Sára Saudková mluví o studentských letech na VŠE, o setkání s Janem Saudkem, o fotografování, o rodině a o lásce. Narodila se v roce 1967 v Zábřehu na Moravě. V roce 1990 absolvovala VŠE v Praze. Pracovala jako modelka a asistentka fotografa Jana Saudka. V televizi Nova uváděla pořad Peříčko. Koncem 90. let začala sama fotografovat. Vystavuje u nás i na Slovensku, její snímky pro značku Absolut budou letos k vidění v Paříži.
Sára Saudková mluví o studentských letech na VŠE, o setkání s Janem Saudkem, o fotografování, o rodině a o lásce.
Proč jste si po střední škole vybrala ekonomku v Praze? Tenkrát vás ještě nelákalo něco umělečtějšího?
Kdepak, já jsem veskrze praktické a přízemní povahy a lákalo mě něco, co má racionální základ. Kdepak nějaké umění! A hlavně, já studovala v šedivých dobách 80. let a ekonomie mi připadala jako jediné východisko. Věřila jsem, že tato škola mi dá široké možnosti do budoucna, které mi bylo velkou neznámou. A proč v Praze? Abych se postavila na vlastní nohy, já, holka z venkova, z Moravy. Mám zato, že člověk má v osmnácti vylétnout z hnízda a jít svou cestou, jinak nikdy nedospěje.
Jaký jste studovala obor?
Výrobně ekonomická fakulta, ekonomika práce – strašný název, že?
Bavila vás škola? Užívala jste si studentský život?
Škola mě bavila, protože mi nedělala potíže. Našlo se tam pár nezapomenutelných bytostí, profesorů, kteří dávali studiu šťávu, smysl, obsah. A stejně nejraději vzpomínám na život na kolejích – litovala jsem Pražáky, kteří byli o něj ochuzeni, protože bydleli u rodičů. Jakoby patřili do jiného světa.
Chutnalo vám v naší menze?
Já si hlavně vybavuji páteční fronty na dvojáky (dvojité studené večeře) – nevím, zda něco takového existuje dodnes. Zkrátka bylo možno nafasovat trvanlivé potraviny a polotovary, dokonce i podpultové mandarinky a banány – toto vše mě jen usvědčuje, jaká pamětnice starých časů jsem. A vzpomínám si, že jsme byli pořád při chuti – to vám mnoho nezáleží na tom, co leží na talíři. Hlavně, že je toho hodně.
Kdy jste objevila Janovy fotografie? Čím vás tak uchvátily, že jste chtěla poznat jejich autora?
Právě během studií jsem se s nimi poprvé setkala a byla jsem uhranuta, uchvácena, stržena. A posedlá touhou poznat jejich autora. Ten chlapík mě nesmírně zajímal. Protože se lišil. Protože fotografoval způsobem, který se nedal k nikomu a k ničemu přirovnat. Protože v těch fotografiích odhaluje naše podvědomí, naše všechno, nač my lidé tajně myslíme a zdráháme si to přiznat.
Padli jste si s Janem hned do oka?
Já ho hledala několik let, až v roce 1991 se mi to povedlo. Tehdy jsem za ním přišla s přáním podat mu ruku a poděkovat. No a já přišla a už jsem zůstala. Jan mi později řekl, že mu bylo jasné, že osud vešel do jeho dveří.
Pomohlo vám v práci manažerky slavného fotografa vaše ekonomické vzdělání?
No jejda. Něco vám v té škole přece jen vleze do hlavy, ne? Řekla bych, že mi nepomohly nějaké konkrétní znalosti, spíš styl uvažování a přístupu k práci. Vstoupila jsem do neznámé vody a plavala – to je stejně ta nejlepší škola. Ale bez VŠE bych se jistě necítila tak pevně v kramflecích.
Kdy přišla nabídka moderovat Peříčko?
To bylo krátce před mými třicátinami – aha, v roce 1997. Byla to výzva a já to zkusila, jsem totiž zvědavá ženská.
Vystupování v televizi vám přineslo značnou popularitu. Proč jste s uváděním Peříčka skončila?
Zůstala jsem u něj rok a vyzkoušela si, co to je vystupovat před kamerou, mluvit spatra, improvizovat a tahat z lidí rozumy. Jenže pak po mně chtěli přitvrdit, a to už mi bylo proti srsti. Tak jsem po roce elegantně odešla. Byla to ohromná zkušenost, za kterou jsem vděčná. Jakmile totiž jste v televizi, a je úplně jedno, zda v křesťanském, sportovním či erotickém vysílání, jste znám, tzv. populární. A to je velká výhoda pro vaši další práci, ať se pustíte do čehokoliv. Po televizi se mi nestýská – vlastně jsem si k ní jen odskočila, mé místo je jinde. Motám se kolem fotografie…
Ženské časopisy se na vás často obracejí jako na autoritu v otázkách partnerských vztahů? Připadáte si jako expert v oboru?
To je legrace, jak si vás lidi ztotožňují s odborníkem na vztahy. No ale když si redaktoři myslí, že jim do toho mohu vnést jasno, ráda jim poradím… Ale mezi námi: v lásce je každý celoživotní amatér.
Mimo jiné radíte ženám tolerovat partnerovu nevěru, ale také nebýt nevěrná. Proč?
Protože muži a ženy jsou docela odlišné bytosti. Mluvím o pradávných instinktech, na které je každá emancipace krátká. Muži si nemohou pomoci, příroda jim velí obsáhnout co nejvíce žen a rozšiřovat tak zdárně rod. Ženám je zase dáno udržovat tento rod a nevpouštět do něj žádný cizí prvek – proto nevraží na ostatní samice, proto mají rády hojnost… A nevěra se ženskou obvykle zamává, protože ztrácí hlavu a soudnost a je schopna opustit vše. Kdežto muž, ten v novém rádoby vztahu vidí spíše dobrodružství než něco osudového – jde do něj s lehčí hlavou a zase se vracívá ke své smečce. A koneckonců, být věrná je pěkná věc, nemyslíte?
Nežárlí Jan, že je teď vaším partnerem jeho syn?
Ne, je tomu velmi rád. My jsme se po dlouhých letech rozešli jako muž a žena a zůstali jsme spojenci, partneři, spolupracovníci, přátelé. Je to silný a vyzrálý vztah. Samuel je můj přítel a otec mých dětí – nemohla jsem si vybrat lépe. Vždyť jsem zůstala v rodině!
Máte svůj vlastní aparát a atelier, nebo si půjčujete Janovo vybavení?
Fotografuji ve svém ateliéru a vlastním fotoaparátem, i když si je někdy s Janem navzájem půjčujeme. A modely taky. U Jana nepracuji, protože bych se nemohla vyhnout jeho legendární oprýskané zdi, a to by bylo moc laciné.
Rozumíte technickým stránkám fotografie: chemikáliím, procesům, expozičním dobám, ohniskovým vzdálenostem objektivů?
Stále se učím. Nejsem odborník. Ale Jan mě naučil základům řemesla – vyvolávat si filmy a zvětšovat fotografie, míchat si chemikálie – bez toho nejste fotograf. A protože pracuji s klasickými fotoaparáty, musím samozřejmě rozumět i takovým pojmům, jako je clona, expozice apod. Kdepak na mě s digitálem!
Fotíte na stejný formát filmu v atelieru i venku?
Stále svitkový černobílý film 6 x 6.
Proč je vaším ústředním tématem člověk? Co vás na lidech zajímá?
Protože jsem člověk a žiju mezi lidmi. Zajímá mě všechno, čím člověk prochází: veškeré jeho emoce, tělo, touhy, smutky – promítám si do lidí své vlastní já, to oni za mě vyprávějí mé příběhy. A uznejte, že od kamení nebo zvířat nic takového chtít nemůžete. Proto ti lidi a ne zátiší.
Svoje snímky inscenujete. Pracujete vůbec při fotografování s náhodou? Zachycujete někdy realitu pouze dokumentárně, bez zásahů?
Vždycky mám v hlavě a na papíře, co chci fotografovat. Nemá smysl spoléhat se jen na to, že vás třeba něco napadne. Máte před sebou živý model a nemůžete ho nudit nebo zdržovat. Ale náhoda má taky svůj prostor, naštěstí. Mnohé obrázky vznikly jaksi náhodou, navíc, neplánovaně – ale musíte na ně být připraven. Inscenuji své fotografie tak, aby vypadaly, že vznikly jako bych jen kráčela kolem a zmáčkla spoušť. Ostatně – já jimi dokumentuji svůj život, tak proč je nenazvat dokumentárními?
Musíte své modelky a modely blíž poznat, než s nimi začnete pracovat, nebo to přijde až s prvními snímky?
Pracuji ráda s lidmi, které znám, ke kterým mám jakýkoliv vztah – protože jim pak dávám role na míru, ve kterých se cítí a které utáhnou. Takovým fotografiím pak věříte.
Tvrdíte o sobě, že nikdy nic neplánujete. Je i vaše rodičovství neplánované?
Mně se už v mládí nezdál pojem plánované hospodářství. Opravdu nerada plánuji, protože vím, že všechno podstatné přijde v pravý čas. Tedy i rodičovství. Jsou věci, které si nazaslouží být zastrčeny do rubriky naplánováno, to by naše životy byly příliš nudnými.
Jak se vám daří spojovat profesionální život s rolí maminky?
Jde to dobře, děkuji za optání. Když totiž něco chcete opravdu dokázat, zvládnete všechno na světě. A ženská je navíc stroj na práci. Mě naplňuje rodinný a pracovní život – obojí lze skloubit, aniž byste šidil jedno nebo druhé. Musíte si to jen dobře zorganizovat a jít do všeho naplno. Pomáhá mi rodina, chůva i to, že jsem takový nezmar, kterého jen tak něco neutahá.
Bude už hotový váš nový společný domov v Hlubočepích, až se narodí malý Samuel?
Dům bude stát na podzim, malý Samuel přijde mezi nás koncem jara – takže do domu vstoupíme už v plné sestavě.
Překvapilo mě, v kontrastu s vaším nekonvenčním životem, že se vaše děti jmenují zcela obyčejně – Sára a Samuel – po svých rodičích.
Jsou to krásná, židovská jména. Jako je tato rodina.
Co chystáte do budoucna? Nevyměníte nakonec jako Jan fotoaparát za štětec?
Vždyť jsem ještě s fotografií pořádně ani nezačala a vy už mě odháníte k malbě! Zatím se držím fotoaparátu. I když – v létě proběhne po celé Praze výstava dvou set pomalovaných kraviček v životní velikosti Cowparade – plastiky budou stát v ulicích, každá bude zmalována jiným výtvarníkem. No a já jsem taky jednu vybarvila.
Sára Saudková se narodila v roce 1967 v Zábřehu na Moravě. V roce 1990 absolvovala VŠE v Praze. Pracovala jako modelka a asistentka fotografa Jana Saudka. V televizi Nova uváděla pořad Peříčko. Koncem 90. let začala sama fotografovat. Vystavuje u nás i na Slovensku, její snímky pro značku Absolut budou letos k vidění v Paříži. BB Art nedávno vydal druhé, rozšířené vydání její fotografické monografie „Sára Saudková“. Je svobodná. Se synem Jana Saudka Samuelem čeká druhé dítě.
