Každý rok někam vyrážíme s turistickým oddílem mládeže. Loni padla volba na Rumunsko. O krásách Apusen už jsme toho slyšeli hodně. Nedotčená příroda, neprobádané jeskyně, daleké pláně se stády polodivokých koní… Kdo to nezažil, neví, jaké je být s takovou hordou stejně smýšlejících jedinců někde daleko v horách, společně vařit a balit, pomáhat mladším členům oddílu, zpívat s nimi do omrzení pořád stejné písničky a ráno vyrážet na další túry.
Každý rok někam vyrážíme s turistickým oddílem mládeže. Loni padla volba na Rumunsko. O krásách Apusen už jsme toho slyšeli hodně. Nedotčená příroda, neprobádané jeskyně, daleké pláně se stády polodivokých koní… Kdo to nezažil, neví, jaké je být s takovou hordou stejně smýšlejících jedinců někde daleko v horách, společně vařit a balit, pomáhat mladším členům oddílu, zpívat s nimi do omrzení pořád stejné písničky a ráno vyrážet na další túry.
Na sraz dorážíme mezi prvními a pomáháme do autobusu nakládat bedny s jídlem, vařiče, plynové bomby, stany, spacáky, karimatky, batohy a jiná zavazadla. Do městečka pod Apusenami přijíždíme v sobotu odpoledne. Nahoru na plošinu ale autobusy nesmí. „Tam nevyjedete a radši to ani nezkoušejte a za pět miliónů si najměte tady tenhle náklaďák, který vás tam odveze i s věcma. Je to vyzkoušené a my tady takhle jezdíme už kolik let,“ lobuje pro ekonomickou podporu zdejších dopravců zástupce české cestovky, který také čeká na „svůj“ náklaďák. S autobusem se nám prý nic nestane, o to se postará řidič a majitel náklaďáku v jedné osobě, který nás doveze nahoru.
Diskotéka na horské pláni?
Cesta je ze začátku úplně normální asfaltka. Po chvíli se ale zužuje, stává se děravější a rozbitější a zvedá do kopce. Po třech hodinách na korbě náklaďáku konečně vidíme boudy, chatky a dokonce asi dva domy. Támhle hraje hudba, copak tady mají diskotéku? Jedna hospoda, druhá hospoda, … Řidič zastavuje. Cože? Tady? Takto jsme si teda ticho a klid odlehlých horských plání rozhodně nepředstavovali. Vašek, nejvyšší oddílový šéf, živě gestikuluje a pobízí řidiče, aby jel dál.
Po další půlhodině na korbě už jsme fakt utahaní a zmrzlí. Začínáme proklínat Vaška i řidiče za to, že nás takhle trápí. Nakonec se ale dočkáme a se soumrakem seskakujeme z korby a hledáme rovná místa na postavení stanů. Jde to těžko, místy stojí kaluže vody a zbytky po kravách jsou všude. Nakonec nacházíme vhodné místo, stavíme „hangár“ – to je náš velký stan, do kterého uložíme zásoby a budeme v něm vařit, jíst a bavit se. Zanedlouho stojí celý tábor, polévka vesele bublá v hrnci, z čaje se kouří a nálada se šplhá zpátky do kladných hodnot. Na bednách se zásobami rozkládáme mapy a zkoumáme, kam všude se podíváme, než pro nás ve středu přijede náklaďák, aby nás vrátil do civilizace. Tady bychom mohli být měsíc a pořád by bylo co vidět!
Ráno nás vítá skoro modrá obloha, čerstvý vánek, voňavý horský vzduch a zpěv ptáků. Nasnídat a jde se. „Pěkně si to užijte!“ vyprovázíme s Vaškem výpravu, protože nám připadla první služba na hlídání tábora. Celý den pak odháníme krávy, které si to vždycky namíří přímo doprostřed našeho tábořiště. Plánujeme výlety na příští dny. „To bude krása,“ rozplývá se Vašek, „dneska, to je jen takový slabý odvar, ale počkej zítra!“ Na ponorné jeskyně se těšíme nejvíc.
Hangár jako balón, patnáct čísel krup
V noci nás probudí bouřka. Není to obyčejná bouřka, jakou známe z českých poměrů. Vítr tlačí naše plátěné přístřešky k zemi: „Ájo, na mně padá stan!“ Nevíme, jestli se radši nemáme ani hýbat nebo držet stan co možná nejvíc zpříma. Najednou se ozývají výkřiky: „Chlapi ven! Pomáhat držet hangár!“ V náporech větru musí Vašek povely několikrát opakovat, než mu porozumíme. Venku je hrozný zmatek, jsou slyšet hlasy, vítr, bubnování krup. Neodvažuji se ani vystrčit nos. Ať už to skončí! Pak nám do stanu nasunou nějaké suché věci z hangáru. Jasně! Je tu spousta místa, sem s tím.
Kluci, kteří spali v hangáru, jsou úplně promočení, včetně spacáků, karimatek a všeho, co tam bylo. Hledají si místa ve stanech. Martine, tady je taky místo! Šestnáctiletý hubeňour drkotá zuby a celý se klepe. „Honem, sundej si ty mokré věci, ať to tu nenamočíš, tady máš ručník, šup, rolák, kalhoty, už je ti líp?“ Zkusíme spojit naše dva spacáky a vyspíme se pod nimi všichni tři. Z vedlejšího stanu se ozývá brácha: „Ségra, máte tam sucho?“ „Jo, jde to,“ překřikuji bouřku. „A může jít Andrea k vám? My tu máme mokro, vítr nám odfoukl tropiko a celý stan je plný vody!“ „Tak honem, už ať tu je!“ Následuje hádka, že bez bráchy Andrea nikam nejde a přece ho tam samotného nenechá. Nakonec svolí a přichází. Už jsme ve stanu pro tři se dvěma spacáky a karimatkami čtyři. Okamžitě sonduju informace o situaci v sousedním stanu. „Stan je úplně mokrý a Viktor taky a všude je voda,“ hlásí Andrea.
Další čtvrthodinu přesvědčujeme bráchu, že se rychleji zahřejeme, když nás bude ve stanu pět. Nakonec se nechá přesvědčit a vklouzne k nám do stanu, úplně promrzlý a promočený. Venku to prý bylo hrozné. Vyběhl ven pomoci držet hangár, aby ho vítr neodfoukl. Nevzal si ani boty. Na zemi leželo patnáct čísel krup, vítr nafukoval hangár jako balón. Podařilo se jim sundat dolní tyče a položit střechu na zem. Pak si brácha teprve došel pro boty a šel dál pomáhat. Mačkáme se ve stanu, zkoušíme spát, děláme si srandu, přetahujeme se o spojené spacáky a modlíme se, aby už bylo ráno. Když se jen maličko rozední, vylézáme celí rozlámaní ven a první rozkaz zní: „Žádné esemesky domů, ať vás to ani nenapadne!“
Hotel za pár piv
Zkoumáme rozsah škod: Zohýbané tyče od hangáru, některé prasklé, počet promočených stanů – všechny. Počet suchých spacáků – žádný. Štěstí má ten, jehož spacák je mokrý jenom z poloviny. Počet nevyděšených turistů – jeden: Vašek. S nadhledem svých mnohaletých zkušeností optimisticky věří, že se počasí zlepší, že všechno usušíme a báječně si týden v Apusenách užijeme. Kolem desáté hodiny mu musíme dát za pravdu. Obloha se vyjasnila, vysvitlo slunce a vítr fouká sice studený, ale suší naše věci před očima. Pro děti jsme zaplatili místnost v nedalekém „hotelu“, kde jim majitel za pár plechovek piv dovolí vzít si dřevo a pěkně si tam zatopit. Do místnosti se šesti postelemi jsme vecpali jedenáct dětí, asi všechny spacáky a taky spoustu karimatek. Místa na sušení už tam moc není, z pokoje je rázem sauna, ale to nevadí, hlavně, že jsou děti v teple. Nahoře v táboře likvidujeme škody. Mezi stromy natahujeme lano, sušíme úplně všechno a doufáme, že teď už bude dobře. Během dne začínají docházet esemesky z domova. Zrovna tam začaly povodně. Vltava se rozvodnila, jižní Čechy prý mobilizují a Český Krumlov je prý pod vodou. Prvním zprávám nevěříme. Ale přichází jich čím dál víc.
Non-stop déšť
Večer je všechno víceméně suché. Hej, ale koukejte na to nebe! Ty černý mraky támhle! Tak nevím, Vašku, to vypadá bledě… Zase začíná pršet, a zase fouká vítr až nám stany pokládá na těla. A zase se nedá spát, jen krup už není tolik, hangár je na zemi takže se o něj nemusíme bát a stany jsme si pořádně zakolíkovali, aby se včerejší noc už neopakovala.
Ráno se probouzíme do šedého, vytrvalého deště. Ze stanů vybíháme jen z nutnosti. Bojíme se napít, abychom nemuseli častěji. Odpoledne už to nevydržíme a v pláštěnkách se jdeme podívat na děti do „hotelu“. Hrají karty a je jim tam dobře. Sháníme ubytování ještě pro ženy a dívky. Volné jsou poslední tři chatky s děravými střechami, kde se nedá topit a spát je možné jen na spodních postelích paland, protože na ty horní prší. Od místních se snažíme zjistit, kdy se počasí zlepší. „Rain? No stop!“ Lámanou angličtinou odpovídá starý bača a dodává, že bude pršet čtrnáct dní. A k tomu ty smutné zprávy z domova. Jdem radši do hospody. Bereme s sebou kytaru a společně s dalšími Čechy a několika Rumuny trávíme večer v putyce, kde velký rum vyjde v přepočtu na osm korun, pivo není dobré, ale zato griotka úplně výborná. Čas vesele plyne, ale ve tři je personál neúprosný a my, ač neodbytní, musíme o půl čtvrté do hajan. Pořád prší…
Ve středu ráno se na počasí nic nezměnilo. Teď i Vašek uvěřil, že lepší už to nebude a troubí k ústupu. Než čekat na odvoz, to jdeme radši s dětmi pěšky. Nahoře zůstávají jen muži a starší kluci, aby zabalili promočený tábor, naložili ho na náklaďák a přijeli s ním dolů. Déšť, zprávy z domova a mokré věci nás přimějí k předčasnému návratu. Smutně hledíme na kopce za námi. Takhle jsme si rumunské hory nepředstavovali. Těsně za hranicemi si kupujeme české noviny. Fotky z Písku a z Prahy jsou horší než jsme si mohli kdy představit. A to byl teprve začátek…
