Nová řecká vláda je v mnohých ohledech jiná než předchozí.
Radikální. Nesmlouvavá. A komunistická. Co to všechno znamená pro Řecko
a pro jejich budoucnost?
25. ledna vyhrála v Řecku volby radikální neokomunistická strana
Syriza. Ta předtím vyhlašovala, že nebude již nadále poslouchat
„diktát“ Troiky (Evropské komise, Evropské centrální banky a
Mezinárodního měnového fondu) ohledně rozpočtových opatření. Téměř
to vypadalo, jako by měl s jejím vítězstvím nastat konec Řecka
v eurozóně. Syrize se po volbách navíc povedlo bez problémů sestavit
většinovou koalici s nacionalistickou stranou.
Hned po zvolení dala nová vláda také najevo, že se bude chovat více
nezávisle na EU, než tomu bylo u jejich předchůdců. Nový ministr financí
chvíli po jmenování oznámil, že nesouhlasí s návrhem rozšíření
sankcí vůči Rusku. Takové opatření musí být EU jednomyslné a Řecko
tím teď podpořilo shovívavější opozici v čele s Maďarskem a
s váhajícím Slovenskem a Českem. Na druhou stranu pochybuji, že další
sankce vůči Rusku mají smysl. Jak se ukázalo v případě jiných zemí,
stejně problém nevyřeší. Akorát ještě vyhrotí situaci, více sjednotí
Rusy pod Putinovou vlajkou a izolují ho zejména od Evropy. Ve prospěch
spojenectví s Čínou.
Hrozí kolaps státu a bank najednou
Dále Syriza deklarovala, že smaže všechny řecké dluhy a hodlá to
prosadit na mezinárodní úrovni. To se setkalo s jasným nesouhlasem EU. Ti
naopak trvají na pokračování dříve dohodnutých podmínek. Od začátku
bylo jasné, že je to souboj nervů a půjde tam o to, kdo z koho. Jedni
vyhrožují smazáním všech dluhů, druzí zase odchodem s eurozóny. Hranice
vyjednávání byly nastaveny, teď přichází na řadu snaha o kompromis.
Jistým průlomem by nadále mohl být návrh po schůzce francouzského a
řeckého ministra financí. Týká se řeckých dluhopisů. Jejich úroky mají
být přenastaveny na výkon ekonomiky. Znamenalo by to, že v případě
hospodářského růstu by se úroky zvyšovaly a v případě úpadku
snižovaly. Pokud by se podařilo k tomuto kontroverznímu kroku přesvědčit
věřitele, Řecku by to mohlo v současnosti alespoň částečně ulevit.
Věřitelé by mohli být uspokojeni, že o své peníze možná
nepřijdou.
Dále se ale hra trochu přitvrdila. Evropská centrální banka zatlačila
na Řecko jako varování. Odmítla brát jeho dluhopisy jako zástavu za
půjčky řeckým bankám. Řecké akcie na to reagovaly prudkým propadem a
hrozil run na banky. V současné době může centrální banka v Aténách
žádat o nouzovou likviditu programu ELA v případě potíží. Tato pomoc
ale může být v případě vyhrocení situace také vypovězena. Což by
mohlo mít pro zemi katastrofální důsledky. Vystrašení obyvatelé by
spěchali pro své vklady a bankovnictví by se zhroutilo bez schopnosti
zbankrotovaného státu zasáhnout.
Vláda na toto přitvrzení reagovala tak, že ustoupila ve svých
požadavcích. Odepsala by „jen“ třicet procent dluhů a výměnou za to by
prosadila reformy. S tím zase nesouhlasila protistrana, země EU již
v rámci pomocných programů půjčily Řecku příliš peněz. Další
jednání z 16. ledna skončilo neshodou. Řekové nesouhlasí
s pokračováním „záchranného“ programu spojeného s tvrdými
reformami. Jsou ale ochotni k „překlenovacímu řešení“ a částečným
ústupkům. Ty by se týkaly nekonfliktních oblastí boje s korupcí nebo
zlepšení výběru daní. Pod tlakem rozzuřených obyvatel nechtějí
připustit odsuzované propouštění zaměstnanců či snížení mezd. Je to
celkem logické.
Opuštění eura jako nový začátek
Ani jedna strana se jen tak nevzdává svých pozic. Atény pohání tlak
radikalizující se ulice a státy EU se nechtějí vzdát svých těžce
uspořených peněz, které Řecku poslaly. Je ale evidentní, že každý bude
muset v něčem ustoupit. V případě Řecka by byl neřízený výstup
z eurozóny znamenal návrat k drachmě, hyperinflaci a zhroucení
bankovnictví. To by mělo i své politické důsledky. Zoufalí obyvatelé
propadající se do chudoby jsou ochotni podpořit kohokoliv, kdo jim nabídne
rychlé řešení. V lednu do byli komunisté, o pár měsíců později to
mohou být fašisté – strana Zlatý Úsvit.
Pro eurozónu by grexit znamenal jednu velkou neznámou. Prudký pokles eura.
Tlak na vystoupení ostatních „jižních“ zemí. Rozpad měnové unie. Nebo
taky ne. Možná by se zadlužené země při pohledu na krvácející Řecko
chtěly za každou cenu udržet v eurozóně. Nicméně bylo by to možné
dlouhodobě? Nebylo by pro všechny lepší spustit řízený proces odchodu
zemí, které nemají na euro? Zabránilo by se nejhorším výkyvům. Jako
celek by byla měnová unie stabilnější a zadlužené státy by se měly
uvolněny měnové nástroje pro vypořádání se s krizí. Současná situace
je bezvýchodná a například u Řecka stále narůstá dluh i přes masivní
zahraniční pomoc. Ta jde totiž zejména na obsluhu existujících závazků.
Země se tak ocitá v pasti a v chronické krizi již šestým rokem.
S bankrotem a drachmou by mohli Řekové začít úplně s čistým
štítem.
zdroj obrázku: biinternacionales.blogspot.com
