Semestr pomalu končí a i zájmový aerobik se chýlí ke konci. Brzy se
tak rozloučím s hodinami Jardy Vobra, který naše cvičební
seance vede.
To, že náš cvičitel nepatří do řad něžného pohlaví, je sice pro
předcvičování poněkud nezvyklé, ale rozhodně ne úplně neobvyklé.
S mužem cvičitelem jsem se totiž za svou „aerobikovou kariéru“
nesetkala poprvé. Můj poslední muž předcvičovatel bral aerobik jen jako
koníček. „Ve skutečnosti pracuji na Ministerstvu zahraničních věcí,“
svěřil se k mému překvapení.
Při hodinách aerobiku s Jardou Vobrem se nejen zapotíte, ale
i pobavíte. Jeho optimismus je totiž doslova nakažlivý. Nasadí mikrofon,
abychom ho všechny slyšely, a po chvíli si začíná svoje oblíbené
písničky zpívat. Občas se přistihnu, že ho bezděky doprovázím.
Používá i originální gesta, což se nedá popsat, to se musí vidět. Ale
zpět ke cvičení.
Každý týden cvičíme sestavu, která se skládá z několika menších
částí, které se, k mému překvapení, ke konci spojují v jednu.
A právě zde nastává kámen úrazu. Zjišťuji totiž, že moje paměť je
žalostně krátkodobá, stejně tak moje koordinace. Upřímně se děsím
každého „Tohle už umíme, dávejte pozor“.
Předzvěst změny se brzy mění v realitu a při finálním spojení
všech částí připomínám strom ve větru. Naštěstí nejsem sama,
i některé kolegyně občas kroky spletou nebo se „někde zapomenou“. Já
ale vlaji jednoznačně nejvíce. A myslím, že to není jen domněnka. Jarda
se mě totiž nedávno zeptal: „A ty jsi už někdy na aerobik chodila?“,
čímž mě ujistil, že se nemýlím.
I když mi aerobik, vlastně možná spíše taneční sestava, tolik nejde,
stejně na něj chodím ráda. Důvody jsou hned tři – pouští se tam
skvělé písničky, sám Jarda Vobr je pro mě ztělesněním energie a dobré
nálady a za třetí – konečně pak můžu jít na
(zasloužený) oběd.
