Film Zločin a trest nejvýraznějšího finského režiséra současnosti Aki Kaurismäkiho je inspirován detektivním románem Fjodora Michailoviče Dostojevského. Děj je zasazen do současného Finska, psychologie postav se nicméně pohybuje po stejných osách jako u ruského klasika. Ve filmu je samozřejmě mnoho paralel s Dostojevského knihou.
Film Zločin a trest nejvýraznějšího finského režiséra současnosti Aki Kaurismäkiho je inspirován detektivním románem Fjodora Michailoviče Dostojevského. Děj je zasazen do současného Finska, psychologie postav se nicméně pohybuje po stejných osách jako u ruského klasika. Ve filmu je samozřejmě mnoho paralel s Dostojevského knihou. Falešná obvinění, láska bojující se svědomím, byty oddělené jen zamčenými dveřmi. Přesto je Kaurismäkiho pojetí v mnohém odlišné.
Zaměstnanec jatek Rahikainen, který je Kuarismäkiho Raskolnikovem, zastřelí známého podnikatele v jeho bytě. Vezme mu hodinky, peněženku a čeká v křesle za jeho psacím stolem. Do této scény vchází Eva, hosteska z místní cukrárny. Ta zavolá policii, ale Rahikainena nechá odejít.
Policie se snaží najít nějakou spojitost, nějaký motiv. Mrtvý podnikatel před lety přejel mladou dívku, jeho čin však byl označen za neúmyslné zabití. Tato stopa vede policisty k Rahikainenovi, nic mu však nemohou prokázat. Eva se ani po nátlaku Rahikainena nehodlá stát jeho soudcem a na policii zapírá, že by to byl ten muž, jehož potkala v bytě zavražděného.
Rahikainen se s ní začne scházet. Do hry vstupuje její žárlivý šéf, který by si ji chtěl vzít. Odposlouchává jejich hovory u Rahikainena v bytě, a pak se pokusí Evu vydírat. Buď si ho vezme, nebo on vše udá na policii. Toto je nejsilnější scéna filmu. Jejich boj mezi sebou, samých se sebou, se svědomím a zároveň s žádostí je nejvýraznějším momentem celého děje. Odmítnutý milovník vyhledá Rahikainena, jehož chce pravděpodobně zastrašit. Při tom ho ale přejede tramvaj.
Rahikainen zatím připravuje útěk ze země a vede filosofické debaty s komisařem na téma viny a svědomí. Svůj názor shrnuje slovy: „Ať vrah trpí, je-li mu oběti líto.“ Policista jej ujišťuje, že každý jednou svému svědomí podlehne a dřív nebo později se sám přizná. Vrah se pokusí uprchnout do Švédska, ale když zjistí, že se mu to povedlo a nebylo to vůbec těžké, vrací se zpět na komisařství. Znovu se setkává s Evou, která v příběhu působí jako jeho svědomí. Její pohled ho přesvědčí, že se má přiznat. Je odsouzen na osm let. Eva na něj chce čekat. On však znechucen sám sebou ji odmítá.
Kaurismäkiho film nestojí ani tak na ději, jako spíš na promyšlené psychologii postav a na skvělé kameře. Detaily jsou střídány záběry na velké celky osvětleného města. Náročného filmového diváka zaujme hned první scéna: Brouka lezoucího po dřevěné desce rozetne ostří sekery. Drsné záběry z jatek předznamenávají samotné drama. Skvělá je také práce s hudbou, která odráží psychický stav vraha. Přechází od klasiky, jež provází vraždu, přes rozervanost šansonu Edith Piaf až po hudbu doprovázející hemžení moderních měst. Autor nechá zaznít také citáty z Bible, které ilustrují stav vrahovy mysli. Všechny tyto detaily tak vyrovnávají patrnou rozvláčnost děje. Rušivým elementem v tomto Kaurismäkiho díle je především již zmíněný šanson, který má sice své opodstatnění, ale jeho interpretace zpěvákem se špatnou angličtinou je nepříliš povedená.
Je třeba zdůraznit, že tento film je opravdu pro náročnější diváky, a proto nečekejte detektivku na způsob Sinana Topraka. Na druhou stranu si myslím, že pokud chcete vidět film, který patří mezi poklady evropského filmu posledních let, pak Kaurismäkiho Zločin a trest je připraven ve Filmovém klubu VŠE právě pro vás.
