornii a o několik let později semestr na Kansaské státní univerzitě. Tyto studijní pobyty zásadně a nevyhutelně ovlivnily mé vnímání amerického i českého vzdělávacího systému. Zcela běžné prvky české školy v kontrastu s americkou školou najednou začaly nabírat nového smyslu. Věci důvěrně známé je někdy potřeba vnímat jako věci cizí, abychom pochopili jejich význam a abychom jim porozuměli. Opisování je právě jednou z oblastí, o níž bych sotva kdy přemýšlela, nemít možnost pohledu z jiné perspektivy.
V Čechách patří opisování a taháky k běžnému životu žáka/studenta a málokdo se nad tím pozastaví. V USA je situace jiná. Když se podíváme na širší kulturní kontext, v němž školy v obou zemích působí a v jehož rámci pěstují nebo naopak zabraňují vzniku určitých návyků a způsobů chování, možná pochopíme proč.
Na amerických školách je fenomén taháků a opisování při písemkách na rozdíl od našich krajů skutečně obskurní a neznámý. Občas se stane, že americký student použije informaci vypůjčenou odjinud, ale pak je to téměř skandál. Znamená to, že my Češi jsme nemorální podvodníci, zatímco běžný Američan je obrazem ctnosti a osobnostní integrity? To si rozhodně nemyslím. Domnívám se, že úkaz „opisování“ lze připsat mnoha faktorům, jež charakterizují kulturní odlišnosti obou zemí a jež se promítají do podoby škol a jejich cílů. Přitom je třeba poukázat na to, že americká škola se orientuje na jiné hodnoty než škola česká, i když můžeme najít také mnoho společného.
Jiná organizace studia
Jednou z výrazných oblastí, kde spatřuji rozdíly mezi oběma zeměmi, je výchova k samostatnosti a zejména důraz na individualitu. Podívejme se například na fyzickou podobu škol. Školy v USA jsou zpravidla obrovské. Jinými slovy, většina Američanů chodí do škol, které čítají několik stovek, ale často i tisíc studentů. Škola s dvěma tisíci studentů je téměř normou, ale najdou se i školy větší. Nutno podotknout, že mluvím zejména o středních školách. Každý učitel má svou třídu – místnost, ve které pobývá celý den a studenti za ním chodí na předmět, jemuž vyučuje. Sborovny neexistují a učitelé jsou uzavřeni sice ve svém vlastním prostoru, který si zdobí podle své libovůle, avšak jaksi osamoceni. A jak jsou na tom studenti? Neexistují kmenové třídy – ani fyzicky ani předmětově. Každý student má individuální rozvrh podle toho, jaké předměty si z nabídky 100-200 možností zvolil, takže na každou hodinu chodí někam jinam a s jinou skupinou lidí. Ve třídách studenti nesedí v lavicích pro dvě osoby, ale každý má svou vlastní židli se stolkem. Sociální kontakty mají ve výsledku podobu značně odlišnou od toho, na co jsme zvyklí u nás. V takových podmínkách se dá těžko opisovat, i kdyby se někomu chtělo.
Třída nejsou spolužáci
Samotné slovo třída – classroom – má v češtině jinou konotaci než v angličtině. Alespoň já si hned představím skupinu lidí, se kterými jsem prožila střední či základní školu, zatímco v angličtině mi vyvstane představa konkrétních místností, kde se vyučovaly různé předměty. V české třídě se studenti navzájem velmi dobře znají a když je písemka, tak je samozřejmě zcela přirozené, že ti lépe připravení budou loajální ke svým kamarádům a podělí se s nimi o správné odpovědi. Totéž platí při ústním zkoušení. Zejména ti, co sedí v prvních lavicích, by měli být v pohotovosti a vystihnout moment, kdy se učitel nedívá, a hlasitým šepotem poskytnout nápovědu. V českém prostředí nepodvádíme, ale navzájem si „pomáháme“. Vždyť se přeci všichni známe, tak proč by ti zdatnější nemohli pomoci těm slabším nebo alespoň svým sousedům v lavici…
Učení je jiné
Uspořádání škol a tříd však není jediné možné vysvětlení pro to, proč se někde opisuje a jinde ne. Značné rozdíly lze také vysledovat v samotném obsahu učiva a ve zkoušení. V českých školách se často musíme učit definice, formulace, letopočty a vzorce. Očekává se, že vše budeme mít v hlavě. Kdo by si to ale všechno mohl zapamatovat? A tak máme taháky. V USA je tomu jinak. Student si nemusí pamatovat téměř nic. Studenti přece nesmí být přetěžováni zbytečnostmi a stresováni překvapeními v podobě nečekaných písemných zkoušek se lstivými otázkami. O každé písemce předem vědí, včetně toho, jaké otázky by měli očekávat. USA je koneckonců země demokracie, kde se uplatňuje právo rovných příležitostí – všichni mají stejnou šanci se připravit, protože vědí, na co se mají připravit. Před tabulí se nikdy nezkouší. To však neznamená, že studenti jsou hodnoceni pouze na základě písemných zkoušek. Na výsledné známce se významně podílejí domácí práce, semestrální projekty a prezentace. V USA se tedy nehodnotí ani tak znalosti, jako spíš vytrvalost a pracovitost a ta se moc opsat nedá.
Jiný mrav
A v neposlední řadě, opisování je v USA považováno za velký prohřešek, za který je možné si vysloužit vyloučení ze školy, a pokud to ne, tak aspoň uříznout pořádnou ostudu. K opisování nejsou podmínky ani důvody. Přiznávám, že v Čechách jsem nejednou použila tahák, ba i opsala, co jsem nevěděla. Tady v USA bych si to nikdy nedovolila. Mnohokrát jsem psala test v místnosti, kde jsem byla sama s brašnou plnou poznámek a knih, ale ani ve snu by mě nenapadlo něco z toho vytáhnout a opsat. Znamená to, že jsem se změnila? Neřekla bych. Jiný kraj, jiný mrav. Jiná kultura, jiné podmínky, jiné chování. A také jiné vědomosti…
Článek převzat ze serveru Učitelské listy, http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/
.
