Šanghaj: město, z něhož dýchá byznys
Cestování
Spleť uliček přecpaných stánky se vším možným, boty světových značek, hodinky nejznámějších návrhářů, DVD přehrávače a videokamery či fotoaparáty od předních světových výrobců. Mezi nimi pobíhají pilní nadhaněči a propagují své dokonalé napodobeniny originálních výrobků. Ceny jsou s ohledem na nerozpoznatelnost originálu vskutku lidové.
Spleť uliček přecpaných stánky se vším možným, boty světových značek, hodinky nejznámějších návrhářů, DVD přehrávače a videokamery či fotoaparáty od předních světových výrobců. Mezi nimi pobíhají pilní nadhaněči a propagují své dokonalé napodobeniny originálních výrobků.
Ceny jsou s ohledem na nerozpoznatelnost originálu vskutku lidové. „Hodinky Armani, to zlato má osmnáct karátů, pro Vás jen osm set jüanů,“ nabízí zkušený prodavač. Teprve při vyslovení první částky začíná opravdové nakupování. „Zlaté“ hodinky od italského návrháře se dají usmlouvat se i na sto jüanů, tedy asi na tři sta korun. Číňan by je dostal možná ještě levněji. Tak vypadá Xiang Yang, nejznámější trh v Šanghaji.
Pro západní turisty chtivé tradiční čínské architektury má však největší čínské město se sedmnácti miliony obyvatel připraveno ještě jedno lákadlo. Takzvané čínské městečko, které leží nedaleko Bundu, hlavní promenády na nábřeží řeky Huang-pu, hýří tradičními stavbami se zahnutými rohy střech a mnoha červenými lampiony a fáborky. Ceny jsou trochu vyšší, obchodníci méně ochotni slevit, ale nabízí více klasických suvenýrů. „Je libo vějíř? Ne? Mám i zvonečky…,“ volá každý druhý majitel stánku či obchůdku. Uprostřed malého labyrintu čínských domečků pak je opravdový čínský obchod, potraviny, kam chodí nakupovat místní. Čaj, sójová omáčka, nebo třeba černé houby. Ceny? Maximálně pět až deset jüanů, a to už si nákupčí odnáší hub pomalu košík.
Historie ustupuje mrakodrapům
Šanghaj však nabízí mnohem více než jen zábavu při smlouvání. Ohromující je rozhodně nábřeží Bund. Zde se snoubí historie s moderní architekturou, alespoň prozatím. Historie totiž postupně ustupuje sklu a oceli. Zatím se však z nábřeží s viktoriánskými budovami může turista kochat vysokými mrakodrapy roztodivných tvarů, kterým dominuje televizní věž nazvaná podle přízviska Šanghaje Perla Orientu. Mezi turisty se proplétají malé děti. S plastovými skleničkami žebrají, vyberou si svou oběť, na tu se nalepí a něco nesrozumitelně žvatlají, skleničku držíce svému budoucímu chlebodárci zarytě u pasu. Žebrota je prý v Šanghaji něco nového. „Ještě před pár lety tu nebylo tolik žebráků, skoro žádní, policie by je hnala,“ vypráví průvodkyně Judy Huang. A policisté jsou vcelku aktivní doteď. Příliš dotěrné žebráky nevybíravým způsobem od turistů odtrhují.
Historických míst v největším obchodním centru v Číně ubývá. Staré mrakodrapy ze třicátých a padesátých let, většinou oblepené krabicemi klimatizace, pod každým oknem je jedna, ustupují novostavbám. V těch se usidlují zahraniční firmy, které si chtějí zajistit přístup na lukrativní čínský trh a najít v zemi levnou pracovní sílu. Pracuje se ve dne v noci a není nic divného, když ráno nestojí dům, či celý komplex domů, který byl ještě včera večer téměř v centru města. „Velká rána ve dvě hodiny v noci? Ach ano, dva bloky odsud strhli starý dům, bude tam stát nový mrakodrap,“ uklidňuje znervóznělé turisty recepční hotelu Four Seasons, který stojí téměř v samém srdci výstavní čtvrti Puxi.
V Šanghaji dýchá byznys na návštěvníka z každého rohu. Není divu, za posledních deset let sem ze zahraničí putovalo přes padesát miliard dolarů v přímých investicích. Kořeny zde zapustila více než polovina z pětistovky největších světových koncernů. Neony rozeseté po celém městě nenechají nikoho na pochybách, že tu působí Volkswagen, Bayer, General Electric, na hlavní třídě je možno koupit občerstvení v restauracích McDonald’s, KFC, Pizza Hut nebo Tacco Bell a vyrazit na nákupy do butiků jako Armani, Versace či Ermenegildo Zegna, tentokrát s originálními výrobky módních tvůrců.
Čínští pionýři pijí colu
Turisté hledající kulturní vyžití však v Šanghaji samozřejmě také nepřijdou zkrátka. Jednou z možností je Shanghai Museum na Lidovém náměstí, proti němuž sídlí městské zastupitelstvo. Sbírky starých čínských rukopisů, nábytku či tradičních krojů menšin žijících na území Říše středu se snoubí trochu podivně s expozicí římských soch či výstavou návrhů šperků od Cartiera a fotografiemi hollywoodských hvězd, které je nosily. Nezapomenutelní jsou ale všudypřítomní pionýři. Stovky dětí s červenými šátky pobíhají mezi exponáty, na chodbách se pak občerstvují zcela nečínsky Pepsi-Colou a chipsy různých příchutí.
Večerní Šanghaj má také co nabídnout. Ultramoderní budova Velkého divadla v sobě kromě scény skrývá také sídla mnoha leteckých společností, které do Šanghaje létají. Mezi nejoblíbenější show, které divadlo svým návštěvníkům uchystalo, patří ukázka tradiční akrobacie. Gymnastické kousky, které vystupující předvádějí, jsou z těch neuvěřitelných. Potlesk však nepatří k silným stránkám čínského publika, ještě při děkovačce se hlediště vyprázdní.
Potom mnozí zamíří do oblasti Xian Tian Di, kde jsou nejvyhlášenější bary. Kromě těch, které se tváří jako typicky čínské, se najdou i takové, jež návštěvníkům nabídnou to, co znají z Evropy či Ameriky. Asi aby se ve městě, které bývá někdy označováno za výstavní skříň socialismu, cítili jako doma.
Pravidla dopravy: silnější vyhrává
Šanghaj je také typická spletitými visutými dálnicemi. V pětiproudé cestě je však jen těžko rozeznat, který pruh je nejrychlejší. Řidiči totiž bravurně přejíždějí z pruhu do pruhu a tak nejrychleji jede tu úplně pravý, tu úplně levý nebo třeba prostřední. Pravidla dopravy jsou patrně jednoznačná: silnější má přednost. Přesto je doprava jen zřídka zbržděna nehodou a pro Evropana trochu bezohledný styl jízdy nese své ovoce. Auto, které přijede do zácpy, vyčká přibližně pět minut, pak se stojící kolona najednou rozjede a pokračuje ne sice rychle, ale za to plynule, žádné poskakování po padesáti metrech.
I přesto však cesta na letiště Pu-Dong trvá po silnici asi hodinu a turisté rádi alespoň jednou využijí na trase centrum-letiště rychlovlak maglev. Pro místní je vlak využívající magnetické levitace trochu drahý, ale cizinec si za zážitek projet se nejrychlejším vlakem na světě, který je schopen vyvinout více než 400kilometrovou rychlost, rád připlatí. Navíc na letišti je pak za osm minut.
Vesnice? Necelý milion obyvatel
Velikost města a jeho moderní architektura však mohou návštěvníka brzy unavit. Okolí Šanghaje naštěstí nabízí dostatek možností, kam před vřavou megacity uprchnout. Ani ne hodinu jízdy od centra je vesnice ZhuJiaJiao. V jejím centru se nachází skanzen, který byl první „typickou“ čínskou vesnicí otevřenou pro západní návštěvníky a zachovávající si svůj historický ráz. Přesto Evropana napadne, jak trochu pokřiveně Číňané vnímají slovo vesnice. V ZhuJiaJiao totiž bydlí asi sedm set tisíc obyvatel. Maličké domečky, na jejichž zápraží sedí staříci chřoupajíce něco z ne zcela důvěryhodných stánků s jídlem v ulicích vesnice, na kanálech se projíždí čínské bárky a jejich majitelé za pár jüanů nabízejí okružní jízdu. Na nábřeží pak postávají ženy, které se snaží prodávat závojnatky v igelitových pytlících.
Uličky ZhuJiaJiao jsou uzoučké, plné stánků s jídlem a suvenýry, a právě díky vývařovnám příliš západnímu člověku nevoní. Přesto mají své kouzlo. Ač je jasné, že tento skanzen je určen jen pro turisty a že tradiční Čína vypadá jinak, má návštěvník pocit, že rozhodně nic typičtějšího vidět nemohl. Zvlášť když si odváží tradiční rýžový klobouk a hůlky, s nimiž se snaží jíst všude, kam přijde, aby „zapadal“.
Dračí čaj se pije jedině s tygří vodou
Nedaleko Šanghaje také leží jedno z nejstarších čínských měst, Hang-zhou, bývalé císařské sídlo s více než dvoutisíciletou historií. Nesmí se zde stavět mrakodrapy, aby byl zachován historický ráz. Opět čínské vnímání: budovy jsou mnohdy vyšší než nejvyšší budovy v České republice. Navíc město s šesti miliony obyvatel je podle průvodkyně Judy příliš malé na to, aby v něm jezdilo metro.
Tady turista nachází vše, po čem touží: čínské rybářské bárky, parky s typickými čínskými domečky či starobylé pagody. Nejvyšší je Pagoda šesti harmonií se třinácti patry. Při výstupu po strmých schodech by ale člověk přísahal, že jich musí být mnohem více. Za dobrého počasí z ní přehlédne opravdu téměř celý kraj a především širokou řeku Yangzi, která spíš připomíná mořský záliv.
Atrakcí je však více. Projížďka po Západním jezeře patří téměř k povinnostem. Návštěvník si navíc může zvolit projížďku na malé bárce, klasické výletní lodi anebo dát přednost plavidlu, které svým tvarem spíše připomíná pagodu. Těch je ostatně z přídi po cestě vidět několik. K jezeru se také pojí legenda o dračím králi, který hrozil městu a chtěl si je podrobit. Jako pozůstatek se v okolí Huang-zhou pěstuje zvláštní druh čaje, kterému se říká dračí. Ten ale nemá tu správnou chuť, pokud se nezalije vodou z Pramene běžícího tygra, který je další atrakcí města. Císař jej objevil díky dvěma zápasícím tygrům. Pro turisty z této legendy zbyla příjemná procházka lesem mezi několika typickými čínskými stavbami, a dokonce chrámem se sedícím Buddhou. Na konci je pak čeká zřídlo s průzračně čistou vodou, která obsahuje tak vysoké množství minerálů, že na plochém talířku vytváří kopeček a nepřetéká.
Šanghaj a její okolí nabízí mnoho. Návštěvník si ji prý buď zamiluje, nebo je jí naprosto znechucen, vždy pro totéž – její moderní ráz a ruch. Je však třeba myslet na jedno: Šanghaj není Čína a není proto na místě hodnotit nejlidnatější zemi jen podle jejího největšího města.
Nahrávání ...
