Radek Fiala se na studium na VŠE dostal náhodou. Tělocvik ale přeci jen zvítězil, na VŠE jej učí již osm let. Sport dominuje i jeho volnému času, i když si najde čas i na kulturu. Povídali jsme si spolu ale i o školném, tématu diplomové práce, nebo jak si lze při tenise vyrazit zuby.
Radek Fiala se na studium na VŠE dostal náhodou. Tělocvik ale přeci jen zvítězil, na VŠE jej učí již osm let. Sport dominuje i jeho volnému času, i když si najde čas i na kulturu. Povídali jsme si spolu ale i o školném, tématu diplomové práce, nebo jak si lze při tenise vyrazit zuby.
Jak jste se dostal k učení tělocviku?
Pocházím ze sportovní rodiny, odmala jsem se sportu věnoval. Hrál jsem nejvyšší žákovské a dorostenecké soutěže v tenise a basketbalu. V tenise jsem býval kolem 30. místa v tehdejším Československu. Na malém městě na Moravě ale nebyly podmínky, abych se sportu mohl věnovat vrcholově. Začínal jsem ale na stejné úrovni jako naši výborní tenisté Petr Korda, Karel Nováček nebo Cyril Suk. V roce 1985 jsem se hlásil do Brna na tělocvik a biologii. Kvůli otci jsem neměl nejlepší kádrový posudek, nevyšlo to. Nakonec jsem vybral VŠE, Fakultu národohospodářskou. Ale ekonomka nebyl šálek mé kávy, víc času jsem trávil v hospodě než sportem či studiem. Nic jsem neuměl, vystudoval jsem s odřenýma ušima.. Po revoluci už mi nikdo nebránil, abych se přihlásil na FTVS na trenérství basketbalu. Na ekonomce učím osm let tenis, basketbal, dříve i fotbal.
Co vás na vaši práci baví a naopak někdy třeba i štve?
Baví mě to, protože je to kolem sportu a je to práce s mladými lidmi. Jsou i situace k naštvání, ale to je asi normální u všech povolání. Když je práce zároveň koníčkem, je to ideální.
Myslíte si, že by měl stát zasahovat do tržního procesu spíš více nebo méně? Byl byste pro zavedení školného a proč?
Stát by měl do tržního procesu zasahovat co nejméně, dnešní „levé“ vlády jsou neštěstí. Školné by mělo být samozřejmé, studenti si budou studia více vážit, škola bude mít na investice, na další programy. Také se dostanou všichni, kdo se hlásí, nebude pouze jenom nějaká selekce podle nějakých podivných přijímaček. Těm nejchudším by měl stát poskytovat úvěry a počkat, až budou zhodnocovat investici svého vzdělání.
Jaké bylo téma vaší diplomové práce na VŠE?
Rentabilita socialistického výrobního podniku. Začal jsem to psát za minulého režimu, a dopisoval až po revoluci. Diplomku jsem ale nepředělával, jen jsem k ní napsal dovětek, že všechny čísla jsou vymyšlená a celé je to nesmysl, ale už to nehodlám předělávat.
Sportovci a lidé, kteří se věnují sportu, nejsou obecně považováni za příliš inteligentní. Co si o tom myslíte?
Nevím, proč se to říká, je to podle mě stejné v každém jiném oboru. Když se podíváme na naše politiky, sportovci z toho nevycházejí vůbec špatně. Když v televizi mluví někteří představitelé vlády, jsou to arogantní, neinteligentní, nevzdělaní hlupáci. Spousta sportovců vystuduje VŠ, je to sice dost složité, ale dá se to.
Co dělá ve volném čase učitel tělocviku?
Jsem s rodinou, trénuji basket a tenis. Snažím se dělat sport i závodně, ale to už čím dál méně, protože mě pořád něco bolí. Plánuji ale už i veterány, je mi třicet osm.
Co vy a kultura? Čtete třeba? Vaše nejoblíbenější kniha?
Čtu rád, chodím i do divadla, nejradši literaturu faktu, naposledy knihu o bratrech Mašínech. Zajímá mě historie, válka, vývoj po válce, organizované násilí, rok 1968, komunisti – ti mě hodně štvou. Do kina chodím hlavně na české filmy – Pupendo, Pelíšky, Horem Pádem, ty se mi moc líbily. Co se týče divadla, mám rád Krause, viděl jsem jeho hru Na hniličko. Čtu i jeho bratra Ivana Krause, ale i Otu Pavla, Škvoreckého nebo fejetony Karla Steigerwalda.
Jste učitel tělocviku, musíte být sportovec tělem i duší. Můžete se pochlubit nějakým sportovním úspěchem?
Nastoupil jsem ve druhé lize v basketu, ve třetí lize v tenisu, trénoval jsem tři roky prvoligový ženský basketbalový tým Libochovic. Teď už je pro mě úspěchem něco absolvovat, nejde o to vyhrát – jako třeba nedávno Krkonošskou 70 na běžkách. Chystám se na maratón.
Komu fandíte ve fotbale, v hokeji?
Ve fotbale mě teď naštvaly úplatkářské aféry. Jsem umírněný slávista a v hokeji jsem jihlavák, protože jsem tam hrával tenis.
Co myslíte, že by mělo být cílem výcvikových kurzů?
Studenti by měli přičichnout ke sportovním aktivitám, aby si z toho něco odnesli. Naše největší výhra bude, když třeba začnou sportovat pravidelně, protože se jim to líbilo.
Myslíte si, že je lepší být pro studenty spíš kamarád, nebo si raději udržovat odstup?
Nejlepší je být kamarád, který si udržuje odstup.
Kdo je podle vás nejlepší sportovec, který studuje na VŠE a prošel vašimi kurzy?
Znám se třeba velmi dobře s Davidem Kopřivou, je to naprosto bezvadný chlapík. Byl s námi několikrát na zimním i letním kursu, není náfuka, je úplně normální, ví co chce. V minulosti vystudoval ekonomku třeba Kodeš, slavný tenista, nebo v poslední době olympijská medailistka Lenka Šmídová, s tou jsem se ale nepotkal.
Další otázka bude zároveň varováním pro studenty, Jaký nejkurióznější úraz se může přihodit studentovi při hodině tělocviku?
Nedávno vyražené zuby tenisovou raketou při bekhendu. Nevím, jak to ten student dokázal, byl na kurtu úplně sám. Při kurzech se samozřejmě přihodí občas i vážné úrazy.
Mám známého tenisového trenéra, který díky tenisu procestoval celý svět. Trénoval reprezentace v nerozvinutých státech. Neměl jste takovou touhu i vy?
Napadlo mě to, ale já jsem se na FTVS v sedmadvaceti oženil, tak už to nešlo. Jezdím na různé tenisové a basketbalové kempy, většinou samozřejmě v Čechách. Hrál jsem nižší tenisové soutěže i trénoval v Německu. Nebo byl s prvoligovými basketbalistkami Strakonic na turné po USA. To byl velký zážitek a zdroj poučení jak lidský, sportovní i společenský.
